13. 1. 2015 | Sport | Autor: Nikola Synek

Skikrosař Čech: Sport mi umožnil i poznat po světě architekturu, kterou studuji

---

Rozhovor jsem se rozhodl začít z gruntu: Jak dlouho lyžujete a jak jste se k tomu dostal?

Je mi jednadvacet a lyžuji od tří let. Víceméně do patnácti jsem lyžoval alpské disciplíny, hlavně slalom a obří slalom. Pak jsem se rozmýšlel, zda se jim dál věnovat, což ale v místních podmínkách dobře nešlo. Tak jsme s klukama z Luhačovic zkusili jezdit skikros, který nám přišel i dost akční. No a já jsem se v něm celkem chytil. Hned první sezónu jsem vyhrál juniorského mistra ČR, to bylo v roce 2012. Pak mě vzali do reprezentace a teď už jsem tam třetí rok.

Rok 2014 pro Vás znamenal přechod mezi seniory. Je to velká změna?

Ani tolik ne, protože se obvykle jezdí závody společně. Samozřejmě na mistrovství světa juniorů už mě nepustí. Ani tréninky nejsou jiné, ale jsou hodně náročné. Tuto sezonu jsme začali koncem srpna a trénujeme víceméně tak, že jsem týden ve škole a týden na horách.

Studia musí trpět, ne? Počítám, že máte individuální studijní plán?

Studuji na ČVUT Architekturu a stavitelství, mám individuál a jsem s vyučujícími domluvený. Tolerují mi jiné termíny odevzdání prací či psaní zápočtových písemek. Ale je to náročné - týden škola, týden lyže... A to mě v příštím ročníku čekají bakalářské zkoušky a pak ještě další bezmála dva roky, abych byl Ing.Arch.

Když ale jezdíte po světě docela té architektury můžete nakoukat, ne?

Je to super, poznávám kulturu po světě, urbanismus i jednotlivé stavby. Mně se strašně líbí ten alpský styl spojení dřeva, oceli a betonu a skla. A v těch střediscích to všude celkem je. Jsou tam ty moderní prvky.

Některá střediska třeba ve Francii z doby boomu skiareálů z druhé poloviny 20. století jsou sice dodnes moderní ale taková panelová sídliště uprostřed hor...

Mně se hodně líbí Rakousko a Itálie. Francie to jsou ty paneláky. Mám raději to, co je víc v sepětí s krajinou, tak je to třeba i ve Švýcarsku. Hned první rok své skikrosové kariéry jsem se dostal na MS juniorů na Novém Zélandu úplně na druhém konci světa. Tam to bylo suprové, ale vše jiné: lidé, architektura, i životní styl.

Kolikery máte lyže?

Asi osm párů. A trenér mi domluvil, že mám lyže po top symbolu tohoto sportu v republice, vícenásobném mistru světa Tomáši Krausovi, který je také mým vzorem. Ty lyže jsou třeba dva roky staré. On na nich více méně už nejezdí, protože sponzor mu dává nové. Tak mi je přenechává. Mají světovou kvalitu.

U lyžování se hodně řeší servis lyží. Jak moc důležité je to u skikrosu?

Právě že snad ještě víc než u alpských disciplín. Ta máza dělá strašně moc. Máme servisáka, který to řeší pro tým, jen pro představu, jedno mazání jedněch lyží stojí tak dvanáct set korun.

Skikros je kontaktní, jste na trati čtyři. Šťouchne se třeba loktem do soupeře...?

Nesmí se to, ale bývávaly časy, kdy to omezení nebylo. No, a někde je to tak na menších závodech dodnes, docela vtipné, ne?

Jak dlouhá je vůbec trať?

Staví se, aby se jela tak v průměru za minutu dvacet.

No, to bych mohl já jet taky pět či deset minut...

Laik to sjede tak o půl minuty později. Může to být tak 1500 metrů až 2 km.

Kolik se vás na závodě tak sejde?

Za reprezentaci jezdíme světový pohár, tam je tak osmdesát závodníků. První je ale kvalifikace, ze které postoupí dvaatřicet. Až ti jedou po čtyřech. Kvalifikaci ale jede každý sám na čas. Pak z těch rozjížděk vždy dva postoupí, až se nejlepší čtyři propracují do finále.

Máte za sebou už skvělé výsledky. Co považujete za Váš největší úspěch?

Asi čtvrté místo na MS juniorů 2013 a třetí místo na univerziádě.

A další ambice...?

Na olympiádě jsem zatím nebyl, tak bych se rád na další ukázal. Teď máme nového trenéra Zdeňka Šafáře, s ním pilujeme techniku a program soustředění je trochu jiný. Směřuje se to teď ale hlavně, aby byla forma ke konci ledna, kdy se koná v Rakousku Mistrovství světa ve freestylových disciplínách. Tam bychom chtěli něco vyjet.

A jak své šance vidíte?

Pro mě je hlavní dostat se do těch prvních 32 lidí. Tam už se může stát cokoliv.

Často Vám někdo třeba přejede lyži a jdete „na ústa"?

Až je to vtipné, jak se organizátoři snaží o bezpečnost závodů, ale i tak skoro v každé druhé jízdě dojedou jen dva nebo tři lidé.

Ta trať je plná různých překážek, že?

Těch umělých prvků je tam třeba třicet, jede se pořád nahoru dolů, pak nějaké zúžení, klopené zatáčky... Je to dost jako sjezd, ale ještě více skákání.

Poznáte při závodech hodně, jestli se třeba jede na umělém sněhu?

Je to rozdíl. Třeba poslední dvě sezony se kvůli počasí jezdí spíš na umělém sněhu a všechny zatáčky stejně tají, takže je podlévají vodou. Celá trať je většinou vlastně z ledu, aby všechny jízdy vydržela. Přizpůsobit se pak musí to mazání lyží.

A vy si třeba umíte servisovat lyže i sám?

My jsme v týmu čtyři a servisák toho má strašně moc. Základní věci jako broušení hran, úprava skluznice a základní mazání děláme sami. On dělá poslední mazání a mázu přímo na kopci na aktuální podmínky. To je jeho práce. Takže, když člověk sundá lyžáky, čekají ho tak dvě či tři hodiny, kdy se musí postarat o lyže.

Vidíte, lyžáky máte kolikery?

Ty jen jedny, to úplně stačí. Už je mám tak přizpůsobené na sebe, že bohatě stačí.

To jsou asi pořádné přeskáče, že?

Přeskáče s velkou tvrdostí, pro amatérské lyžaře dost nesnesitelné, musíme je mít hodně utažené, aby se každá zatáčka dala udržet.

Kolik jste měl tak za závodní život pádů?

Musím zaklepat, mě se aspoň ty horší naštěstí vyhýbají. A to jezdíme určitě osmdesát v hodině, ale sjezdy jsou o dost rychlejší, to je pravda. Pádů mohlo být určitě sto, ale až teď jsem si nedávno natáhl vaz v koleně, takže tři dny jsem jen ležel.

Kolena trpí nejvíc, že?

Dopady ze skoků na ledovici jsou jedna rána za druhou. A lyžáky drží, tak ten náraz celý jde do kolen.

Máte oblíbenou trať? A liší se vůbec výrazně?

Je počet prvků, které tam musejí být. Kdo trať staví, může jejich počet a rozmístění ovlivnit. Mně vyhovují spíš tratě rovinaté, jde mi víc klouzání než zatáčení. Čím rovnější trať s více skoky, tím víc mi vyhovuje. Třeba na MS juniorů byly samé skoky a boule. Díky tomu se mi asi podařilo to čtvrté místo. Na startu jsem ostatním dokázal ujet a pokračovat dál.

Je výhodou vyšší hmotnost, nebo jak je to. Jak vypadá ideální skikrosař?

Já mám 185 cm. Ideální je podle mě kolem 180, aby byl trochu větší a z kopce mu to trochu jelo, ale má to lepší, než když je někdo ještě vyšší. Když se potká 70 kilový dlouhán a 170 centimetrový borec, který má 90 kilo, tak ten se zabalí a tomu prvnímu prostě ujede.
Většina, co na závodech potkávám, je postavou srovnatelná.

Co Vám třeba říká snowboard?

Trochu na něm umím, ale nemám na to ani čas to moc na vyšší úrovni zkoušet.

Snowbarďáci jsou taková subkultura...

(velký úsměv) Noo. Je to trochu něco jinšího. Oni se smějou nám a my jim... :-) Ale třeba trénujeme se snowboardkrosařema, tam je třeba olympijská vítězka Eva Samková. Potkáváme se a rozumíme si, asi i proto, že oni jezdí v podstatě stejnou trať. Když jedem vedle sebe, je to zajímavé.

Kdo vítězí?

Jak kde. Oni mají jinak položené těžiště, rychleji se třeba na těch skocích překlápí. My zase lépe jedem klouzavě, máme menší plochu skluznice a tím menší tření.

Jsem o víc než 10 let starší. My začínali lyžovat ještě s řemínkovým vázáním. Aby neujela lyže s vázáním bez „brzdiček", prostě jste ji měl přivázanou k noze. Vy už jste asi neměl lyže rovné a o mnoho delší, než jste vy sám, a přivázané k noze, že?

Já už začínal na carvingových lyžích. Ale nemyslete, taky nám to nenechávají jen tak. Lyžařská asociace nám podmínky ztěžuje. Změnili nám povinný rádius lyží na 36 metrů , tak se zatáčí hůř než dřív. To byly obřákové lyže, které používáme, s rádiusem 27 takže ty nové lyže jsou pro mě, jako by byly rovné... Třeba budeme muset jednou zase jezdit na rovných lyžích, co já vím. :-) Jinak předpisová délka je pro nás 190 až 195 cm. Většina jezdí na 191 cm lyžích. Ale to menší vykrojení je někdy až k smíchu, musíme v zatáčce odšlápnout jako běžkaři, abychom zatočili.

A běžkám se někdy věnujete?

Je to někdy dobrý trénink, protože to posiluje i ruce, zabírání holemi, což pro rychlý start my také potřebujeme. Ale spíš potřebné svaly procvičujeme na strojích.

Jak se dá skloubit časové vytížení školou a vrcholovým sportem s osobními vztahy?

Noo... Není to jednoduché. Dva roky jsem měl přítelkyni, ale teď jsem singl. Je pravda, že musím řešit školu, lyžování a když se na něco dalšího člověk domluví, musí třeba najednou kvůli tréninku odjet...

Chtěla si někdy s Vámi přítelkyně zajet na lyže?

To jsme nikdy nebyli, ani s rodinou v posledních letech nejezdím. Není ani prostor a rekreačně se mi už ani nechce.

A když jste ještě jezdil rekreačně a jako dítě, kde jste se nejvíc otrkal?

Asi v Karolince na Vsetínsku, kde i dodnes pořádáme závody. No a samozřejmě v Luhačovicích, dědeček ten vlek tady vybudoval, takže u něj to všechno začalo.

Jiří Čech, skikrosař, člen reprezentačního týmu ČR

Narozen 1993
Pochází z Luhačovic
V současné době nezadaný
Rodiče a sourozenci (2 sestry), žijí v Luhačovicích
Studuje v Praze architekturu na ČVUT
Největší úspěchy: 3 místo na univerziádě, Mistr ČR juniorů, 4. místo MS juniorů