11. 9. 2014 | Aktuality z města | Autor: Nikola Synek

Děti dnes nemusejí mít strach z učitelů, říká nová pedagožka ZŠ Luhačovice

---

Učila jste řadu let v Dolní Lhotě, proč jste přijala nabídku do Luhačovic?

Bydlím v Luhačovicích, mám malé děti a s dojížděním to bylo náročnější, takže jsem si přála učit tady a nakonec to vyšlo.

Vy jste sem tedy do školy chodila?
Jsem původem místní. Když jsem byla malá, přestěhovali jsme se ale do Pozlovic, takže do první třídy jsem šla tam, ale na druhý stupeň jsem do Luhačovic chodila. Byla jsem tu později také učit na praxi v rámci vysokoškolského studia, přímo na budově, kde učím dnes. To mi tehdy moc pomohla paní učitelka Fuglíková, která mě řadu věcí o dobré práci s dětmi naučila.

Jaký je rozdíl ve škole mezi Dolní Lhotou a Luhačovicemi?
Je to obrovský rozdíl, až jsem z toho překvapená. V Dolní Lhotě je malotřídní škola, jen první stupeň. Prvňáci byli téměř vždy samostatně, ale ostatní ročníky byly smíchané dohromady, což je o hodně náročnější. Například loni jsem tam učila 2. a 4. ročník. Taky je rozdíl ve vybavenosti.

Myslíte co do pomůcek a techniky?
Ano, ve škole odkud jsem přišla byly třeba ve dvou třídách interaktivní tabule, počítač v každé třídě samozřejmostí...

Kde se to tam vzalo?
Je to menší škola, ale zapojuje se do hodně projektů, což znamená samozřejmě více práce pro učitele, ale vybavenost je díky tomu velká. Tady je zase nově zateplená budova, vyměněná okna a navíc škola musí vybavovat také druhý stupeň. Přesto doufám, že do budoucna se tu počítače ve třídě také objeví. Výukové programy totiž mohou pomoci hodně tam, kde dítěti něco nejde. Pomohou problém uchopit trochu z jiného úhlu a práce s počítačem je pro děti v dnešní době přirozená.

Jak jste se vůbec k učitelství dostala?
Je to jednoduché, jsem z učitelské rodiny. Maminka je učitelka, sestřenice učitelka, bratr učitel a i tatínek nějakou dobu vyučoval na odborné škole, jeho oborem bylo ale jinak zemědělství. V dětství jsem chtěla být ale nejprve akvabelou nebo pracovat v ZOO, protože mám ráda zvířata. Chodila jsem i do jezdeckého oddílu, ale zjistila jsem, že práce u koní je hodně namáhavá. Na veterinární školu jsem ale nešla, protože nemám ráda krev. Zvítězilo tak gymnázium. Tam jsem se rozhodla dále studovat něco, co mi umožní rozvíjet se ve více oblastech, a proto jsem si vybrala učitelství, kde jsem mohla studovat hudební výchovu, češtinu, psychologii...

Co vás na učení nejvíc baví?
Baví mě práce s dětmi a jsem moc ráda, když se naučí něco nového, pochopí novou věc, rozvíjí se a vidím na nich pokroky.

Jak se snažíte děti motivovat? Je to v dnešní době složité?
Mně se hlavně líbí, že je to jiné, než když jsem já chodila do školy. Dnes děti nemusí mít strach z učitelů, jsou to takoví kamarádi, které ale děti musí respektovat, jinak by to nefungovalo. Děti jsou mnohem samostatnější, mají větší sebevědomí, nebojí se nic říct. Ale je díky tomu také více práce s kázní, protože k učení je ten klid přece jen potřeba, což není třeba u prvňáčků jednoduché. Snažím se ale vždycky, aby děti do školy hlavně chodily rády, aby je to bavilo, aby se chtěly dozvídat nové věci.

Dnes je řada různých specifických škol: Montessori, Waldorfská nebo různé výběrové třídy. Jak se na tyto způsoby výuky díváte?
Nechtěla bych učit tam, kde je jen určitý specifický způsob výuky. Ne že bych zcela nesouhlasila s těmito různými typy. Myslím ale, že se vždycky děti musí naučit, že je potřeba dělat i to, do čeho se jim třeba úplně nechce. Pokud si mohou dělat pouze to, co je baví a nic víc se po nich nechce, narazí v dospělosti a mají pak problém. Ale do klasických hodin je dobré některé prvky například Montessori výuky a dalších zapojit.

Moje dcera měla v první třídě na jedné ze zlínských škol dokonce jiné uspořádání lavic a během hodiny děti chodily co chvíli na nějakou aktivitu, při které všichni byli na velkém koberci před tabulí. Jak to vypadá ve Vašich hodinách?
V každé hodině chodíme na koberec aspoň na pět až deset minut. Hlavně ze začátku prvňáčci potřebují uvolnění, protože nevydrží sedět v lavicích. Na koberci si povídáme, čteme a děláme také různé pohybové úkoly, třeba děti chodí něco počítat. Zvláště do první třídy koberec rozhodně patří.

Jaká je spolupráce s rodiči? Za mého dětství, před dvěma třemi desítkami let, když učitel dal poznámku, dítě dostalo doma minimálně vynadané a nechyběl často i nějaký další trest. Mám dojem, že dnes někteří rodiče nedokáží vzít na vědomí, že jejich dítě se opravdu něčím provinilo?
Je to dnes hodně jinak, což má své výhody i nevýhody. Pokud rodiče pochopí, že když mají dítě nějakým způsobem problémové, je dobré spolupracovat s učitelem, přináší to ovoce a dítě pak lépe prospívá. Přístup některých rodičů ale je i takový, že děti nemusejí nic, a vše špatné je potom na učiteli. To je pak těžká domluva. Naštěstí jsem se s tímto přístupem setkala jen výjimečně.

Co byste rodičům poradila, aby s dětmi dobře zvládli nástup do školy po prázdninách?

Důležité je začít už tak týden předem trénovat ranní vstávání. Není to pak pro ně takový šok. Jinak by si děti měly o prázdninách hlavně odpočinout. Aby se kvůli příliš horlivým rodičům nemusely celé prázdniny učit. Pak je na nich ve škole poznat, že odpočatí nejsou. Opakovat se má tak ten poslední týden před nástupem do školy.

Jaké jsou Vaše vzpomínky na učitele, se kterými jste se setkala jako dítě? Zajímaly by mě jak ty nejlepší, tak i nejhorší...
No, nejhorší mě vlastně přivedla k tomu být učitelkou. V Pozlovicích jsem na prvním stupni nebyla spokojená. Tenkrát ale nešlo, abych mohla chodit do jiné školy. Ve třetí a čtvrté třídě jsem si tam opravdu nesedla s paní učitelkou, a proto právě chci, aby se se mnou dětem ve škole líbilo a nemusely si zažívat to, co tehdy já. A nejlepší vzpomínka je na gymnázium ve Valašských Kloboukách, tam byla řada skvělých učitelů.

Dá se popsat nějak konkrétně, čím je učitel skvělý?
Pro mě je dobrý učitel ten, který si najde na žáka vždycky čas, aby mu s něčím pomohl, něco vysvětlil. Třeba díky skvělému přístupu učitelů na gymnáziu jsem tam začala mít i jedničku z matematiky a dokonce mě ten předmět začal bavit, což do té doby opravdu neplatilo. Dobrý učitel umí jednak naučit, ale taky umí být přísný, když je potřeba.

Mgr. Vendula Mrkvičková
Vystudovala gymnázium ve Valašských Kloboukách a učitelství pro první stupeň ZŠ na Masarykově Univerzitě v Brně.
Učila rok v Brně a devět let v Dolní Lhotě.
Od 1. září je třídní učitelkou 1. A na ZŠ Luhačovice.
Je vdaná, má dvě malé děti v předškolním věku a s rodinou žije v Luhačovicích.