21. 5. 2013 | Top článek | Autor: Blanka Petráková
Slavný obraz v muzeu do 10. června
Při příležitosti 140. výročí narození malíře Stanislava Lolka vystavujeme unikátní soubor obrazů, zapůjčených z mnoha českých muzeí a galerií, které vznikly na přelomu 19. a 20. století v Luhačovicích a byly inspirovány jejich krajinou. Kromě obrazů luhačovické aleje, lesních interiérů a kreseb lesní zvěře z malířova náčrtníku, které posloužily jako předlohy Lolkových ilustrací k Těsnohlídkově Lišce Bystroušce, zde naleznete další známá díla od krajinářů Františka Pečinky, Jury Pacáka, Otty Otmara a dalších mistrů. Vrcholným dílem, jež bude možno poprvé od jeho vzniku zhlédnout na luhačovické půdě, je Slunce v lese, snad nejslavnější obraz Antonína Slavíčka.
Malíř v něm roku 1898 zachytil sluneční odlesky v bukovém lese u Luhačovic. Obraz je součástí stálé expozice Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem a v Muzeu luhačovického Zálesí bude vystaven pouze do 10. června 2013, proto neváhejte a přijďte se na něj do muzea podívat!
Výstava Příběhy krajiny a malířů Luhačovic je tematicky doplněna výstavou Naši pěvci – Odborná přírodovědná ilustrace Pavla Procházky. Jeden z nejuznávanějších českých autorů přírodovědné ilustrace Pavel Procházka žije ve Vlčnově a v Luhačovicích se představuje poprvé. Ve své tvorbě se specializuje na zobrazení ptáků, exotických i místních, a jeho ilustrace jsou publikovány v odborných publikacích, encyklopediích a učebnicích. Obě výstavy budou instalovány do 6. října 2013.
Setkání v Luhačovicích
Malíř Antonín Slavíček (1870–1910), jeden z největších českých krajinářů přelomu 19. a 20. století, pobýval několikrát v Luhačovicích. Namaloval zde roku 1898 známé obrazy Slunce v lese a Lesní cesta, roku 1903 převratnou Zahradní zeď v Luhačovicích a roku 1907 několik pohledů na luhačovickou alej. Obraz Slunce v lese znamenal předěl ve Slavíčkově díle a nové pojetí krajinomalby u nás, Luhačovická alej prosvětlená sluncem je považována za jeden z vrcholných Slavíčkových obrazů po návratu z Paříže.
Luhačovické Slavíčkovy pobyty a jeho vztah k místní krajině dokumentuje bohatá korespondence (116 dopisů), kterou vedl malíř s členem významné luhačovické mlynářské rodiny JUDr. Ladislavem Janíkem (1872–1938), jenž patřil mezi Slavíčkovy nejstarší a nejlepší přátele. S Janíkem, tehdy ještě studentem práv, se seznámil Slavíček za svého letního pobytu v Luhačovicích v roce 1898. Nejintenzivněji se stýkali v letech 1902 až 1905, kdy byl L. Janík zaměstnán u pražského magistrátu, Slavíček s manželkou Mílou se účastnili Janíkovy svatby v Luhačovicích. Později se stal L. Janík prezidiálním sekretářem Zemského výboru v Brně a po vzniku Československa působil jako sekční šéf na ministerstvu financí. Zaměřoval se na vodní právo, ale také významně podporoval řadu výtvarníků, kulturních akcí a uměleckých institucí. Byl znalcem a milovníkem lidového umění a vyhlášeným zpěvákem lidových písní. Díky jeho podpoře mohlo vyjít například Václavíkovo Luhačovské Zálesí.
V roce 1907 popsal Antonín Slavíček v dopisech Janíkovi svoji cestu po Francii a setkání s díly francouzských impresionistů. Při luhačovickém pobytu v roce 1907, vzápětí po návratu z Francie, se Slavíček i s celou rodinou (s manželkou Mílou, třemi dětmi a bernardýnem Mafem) ubytoval ve vile Rusalce. Pravděpodobně mu ji doporučil právě přítel Janík, který si poblíž vystavěl vlastní vilku, jež dnes nese název Lužná.
V srpnu 1907 Slavíček napsal svému příteli a mecenáši Augustu Švagrovskému dopis, ve kterém popisuje svůj pobyt v Luhačovicích:
„Drahý, vážený příteli, konečně jsem poněkud uklidněn a sedím několik dní v klidu – po těch Luhačovicích. Maloval jsem tam jednu velkou alej – plnou slunce... Počasí měli jsme hrozné a jen poslední týden stálo za něco – Ale rád jsem, že jsem tam byl... Jinak víte, jak to v lázeňských hnízdech bývá – není mnoho příjemného. Žena, která tam byla celá nešťastná, stále byla smutná, zvláště prvé dny, kdy neustále pršelo – lilo a my byli uzavřeni v malém domku jako psanci – Byla tam povodeň – tuze málo příjemného pro pobyt jako člověka – Jen malíř měl radost, – člověk si zoufal. Setkal jsem se, když už jsem alej dokončoval, s kameničovským farářem a hodilo se nám to, jeli jsme nazpět přes Kameničky – do Prahy. Tu chceme zůstat ještě asi týden a pak nazpět. – Mne, příteli drahý, mne už netěší jako malíře volná příroda tak jako masy lidí a veliké město nebo nějaká kultivovaná alej – Cítím v tom víc života, více barev a toho, co hledám, nalézám jen tam, a ne v přírodě venkova."
Na bytě v Rusalce pobýval v létě roku 1907 i Karel Hradecký, který o setkání se Slavíčkem napsal později článek do Lázeňského zpravodaje:
„Vstup do lázní byl pro nás milým a příjemným překvapením. Najednou v klíně lesnatých úbočí vyrostlo svítivé prostranství lázeňského náměstí, jemuž i celému lázeňskému vzhledu dodávala architektura barevných rázovitých staveb Dušana Jurkoviče, šťastně sloučených s lesním okolím, zajímavý a jinde neviděný ráz, půvab a originelní akcent. Ubytovali jsme se ve vile Rusalce a za nedlouho – dík snadnému seznamování, které je výsadou všech lázeňských míst, našli jsme mnoho příjemných společníků pro náš pobyt v luhačovickém prostředí. Ale zvlášť rád poznal jsem tam nečekaně malíře Antonína Slavíčka. Přijel do lázní s celou rodinou a ubytoval se v téže vile, co my. Neopomněl vzíti s sebou svého věrného průvodce, mohutného psa bernardýna. Slavíček toulal se nejprve po lesích sám nebo se svým synáčkem Jendou, který již tehdy ve svém mladistvém věku projevoval malířský talent k veliké radosti svého otce. Ale dlouho Slavíček v lázních nezahálel. Jeho malířskému citlivému zraku neuniklo krásné lipové stromořadí, jež při vstupu do lázní pokračuje až k lázeňskému náměstí jako stinná promenáda. Ovšem před světovou válkou měla ještě alej neporušený zachovalý vzhled. Důvěrně svítily z ní v břízovém orámování stěny mlékárny i protější dřevěná stavba inhalačního pavilonu. – Oboje byly dílem architekta Jurkoviče a dnes již jsou zbořeny. Lipová alej tvořila jako dosud vznosnou zelenavou kopuli nad hlavami promenujících. Ve výši prosvětluje její zlatistvý svit, když proniknou do ní sluneční paprsky. Jednoho rána usadil se v ní se stojanem a prázdným malířským plátnem mistr Slavíček. Jeho výrazná hlava upoutala hned pozornost lázeňských hostů, třeba mnohý netušil, že muž, jenž v ruce drží paletu, je slavný náš malíř – krajinář. Energické tahy a črty jeho štětce prozrazovaly vždy určitěji, že malíř zmocňuje se viděného objektu s celou pronikavou celistvostí impresionisty a s útočností svého nezkrotného, uměleckého temperamentu a na plátně počal se rozrůstati – jak sám říkal – celý ten pohyb skvrn a fleků, jež potom skládal se v oku diváka v barevnou symfonii zeleně a svítivého, slunečného zlata, v níž architektura stromořadí světlem modelovaná se proměnila...
A jak malba pokračovala, hloučky zvědavých diváků se časem kupily kolem malíře z povzdálí – děti, dámy, židé v kaftanech, amatéři malíři – někdy odborný posudek mohl dolehnout k sluchu mistra, ale Slavíček jakoby neslyšel... jenom někdy zuřivě pohlédl na příliš odvážného obdivovatele svého díla a to stačilo, aby i ostatní zvědavce udržel ve slušné vzdálenosti od sebe a hned zas jako hypnotizován, vnořil se do své malby, nechtěje ani okamžik zmeškati chvíle uměleckého splynutí s dílem jím tvořeným..."
Blanka Petráková