Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.

Přeskočit na obsah Přejít na navigaci

18. 2. 2016 | Kultura | Autor: Nikola Synek

Miroslav Táborský: Divadlo jednoho herce jsem zkusil poprvé v životě

Miroslav Táborský během představení v Luhačovicích

Známý herec Miroslav Táborský zavítal 14. února do Luhačovic, aby zdejšímu publiku představil zbrusu novou hru Blázinec. Ta měla premiéru v Praze jen pár dnů předtím, a sice 9. února. Diváci tak mohli ocenit nejen to, že vidí v Luhačovicích zcela nové představení. V této hororové komedii na motivy povídek, které napsal E. A. Poe, si mohli opravdu Táborského herecké umění vychutnat dosyta. Táborský byl totiž jediným představitelem všech patnácti postav, které se v tomto kusu vyskytly. (Mimo jiné i vojenského oficíra zobrazeného na snímku, samozřejmě v duchu hry dostatečně šíleného.) Skvělý herec byl i přes čerstvost představení před začátkem své one man show i ochotný k rozhovoru, který jsme spolu vedli v kulturním domě Elektra o dvě hodiny dříve, než se zde Táborský postavil na jeviště před luhačovické obecenstvo.

 


Máte už za sebou pražskou premiéru, kde byla hra prý přijata skvěle. To je úleva, ne?

Vždycky, když se premiéra podaří, je to úleva pro herce. Nikdo neví, jak to dopadne. Neděláme šroubky nebo housky, tak je tam větší riziko, že se to nepovede. Ale byla to hezká práce. A trvala poměrně dlouho a byla to hlavně neobvyklá práce. Přiznám se, že divadlo jednoho herce jsem si zkusil poprvé v životě, i když jsem po tom vždycky pošilhával, že bych si to chtěl jednou vyzkoušet.

Jak k tomu tedy došlo?

Dohnalo mě to nečekaně. Jaroslav Gillar pro mě tenhleten text napsal a přišel za mnou. Já říkal, že si nedovedu představit, že to někdo bude produkovat a prodávat, ale on sehnal i tyhlety lidi, takže pak už jsem neměl úniku. Ale docela rád.

Hned po uvedení v Praze mají teď lidé šanci vidět hru v Luhačovicích.

Tady jsem na tom, co mají herci asi nejméně rádi, a to je první repríza. Navíc v prostoru diametrálně odlišném oproti tomu, kde byla premiéra. To bylo malé půdní komorní divadlo Kolowrat v Kolowratském paláci v Praze. Tady je to velké jeviště, široké. Tak uvidíme. Nějak se s tím poperu, ty zkušenosti nějaké už za sebou mám, tak snad...

Jak složité je zvládnout těch patnáct rolí, které tam máte. Neztratí se v tom člověk sám?

Já doufám, že ne. Že se v tom neztratím já ani diváci. To mě na tom od začátku provokovalo. Protože tam je v jednu chvíli dialog šesti postav najednou. A já si od začátku říkal, jak se tohle dá na jevišti udělat. Já ale měl vždycky rád takové „oříšky“. Režisér přišel s určitým nápadem, já přidal svůj, tak dohromady se to snad nějak povedlo.

Má divadlo jednoho herce i své výhody, když už to odedřete na jevišti všechno sám?

Samozřejmě to má i výhody. Člověk je tam sám ,ale může si sám všechno korigovat, sám všechno řídit. Je sám zodpovědný za rytmus a fungování toho představení. Divadlo ve svém principu je dialog mezi jevištěm a hledištěm. To základní se z toho neztrácí. To tam je. A pak je to jen o tom, jestli to pro diváky zůstane dostatečně atraktivní.

Což je v tomto případě vše jen na Vás...

Někdy je výhoda když půl hodinky hrají dva tři herci a najednou přijde čtvrtý, tak je to pro diváky osvěžení. Mě se ale takto mění ty postavy v té hře, tak snad to bude diváky bavit.

Vám tam ale přeci jen pomáhá trochu i manželka Kateřina. Takový skrytý člověk, o němž lidé nebudou vědět, kdo to je, že?

Je v tom taky trochu nevinně. Od začátku jsme věděli, že ji budeme potřebovat v portále, pomoci s převlekem, nějaké efekty, co tady jsou a tak. Postupně nás napadlo dostat ji i na jeviště a nezávisle na sobě jsme si vzpomněli s režisérem, že existuje princip japonského divadla kabuki, kde chodí po jevišti postavy, které nemají vůbec nic společného s tím dějem. Jen za něco tahaj, něco držej. Tak jsem si vzpomněl, že moje žena hrála před lety černé divadlo a máme doma černodivadelní kostým. Zaplať pánbůh, že nemáme doma moly, protože ten kostým je i po těch letech neporušený. Je to tedy kompletně černá postava i s černou síťkou před očima. Takže z člověka nekouká nic, než jen ta černá látka. Tak se nám ten nápad zalíbil a diváci to přijali, jak jsem pochopil na premiéře.

Jste jako herec i nositelem ceny Alfréda Radoka a řady dalších ocenění. Než jste ale vystudoval herectví na DAMU, vaše studia byla tuším zaměřená na fyziku...?

Vystudoval jsem „peďák“, obror fyzika , základy techniky. To byly doby, před revolucí, kdy u přijímaček hráli roli i jiné věci, než jen otázka talentu. A jeden škraloup v rodině tomu nějakou dobu bránil, než to povolilo a v třiaosmdesátým roce mě na DAMU vzali.

Lidé Vás znají z mnoha filmů, z televize, z rozhlasu. Máte za svou kariéru nějakou nejoblíbenější roli?

Těch oblíbených rolí bylo hodně. Hned v prvním angažmá na divadle v Kladně jsem dostával krásný role. Ty role, o kterých herci sní, jako Hamlet, Cirano a podobně, mě sice míjejí, ale místo toho jsem dostal tak pěkné role, že jsem si je zařadil mezi ty snové. Když jste vzpomínal toho Radoka, tak ta cena byla za Jindřicha ve hře Konec Masopustu, to byla krásná role. Ale mezi ty role, které mě hodně nastartovaly, to byl Faust v Grabbeho hře Don Juan a Faust. To jsme hráli s Karlem Rodenem s přestávkami jedenáct let. Zahrál jsem si i Robspiera v Obrazech z francouzské revoluce. A řada krásných rolí je i v Divadle v Dlouhé.

Tam teď hrajete například Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách.

To hrajeme jen ve třech, tak v těch 120 minutách se dost vyřádíme.

A kterých filmových rolí si nejvíce vážíte?

Dostal jsem třeba krásnou roli ve španělském filmu Dívka tvých snů, v českých filmech si asi nejvíc cením, že jsem hrál v několika  po sobě jdoucích filmech, které byly podle scénáře Zdeňka Svěráka. Začalo to u Kolji, pak Tmavomodrý svět, Vratné Lahve. A mnozí možná ani neví, že dělal i scénář filmu Lotrando a Zubejda, který ale točil režisér Smyczek a ne Honza Svěrák,  jako ty předtím vyjmenované. S Honzou Svěrákem jsem pak také spolupracoval na filmu Kuky se vrací, kde jsem se uplatnil hlasově. Každopádně ty scénáře Zdeňka Svěráka jsou opravdu špičkové. Ale z pohádek si považuji nejen Lotranda, ale třeba i Lásku rohatou režiséra Hynka Bočana a dalších.

A co seriály?

Z těch si považuji nejvíce asi Místo nahoře a Místo v životě, kde jsem si zahrál hodně se Simonou Stašovou.

Za Místo nahoře jste byl také oceněn. Těch cen máte vůbec hodně. Úplně na začátku ještě před hereckou kariérou jste dokonce vyhrál recitační soutěž Wolkerův Prostějov. Máte třeba schované i tohle ocenění?

Mám, určitě! Těch cen si hodně vážím. Tohle byla pořád ještě ta éra amatérská, kde mě nebrali na DAMU. Češtinářka na gymplu se dozvěděla, že jsem byl na zkouškách, tak říkala, že určitě umím nějaký básničky a abych šel na okresní soutěž. Já do té doby na takové soutěži nikdy nebyl. Tam jsem se potkal s partou lidí, co přednášeli texty, ať už prózu nebo poezii. To okresní kolo jsem vyhrál a pak jsem vyhrál ještě krajské kolo.

A nakonec i to celostátní?

Ten Prostějov hned ne. Když jsem ale viděl ty, co to vyhráli, říkal jsem si: „To bych uměl líp! Příště si musím líp vybrat text, lépe se připravit...“ A tak jsem příště i ten Prostějov vyhrál. A pak jsem na něj i jezdil, protože to byla krásná příležitost, ani ne ta samotná soutěž, která je stresující, ale  byla to taková oáza a dostali se tam tehdy na té amatérské úrovni i velice zajímavé texty.

Jasně. Tehdy kolikrát nemohl každý přednášet, co chtěl, autoři byli zakázaní a tak.

A v Prostějově bylo krásné secesní divadlo, které bylo při té soutěži vždycky narvané k prasknutí. A když si člověk jako amatér mohl stoupnout před těch pět set diváků a měl deset minut jen pro sebe, aby těm lidem řekl, co potřebuje. Tam právě vidím ty první dobrý zkušenosti, které se mi teď vracejí v divadle jednoho herce.

Dělal jste i řadu věcí v dabingu, z těch animovaných třeba i český film na motivy komixu Čtyřlístek. Jak se na dabing díváte? Je to to, co herce často živí?

No, mě teď dabing moc neživí. Já se totiž zařadil mezi ty, kteří chtěli zlepšit řekněme pravidla na tom dabingovém poli. Tu bitvu jsme ale asi prohráli, herectvo není jednotný spolek a nepodařilo se najít tolik lidí, abychom to „přetlačili silou“. Tak jsem na to trochu doplatil, že mě teď moc do dabingu nezvou. Ale on se ten dabing teď umí posouvat hodně k takové té komerční rychlé práci. Ale najdou se i dnes ty příležitosti, kdy na to je čas a dělá se to velmi poctivě.

V jakých případech se to namlouvání postav cizích herců opravdu dotahuje?

Je to především u filmů do kin. U áčkovejch filmů, tam si to ty zahraniční produkce ohlídají. Tak tam se dostanu občas i teď, když jsem takzvaně v nemilosti. Ale dabing mě baví a je to prostě jedna z hereckých disciplín. Nemám rád, když se říká: „Je to herec a dabér.“ To by se vždycky muselo vyjmenovávat: „Herec rozhlasový, herec filmový, herec divadelní...“

Zmínili jsme animovaný film. Vy jste před časem podle mě velmi mile uváděl pořad věnovaný dějinám českého animovaného filmu!

Byl to takový dárek do života a od života, když mě oslovili, abych provázel cyklem Mistři českého animovaného filmu. Já netušil, že toho nakonec natočíme dvaapadesát dílů! Oni to taky netušili. Byl naplánovaný první rok, pak se to povedlo a pokračovali jsme. Fakt je, že český animovaný film je tak bohatý. Jeho pokladnice je velká, je co ukazovat. Bylo to setkání s úžasným tématem a úžasnými lidmi. Měl jsem možnost animátory navštívit osobně a povídat si s nimi. Nebo když držíte v ruce originál Trnkova Švejka, tak máte pocit, že držíte svatou relikvii, jak to bylo krásné. I díky tomuto seriálu jsem pak dostal některé další nabídky.

Které?

Před pár lety jsem dělal dokumentární cyklus o našich památkách UNESCO nazvaný Národní klenoty, pak to byl cyklus o tradicích a zvycích a teď začínáme točit pokračování těch památek UNESCO. Bude to o těch, které usilují být zapsány, ale nepovedlo se to.

Tak to jste tu v Luhačovicích dobře.

No, však už se sem brzo těším. Já si takováto natáčení tohoto typu pořadů moc užívám, protože si strašně rozšířím obzory. Podívám se na něco nebo na někoho, kam bych se v životě nepodíval a je to hrozně hezký.

Když jsme se bavili o filmech, zmiňoval jste i ty zahraniční produkce. Vy jste v různých zahraničních či koprodukčních snímcích hrál. Jak velký je pro laika rozdíl, když ten film vzniká jako český a jako zahraniční?

 Rozdíl je jen v penězích. Oni mají víc peněz, což znamená, že místo jedný židle máte karavan a když mají ještě víc peněz, tak máte karavan s pěti postelema, ale co s tím - lehnete si jen na jedné… Né, tak… je to spíš o těch podmínkách, že se točí pomalej. Ale jinak je to spíš o kvalitě toho štábu a o tom, na čem se dělá. Zažil jsem s cizincema práci, která nebyla nijak potěšující, ale taky výbornou, a totéž v Čechách. Je to o tom, jak se sejdou lidi a na čem se sejdou. Peníze jsou taková druhotná záležitost.

Vy máte dva syny. Jeden se tuším věnuje nějak kameře, ne? Jdou Vaši potomci v těch uměleckých šlépějích dál?

Ten starší se věnuje spíš byznysu. On studoval marketing a „píár“ (public relations-budování vztahů s veřejností), věnuje se takové zvláštní variantě ubytovávání zahraničních hostů, takového servisu včetně programu na celou tu dovolenou, v tom se uchytil. A ano, ten mladší chce být kameraman a studuje třetím rokem střední školu, obor  filmová a televizní tvorba, chtěl by se dostat na FAMU, tak uvidíme, jak to půjde.

Poslední otázka. Co chystáte s divadlem, televizí... Tedy v divadle máte teď za sebou tu premiéru...

Já mám za sebou vlastně dvě premiéry v tom půlroku práce. Udělal jsem s manželkou a ještě s jedním kolegou představení pro děti, manželka je loutkoherečka a jedno představení už s ní máme, ale to je sedmnáct let staré. Tak jsme našli po tchánovi, který byl autor a režisér jeden text pro dva lidi. Já se uvolil, že to upravím a zrežíruju, a nakonec jsem si říkal, že když už jsem v tom tak zaháčkovanej, tak že budu alternovat toho kolegu, co to s manželkou hraje. Takže to budu i hrát. No a současně s tím jsme dělali na Blázinci, tak mám po půl roce pocit, že si potřebuju vydechnout, na to se trochu těším. Jinak mám před sebou natáčení toho cyklu o památkách, to je na tři čtvrtě roku práce, do toho mám květen a červen točit filmovou komedii. A do toho se domlouvám, že bych za čtrnáct dní  točil takový krátký film studentský, s americkým studentem - režisérem, který je tu na stáži, nabídl mi tam docela zajímavou roli, tak uvidíme, jak se domluvíme.

 

 

 

 

Nahoru