5. 8. 2014 | Společnost | Autor: Nikola Synek

Virtuos Hudeček: „Obdivuji všechny rodiče, kteří dají děti na muziku"

---

Setkal jste se za ta léta pořádání Akademie s talenty, které svým uměním mimořádně vyčnívaly nad ostatními?

Z těch vítězů uplynulých ročníků to byli určitě třeba Josef Špaček, Jan Mráček, Petr Matěják či Jirka Vodička. To jsou houslisté, kteří hrají první ligu mezi houslisty své generace, mají za sebou úspěchy v mezinárodních soutěžích a koncertují jako prvotřídní sólisté.

Ale i vy sám jste byl kdysi žákem. Jak vzpomínáte na spolupráci s fenomenálním houslistou Davidem Oistrachem, kterého jste jako mladý talent zaujal a stal se Vaším učitelem?

Oistrach patřil k největším muzikantům 20. století, byl takový Pavarotti houslistů. I dnes, kdyby Oistrach žil, rád bych se s ním o některých věcech poradil, protože byl opravdu jedinečný. Způsob spolupráce byl unikátní. Po čtyři roky jsem třikrát do roka na čtrnáct dnů až tři neděle přiletěl do Moskvy a on se mi denně věnoval, takže já měl patrně nejvíc hodin u Oistracha ze všech jeho žáků a připadal jsem si jako ve snu. V hudební škole ve Strakonicích, kde jsem se učil v začátcích, jsme měli velikánskou fotku Davida a Igora Oistrachových, takže poznat ho v patnácti letech v Londýně osobně a stát se jedním z jeho posledních žáků bylo jedno z nějvětšíchh štěstí, které mě v životě potkalo.

Začal jste hrát ale už jako malý, v pěti letech. Jak moc Vás museli do houslí nutit?

Já housle dostal za trest, byl jsem dítko zlobivé a tatínek si říkal, co s tím klukem dělat. Byl nadšený amatérský houslista, tak tu mou energii nasměroval k hudbě. Učil mě hrát, já sice moc necvičil, ale šlo mi to celkem samo, až mi musel najít i učitele. Tím prvním byl Jaroslav Zahradník, přestože byl ale profesně varhaník.

Třeba já dal do houslí sedmiletou dcerku, aby měla nějaké hudební vzdělání a radost z hudby. Myslíte, že to má cenu, i když asi dítě nikdy profesionálním muzikantem nebude?

Dneska se můžete hudbou živit, i aniž znáte noty, což ale je trochu smutné. Je vzácné, že se vůbec děti jdou učit a obdivuji všechny rodiče, kteří dají děti na muziku, ať už jen pro radost z hudby nebo s nějakou vyšší ambicí.

Housle si malá vybrala sama, říkali jsme, to bude asi těžké...

U houslí je učební doba patnáct až dvacet let, takže začít je nejlépe tak v pěti. Zvládnout techniku je totiž velmi těžké, ty ruce při hraní máme dost pokroucené a to samé tělo, je to výkon. Patnáct let chodíte do houslí a pak se ani jako profesionál třeba důstojně neuživíte. Platy v orchestrech jsou totiž často podprůměrné a je to dřina. A je opravdu velké štěstí a téměř zázrak stát se úspěšným sólistou. Neustále se zkouší na koncerty, které jsou ve vážné hudbě každý jiný. Když jsou houslisté na zájezdě a odehrají koncert, vrací se domů ve dvě ve tři ráno. Ale i pokud se někdo dostane do orchestru za celkem málo peněz, je rád, protože může žít hudbou, což je nádherné.

Jste věhlasný interpret, nelákalo Vás někdy komponování?

V mládí jsem se pokoušel skládat, ale zjistil jsem, že na tento druh umění nemám asi správné buňky, protože vždy, když jsem něco zkomponoval, tak se to něčemu podobalo. Ale dnes už to není tak, že by se našly osobnosti jako třeba Paganini či další velikáni, kteří byli skvělí interpreti i geniálně komponovali. Zkomponujete si kadenci nebo nějakou takovou jednodušší skladbičku, ale když to pak porovnáte s těmi skladbami velkých mistrů, je to legrační. A já za každou cenu nechci být všeumělem.

Jak často se musíte věnovat hraní Vy?
Vždycky ty čtyři pět hodin denně hraji na housle.

Poslechnete si také nějakou další hudbu a je třeba některá, co opravdu nemusíte slyšet?

Houslí už mívám někdy po celém dni trochu dost, ale že bych už nedal prostor hudbě, to ne. Rád si poslechnu rádio, dost často když jezdím autem. Jediné co příliš nemusím jsou některé druhy tvrdé hudby, kde jde spíše o takové mlácení než hudbu. Nemá pořádně melodii ani rytmus a pokud je ještě méně duchaplný text, tak to mě opravdu nevyhovuje.

Dnes je moderní třeba propojovat klasiku s jinými žánry...

Když jsem hrál jako host s Čechomorem, všichni mysleli, že tam zahraji s nimi nějakou jejich písničku a já zahrál klasiku. Všichni byli překvapení, ale ty ovace pak byly nádherné. Jinak ale různé úpravy na úrovni, jako dělá třeba Čechomor, nebo Jarek Nohavica, se mi líbí. Je pěkné slyšet různé žánry a hlavně skladby, které nejedou v rádiu pořád dokola.

Často cestujete a tak se není co divit, že Vaším koníčkem je také fotografování.

Fotek dělám spoustu, jsem nadšenec od mládí a teď v éře digitální fotografie je to vše ještě snazší. Když jsem se o tom bavil s cestovatelem Mirkem Zikmundem, vždycky mi jen říkal: „To si musíš hlavně všechno hned popsat!" Jenže u některých snímků už snad ani nevím, kde vznikly. Ale třeba se k tomu někdy dostanu.

Ženy často ovlivňují práci umělce, třeba malíř podle své vyvolené namaluje obraz. Jak je to u interpretačního umění? Ovlivnilo nějak Vaši hudbu, když jste si před lety vzal známou herečku Evu Trejtnarovou, ze které se už pod příjmením Hudečková stala později neméně úspěšná spisovatelka?

To víte, že to i interpretovu hudbu ovlivňuje, ta prvotní zamilovanost a city, protože hudba je vášeň. A je skvělé, když se to vyvine v krásnou trvalou lásku, poskytující také klidný domov a zázemí. Bez své ženy bych určitě všechno nezvládal tak, jak mohu. A kdo ví, jestli bych ještě hrál. Úžasná je i v tom, že se dokázala vzdát herectví a uspět jako spisovatelka. Je obdivuhodná a inspirativní, mimo jiné různé festivaly a tyto kurzy byly také jejími nápady.

A třeba nějaké další rozšíření luhačovické Akademie ještě nechystáte?

Termín je daný, protože ho ovlivňují další existující festivaly a tak není na nějaké rozšíření už ani časově prostor. Ale nápady by byly, což o to.