20. 1. 2016 | Společnost | Autor: Nikola Synek

Když s aerobikem začínal, holky ze třídy se smály. Teď má medaili mistra světa

---

Jaké byly první pocity po zisku medaile?

No on měl na tom Martiniku autobus zpoždění, když jsme jeli z hotelu na halu na finále, tak mně to přišlo, že jsme jen přijeli, rozcvičili se, zacvičili a dostali medaili. Já jsem to ani tak moc nevnímal, že jsem něco získal.

A co na to potom třeba spolužáci ve škole? (Jáchym chodí do 5. třídy v ZŠ Pozlovice)

Když jsem přišel poprvní do školy byla všude výzdoba ve třídě. A taková ulička, kterou jsem šel a oni mi zpívali: „Jáchym je hvězda, Jáchym je naše hvězda, Jáchym je nejlepší...“ Tak z toho jsem měl velkou radost. Dostal jsem přáníčko, bonboniéru.

Čekal jsi takové přivítání?

Vůbec, myslel jsem, že třeba řeknou, že jsem borec, ale to bude všechno.

A na tom Martiniku, kolik dní jste tam byli?

Tři závodní dny. Ale letěli jsme 28. listopadu a vraceli jsme se až 6. prosince. Byly dva dny na závody a předtím jeden den na zkoušku podia. Abychom si vyzkoušeli třeba jestli se tam dobře ty nohy rozjíždí při doskoku na zem do roznožky, nebo jestli to moc neklouže a tak. Druhý den bylo semifinále a pak finále.

Do hovoru se zapojuje Jáchymův tatínek, který je také přítomen a na mistrovství syna doprovázel. Doplňuje některé informace.

Tatínek: Na ten Martinik se dostali díky výkonům v sezóně, a také titulu v ČR. Na mistrovství světa už byl v té kategorii jen jejich pár, ale i tak museli předvádět sestavu v semifinále a pak i ve finále a získat požadované body. A kromě těch samotných dnů, kdy se cvičilo, byla ještě registrace závodníků a tak.

Jáchyme, jak dlouhá je ta sestava, co jste předváděli?

Dvouminutová, ta co jsme ji dělali celý rok, teď je ale nová sestava pro tuto sezónu.

Tu ale cvičíš už s jinou kámoškou, co na to říká ta minulá?

Nic. To tak bývá, že každý rok to trenéři nějak rozřadí a trenérka to na letošek tak chtěla...

A jak ses k tomu aerobiku vůbec dostal?

Odmala mě bavilo tančení, chodil jsem tu v Luhačovicích do kroužku Veselé tančení a pak mamka objevila ve Zlíně Aerobik Klub. Dostal jsem se na první závody, to jsem cvičil s týmem, pak jsem závodil sám a teď v páru.

To je ale celkem makačka, tréninky jsou čtyřikrát týdně, že?

Ano. A s týmem jsem to míval jen hodinu třikrát týdně. Teď jsou i delší. Ta moje partnerka má jinačí trenérku, takže já mám jakoby dvě trenérky. Svoji a tu od té holky.

A nová partnerka se jmenuje jak?

Anička. Já ji už znám z dalších soustředění, kde trénovaly i holky, bavil jsem se s něma.

Na tréninku bývá i legrace?

Tam je u té mojí trenérky  jedna skupina, my a ještě další skupina. Ona se věnuje jedné skupině. My přijdeme na trénink, rozcvičíme se, rozehřejeme se, abychom mohli tu sestavu „zajet“, pak už se věnuje nám. Mezitím se s ostatníma aji pobavíme a tak.

Co tě na tom sportu nejvíc baví?

Závodění, tančení, všechno.

Už ten aerobik děláš pěkných pár let, že?

Tento rok už to bude sedm roků.

Tatínek ale říkal, že chodíš navíc do kroužku do zpěvu. Jaké máš další zájmy?  Nezvažoval jsi třeba i další sporty?

Chodím ještě na angličtinu. A to zpívání mě i trochu baví, ale tam jsem už i přemýšlel, že se odhlásím. Ale je to k tomu sportu takové odreagování. Jiný sport nechci, nebaví mě ani fotbal.

Ten je kolektivní. Tys taky cvičil ve skupině. Jak se to liší proti závodům v páru?

To nás bylo tak sedm. Jsou tam lehčí prvky, v tom je to jiné. V týmu nejsou třeba skoky na zem. Tým je kategorie „fitness“. V páru už je to „sporťák“ (sportovní aerobik). Jsou tam těžší prvky, třeba čtyři povinné kliky a tak dále. Nebo „kiky“, ten „kik“ je švih nohou až k hlavě. U té skupiny jsou zas jinačí prvky. (poznámka autora: kick=anglicky kop)

Co třeba životospráva. Musíš jíst nějak zdravě?

Trenérka mi do jídelníčku nezasahuje vůbec. Já jím tak, že třeba na svačinu mám jogurt s rohlíkem, nebo chleba, buchtu. Chodím normálně do školní jídelny. Večer si dám občas i pár brambůrků. Já to stejně vysportuju… (směje se)

Ty se pomalu dostáváš do toho věku, kdy se kluci začínají zase víc bavit s holkama. Měl jsi asi radost, že když ses vrátil i ty holky byly nadšené, že mají mistra, ne?

Holku žádnou zatím nemám a ony se spíš baví spolu. Jsou někdy takové, že dělají takové peklíčka. Obdivují mě, ale třeba se i smály, když jsem začal dělat aerobik.

Už to ale asi berou jinak, ne?

Mmm... Nemyslím si.

Jsi jedenáctiletý kluk. Počítám, že někdy si i normálně hraješ, třeba s autama? Co?

Spíš se hodně učím, pak ten aerobik. Občas jdu za kámošema.

S těma děláte co?

Jenom se bavíme, hrajem nějaké hry, nebo si hrajem s legem. O prázdninách jsem třeba kámoše pozval na narozeniny.

V létě jsi ale taky moc trénoval, ne?

To bylo soustředění v srpnu, vždycky pondělí až pátek od osmi do čtyř.

Ty tréninky jsou náročné i přes školní rok. Jak stíháš školu, tam se daří?

Občas se stane, že dostanu z češtiny trojku, ale jinak mám většinou jedničky a dvojky.

Takže na vysvědčení bylo vyznamenání?

Minulý rok jsem měl na vysvědčení jednu dvojku z té češtiny. Ta je pro mě nejhorší. A angličtina.

A neuvažovali jste třeba i o nějaké sportovní škole nebo tak...?

No, až půjdu na střední, tak uvažuju, že půjdu do Brna na taneční konzervatoř. Ale co bych přesně chtěl dělat jako dospělý, jestli třeba něco s cvičením nebo tancem, to přesně ještě nevím.

Těch závodů už jsi absolvoval hodně, kde všude jsi byl?

Jenom v republice. Na Martiniku to bylo poprvní, co jsem jel někam jinam. Jinak se závodilo v Mladé Boleslavi, Plzni, hodně v Praze a tak.

Na závodech se ti daří. Kolik máš pohárů a medailí celkem? Máš na ně vitrínku?

Vitrínku na medaile zatím nemám, ale tu bych chtěl. Ta medaile z mistrovství světa byla má dvacátá. Přemýšlel jsem už o tom, že si je možná doma rozvěsím nad okno. Poháry nemám. Ty se odevzdávají do klubu.

Sportování na dobré úrovni není jednoduché. Určitě byly i momenty, kdy sis říkal, že by ses na aerobik vykašlal, ne?

Už to přišlo. S tím družstvem se nám málo dařilo na závodech, nebývali jsme „na bedně“. Chtěl jsem s tím už přestat, ale mamka mě podržela a teď jsem za to moc rád.

Sport jsou často i různá zranění. Potkalo tě už něco nepříjemného, nebo se ti vyhýbají?

Někdy mě hodně bolela stehna, když jsem si je po tréninku dobře neprotáhl. To jsem se druhý den moc nemohl hýbat.

Kolik z toho tréninku bere to protahování?

No, trénink je jednu až dvě hodiny a než se člověk zahřeje, rozcvičí. Na to mám tak dvacet minut. Ještě se musím i rozskákat.

Trénujete odrazy třeba i na trampolínách?

Jenom na můstku, abysme se učili skákat do výšky.

Děláte i nějaké skoky do kotoulu nebo tak?

To ne, spíš různé roznožky, výkopy, jde se do „provazu.“ Je třeba skok, jde se z něj do roznožení. Nebo se jde, skočí se a ty nohy se rozšvihnou. Pak je ještě těžší, když se vykopnou. Je i fáze, kdy jen posilujete, třeba na strojích? Děláte přece i ty kliky, což je silové...

Tam se třeba od Aniččiné trenérky Moniky Váňové trénuje cvik co se jmenuje síla, to se na rukách zvedne zadek i nohy, nebo ruky se dají do břicha a nohy se zvednou do tvaru T. Ale na stroje cvičit nechodíme.

A máte na tréninku i zrcadla, abyste viděli, zda děláte cvik dobře?

V pátek cvičíme tam, kde zrcadla jsou. (Tatínek: Každý trénink v týdnu mají jinde, v tělocvičnách na různých školách.)

A v těch zrcadlech se kontroluje co?

Třeba jestli máme dost napjatá záda, nebo jdeme ten cvik stejně, když jsme dva. To se hodně hodnotí.

A na jakou hudbu tančíte?

To na mistrovství se jmenovalo „Step by Step“, ale může se to i zremixovat.

A ty sám máš rád jakou muziku?

Já spíš poslouchám rádio, třeba Evropu 2. V rodině máme rádi Lucku Bílou. A na mobilu mám písničky, co byly v rádiu a líbily se mi, abych si je mohl pustit.

A bráchu nebo ségru máš?

Mám sestru Anežku. Je mladší o tři roky a chodí taky do toho aerobiku.

A taky to vypadá, že bude tak úspěšná? Má už medaile?

V ČR jsou závody světové federace „FISAF“ a jinak jsou tu závody „Mistry s Mistry“ a  to závodí ona. Z těch se ale nemůže na mistrovství světa dostat. Já chodím na závody FISAF, to jsou ty náročnější. Tatínek: Rodiče, když je víkend, jedou na závody buď s ním nebo s ní (úsměv), takže volno není. A někdy má jeden z nich závod v Havířově a druhý v Boleslavi…

Když jsme u těch měst. Je Jáchym rozený Luhačovjan, nebo jste se přistěhovali?

Tatínek: My jsme se přistěhovali, když mu byly necelé tři roky. Bydleli jsme v Brumově-Bylnici Já jsem z Uherského Brodu, manželka z Popova, tak teď bydlíme někde uprostřed... Jáchym tu už chodil do školky, je tu křtěný a jeho sestřička se nám už narodila tady. 

(K Jáchymovi) Takže doma jsou prostě Luhačovice, že... A líbí se ti tu?

Jsou tu ty lázně, to se mi líbí. Mám rád i ty prameny.

A který ti chutná nejvíc?

Mně to připadne stejné.

O tobě a sestřičce jsme už mluvili. A mamka s taťkou dělají co?

Taťka nás při závodech musí dovést k tomu cíli, mamka nás třeba češe, teda hlavně u holek, drdol nebo culíky a tak.

Já myslel, čemu se věnují jako v práci.

Oba jsou finanční poradci.

A sportují?

Tatínek: My moc nesportujeme, tak nevím, kde se to v dětech bere, snad to mají spíš po prarodičích nebo tak.

Ještě přímo k tomu aerobiku. Jáchyme, musíte mít na to cvičení nějaké speciální vybavení? Elastický dres je jasný, ale něco dál?

Speciální boty. Na závody se nosí bílé. Těžké, z kůže. Chrání i kotník. Málokdy se tak stane, že si závodník vyvrtne kotník.

A jak teď cvičíš s tou novou partnerkou, bude ta sestava hodně jiná? Srovnáš je?

V té vítězné z mistrovství byly lehčí prvky. Teď budeme mít ještě těžší. Je to o těch prvkách. Hlavní je, mít je dobře provedené. A spojuje se to, aby nebyl prvek za prvkem, tak je mezi tím... no jmenuje se to osmičky.

Takže nějak to mezitím „protancujete“?

Ano, je prvek, pak třeba vyskočíme a jdeme na další prvek.

A je třeba nějaký prvek, co dělají dospělí závodníci a vy ho třeba ještě nesmíte dělat?

Klik na jedné ruce. To ještě dám málo, my to v sestavě ani nemáme, to nám zakázali. Nebo že jste vestoje a jakdyž padnete na zem. Oni dospělí se přitom ještě stihnou různě otočit. Jsou různé točené prvky na rukách a tak.

V tanečních soutěžích a myslím i u aerobiku je ale nutné se u těch prvků i usmívat, že?

Ano. Hodnotí se výraz u té sestavy. Jestli jsme se usmívali, nebo když dáme nějaký skok, jestli dáme pusu do „ó“, jakože „ó to bylo skvělé“, nebo tak prostě.

A to se taky nějak trénuje?

To si cvičící musí hlídat sám. Hlavní je se usmívat, aby byl z toho pocit, že ještě můžeme...

Na co tě třeba trenérka nejvíc upozorňuje?

Které prvky mi nejdou, u čeho si mám počítat.

Jako doby? – Že jsi z rytmu...?

My máme ty osmičky a to je raz dva tři čtyři pět šest sedm osm a za tu osmičku musíme stihnout něco přesně. Není to jen na hudbu, první se to cvičí jen s počítáním. Když pak vystupujeme, tak za tou porotou je i vzadu i naše trenérka a ona nám ukazuje třeba, že se zapomínáme usmívat, nebo že si máme dávat víc pozor na kroky.

A tréma na závodě bývá?

Míval jsem veliké trémy. Teď už jsou malé, spíš už nejsou. Zvykl jsem si.

A rodiče mívají trému?

(bouřlivý smích) Ti velikou!

A jak se to projevuje?

Třeba mamka je nervózní, jestli se už rozcvičujem před závodem, nebo jestli máme vše v pořádku.

A kdy ti někdo nejvíc vyhuboval, žes to zkazil?

Na závodech se to všechno spíš daří, to se natrénuje. Na tréninku nám trenérka někdy nadá, že nám to nešlo. Na těch závodech pak to tělo jde ještě líp než na tréninku. Člověk do toho dokáže dát ještě víc energie.

A ještě něco co bys k tomu závodění řekl?

Naše trenérka Petra Machalíková na tom Martiniku před šesti lety sama závodila v týmu a v té své kategorii taky vyhrála mistrovství světa. A teď nás tam dovezla jako svěřence a vyhrála to s námi, tak to bylo pro ni určitě taky pěkné…