18. 3. 2016 | Společnost | Autor: Nikola Synek

V lázeňství poslední léta sílí konkurence, je ale ve prospěch pacientů, míní oceněný nestor lázeňství Plachý

---

Dostal jste cenu za přínos lázeňství, co pro Vás znamená?

Není to jen ocenění pro mě, ale pro všechny spolupracovníky. Když si to přečtete, tak tam je, že je to za úsilí při rozvoji léčebných lázní. Já byl v představenstvu svazu léčebných lázní, byl jsem i prezident svazu.

Kdy jste tu v Luhačovicích začínal?

V roce 1991 jsem došel do Luhačovic z Vlčnova. Dvaadvacátého května jsme tu začínali.

Nejprve myslím na hotelu Zálesí?

Přebrali jsme ten hotel, který měl v té době obrovské problémy. Převzali jsme ho a začali jsme budovat vlastní zařízení, nejprve Miramare „jedničku“, pak jsme koupili Nasťu, kterou teď předěláváme, pak jsme koupili Pernštýn, protože tam zkrachovala jedna společnost. Spolupracovali jsme do roku 1995 s Hutnickou zdravotní pojišťovnou, kde jsem byl v dozorčí radě. Ta budoucnost byla taková, že budeme dělat léčbu lidí ze zdravotně ohrožených oblastí. Měli jsme pro hosty ubytování i v Bílé čtvrti, Grandu, asi 140 lůžek jsme potřebovali.

Teď tu máte kolik lůžek?

V Luhačovicích 296.

Co bylo dál?

V roce 1999 jsme začali stavět „Mira dvojku“, tu jsme otevřeli ani ne za rok, pak jsme si pronajali Petřín, pak jsme před sedmi lety koupili a začali budovat Antoanetu. Udělala se krásná, propojilo se to krčkem, byla tam barabizna, co byla Valaška, to bylo tehdy děs a hrůza. Začali jsme ji opravovat za pomocí peněz z ROPu. Myslím, že je to dnes jedno z nejkrásnějších zařízení v Luhačovicích. Mnoho významných hostů jako třeba pan Václav Hudeček nikde jinde nechce jít a další a další.

Vaše skupina Royal Spa ale působí i mimo Luhačovice....

No pak jsme v šestadevadesátém koupili Mariánské Lázně, tedy tam dnešní vilu Royal, která dřív patřila pod ministerstvo zahraničních věcí. To jsme začli také přebudovávat, bylo to v hrozném stavu, a dnes je z toho jedno z nejpěknějších zařízení. Ne protože je to naše, ale není to velké, ale má to štábní kulturu. Podařilo se nám tam dotáhnout i minerální pramen od sousedů, takže se lázně nepropadly ani v období, kdy byl pokles v lázeňských zařízeních Karlovarska. Tam byli zvyklí na ruskou klientelu a snížilo se to tím, že mezi Ruskem a s Evropou došlo k určité politické nestabilitě, tak jak je dnes třeba otázka mezi Ruskem a Tureckem po nedávné letecké katastrofě.

Koupili jste pak také lázně v Ostrožské Nové Vsi…

To bylo v roce 2000. Ostrožská měla poměrně obrovské finanční problémy, nebyla dostavěná, a bylo rozhodnuto, že pokud se včas nedodělá, nebude mít statut lázeňství. Teprve do dlouhé době se nám podařilo získat statut lázeňského místa pro Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves. Dnes jsou nové dva statuty upravené, které chválila vláda. Nově upravený  statut mají Karlovy Vary a nový statut mají Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, protože pro ně byl dosud jen takzvaný podmíněný statut.

A ten nový statut je starý jak?

Ostrožská ho získala předevčírem. Bylo zasedání vlády a ta to schválila. Možná pomohlo i to, že jsem získal předtím to ocenění za práci v lázeňství, jak říkám, nejen já, ale to beru jako ocenění kolektivu.

Co považujete za své působení v lázeňství za největší úspěch? Tu Ostrožskou?

Já to neberu podle těch míst. Máme ještě Velké Losiny, kde je teplá minerální voda. Každé ty lázně mají ale svoje. Ostrožská má síru, léčení pohybového aparátu, pooperační stavy, Luhačovice mívaly z našeho pohledu hlavně ty horní a dolní cesty dýchací, dnes už je to ale i léčba pro pacienty onkologické, léčí se periferní cévy, z indikačního seznamu nám vzali diabetes. Teď je tu pohybový aparát. V Losinách se léčí  svalstvo, pooperační stavy, stavy po mozkových příhodách, Mariánské lázně jsou indikacemi nastavené podobně jako v Luhačovicích, ale tam jde hlavně o zájem cizinců.

Vy jste dělal ale původně před lázeňstvím a hoteliérstvím něco zcela jiného, že?

Já končil v roce 1959 gympl a chtěl studovat medicínu, ovšem, v té době se všechno cpalo do zemědělství, ale já nechtěl jít na agronoma, přihlásil jsem se proto na „veterinu“.

Byl z Vás tedy lékař veterinář, máte i titul MVDr. …

Ano, a potom jsem dělal ve výzkumu, byla to i otázka řasových programů a tak dále. Kromě té praktické části (já hodně operoval) jsem se věnoval i výzkumu v terénu. Mám tři atestace. Původně jsem ale toužil po klasické medicíně, moje sestřenice se lékařství věnovaly. Bral jsem to prostě k péči o lidského pacienta oklikou…

Jako veterinář jste dělal přesně kde?

To bylo pod státní veterinární správou. Já jsem měl atestace nákazy, epizootologie, přenos nemocí mezi zvířaty a ze zvířat na člověka, tak jsem dělal v hygieně a taky mám atestaci z chirurgie. To mě dost bavilo.

A pracoval jste kde?

V rámci Okresní veterinární stanice Uherské Hradiště, v Kunovicích.

Pak jste hned podnikal s hotelem a v lázeňství, nebo bylo něco mezi tím?

Já měl přislíbeno, i když jsem nebyl za komunismu ve straně, že dostanu na starost jednu ošetřovnu, kde jsem operoval. Ale dostal to někdo jiný, tak jsem se naštval a přihlásil se do konkurzu na ředitele MSZ Dolní němčí, prvního společného podniku mezi západním Německem a Českem.

Proč jste se tomu přestal věnovat?

Měli jsme sice obrovské zisky, ale německému majiteli se nic nelíbilo, byl jsem jenom český zaměstnanec. No a v tom roce 1991 mi nabídli ten pronájem hotelu Zálesí. Ředitel hotelu letěl asi za tři dny, protože ten tam měl třeba asi za 600 000 prošlou zmrzlinu, a tak dále. No musel jsem ten pracovní kolektiv hodně pročistit… A vedli jsme si pak velmi dobře, měli jsme Zálesí asi čtyři roky, pak jsme otevřeli Miramare.

Není Vám líto, jak je na tom hotel Zálesí dnes? Koupily ho Lázně Luhačovice a chtějí ho opravit. O tom jste neuvažovali?

Do hotelu musí dát Lázně 120 milionů, musí se to předělat. Kromě skeletu na té budově není k využití nic. O koupi jsme vůbec neuvažovali. Je to moc velká investice, dlouhé čekání na výsledek, nedořešený pozemek, co je blízko, aby tam mohlo být parkoviště. Bazén se tam musí udělat, protože bez něj je dnes velký hotel nemyslitelný…

Jak přesně došlo k tomu, že jste z veterinární oblasti přešel k podnikání v Zálesí?

Syn byl diplomat a říká: „Taťko, zkusíme, jaké to bude v podnikání!“ Tak jsme si vzali do pronájmu to Zálesí, pomáhala mi dcera Veronika  (Pozn. autora: dnes Veronika Záhorská, ředitelka hotelů Miramare). Syn Martin jel ale zase do zahraničí. Jako diplomat byl v Americe, v Rakousku a čtyři roky v Singapuru. Pak se v roce 2001 vrátil a opět se zapojil.

Kolik dalších lidí se na firmě podílí?

Nás v Royal Spa na tu práci ve vedení moc lidí není. Naše rodina, a pak je vždycky někdo provozní, nějaká ekonomka, jen pár lidí. Ať už tu v Luhačovicích nebo v těch dalších lokalitách. Snažíme se utvořit určitý kolektiv, je to rodinný podnik. Padesát procent akcií ale vlastní doktor Zemek, ale staráme se o to my. On má svůj byznys a nemalé starosti s jeho provozováním. Jinak jsou samozřejmě v podniku lékaři, fyzioterapeuti, sestry, recepční, kuchaři, servírky. Dnes je ale dost problém sehnat tyto pracovníky.

Vaší firmě se ale daří…

Výsledky hospodaření se dařily i v letech obtížných, třeba v roce 2013, kdy někteří padli. My jsme to přestáli, budovali jsme dál. Rok 2014 byl krásný, rok 2015 taky. Letošní rok, když Pánbůh dá, se také vydaří. Je to dílo lidí –snažím se vytvořit dobrý kolektiv. Syn se snaží a Veronika také, aby lidé věděli, že když výsledky budou, hosté se nám budou vracet. A to se odrazí i v podmínkách pro zaměstnance. Budeme jim teď dělat i úpravu platů.

Jak se změnilo lázeňství za pětadvacet let, co v něm působíte? Co je nejzásadnější?

Základní je, že podniky teď jsou vzájemně v soutěži. Když si vezmu roky 92, 93, 94, v lázeňském domě, ať už kdekoliv, byly staré procedury, staré postele a podobně. Nebylo za to moc peněz, ale pojišťovna nám to zaplatila. Systém stravování byl jak v nemocnici. Kdežto postupně po roku 2000 začala víc dravá soutěž o ty klienty.

Jak se to projevilo?

Vezměme si Luhačovice. My jsme tu dvojí s Lázněmi Luhačovice (a ještě je tu paní Kneblová, ta je ale na trochu jiné bázi). My ty zařízení máme už dost zrenovované, tak teď jsme kupovali hlavně nový nábytek, třeba na  Miramare II. Snažíme se, aby bylo vše na dobré úrovni. Lázně zas předělaly Moravu. Ale ta konkurence je velmi zdravá a je to ku prospěchu pacientů.

To určitě není jen o lepším vybavení na pokojích…

Vezměme si třeba – u nás si teď může pacient vybrat ze dvou snídaní a čtyř večeří. Dřív bylo na každý chod jen jedno jídlo. Já se nedívám jen, co konkurenti mají, ale prostě se pacientům snažíme nabídnout více možností, ovoce, zeleninu.

Kolik máte za rok klientů. Celkově máte zhruba tisíc lůžek…

Celkově se za rok staráme ve všech našich provozech Royal Spa o asi 30 tisíc klientů ročně. Jde jak o léčbu hrazenou plně pojišťovnami, příspěvkovou léčbu, ale jsou to i samoplátci. Třeba když jsme postavili velký léčebný park v Losinách, mnozí nevěřili, že se to bude vracet, ale já to prosadil, a je to tam teď krásné. Velké Losiny mají výhodu, že v létě tam jde dělat turismus a v zimě lidé mohou jít na lyže. Dopoledne jdou lyžovat a odpoledne na léčbu.

Co je výhodou Luhačovic?

Určitě mají jméno, jsou to koneckonců největší moravské lázně. A měly celkem velký boom v období, kdy na Slovensku Trenčianské Teplice a další místa tolik nefungovaly, tak všichni ze Slovenska z té západní oblasti jezdili do Luhačovic. To je výhoda, že sem Slováci jsou zvyklí jezdit. Druhá věc je, že nám vypadly některé indikace, jako léčba diabetu, což kritizujeme. Luhačovice mají budoucnost, co tu chybí je obchvat, který se měl kdysi už stavět. V roce 1988 se začínalo dělat, ale změnou politického systému stavba byla zastavena..

Jak se díváte na problém, že Luhačovice se nedostaly na seznam památek UNESCO?

Já nevím proč se to stalo, ale nevím jaké podklady se dávaly nebo ne.

Myslíte, že by to zásadně změnilo zájem o Luhačovice?

Myslím, že ne. Spíš myslím, že být v UNESCO je šance k tomu získat pak více nejrůznějších dotací. Je to trochu škoda, asi by se tu více opravily různé pěší cesty a stezky, které tu chybí. A povědomí cizinců by asi bylo také lepší. Mohlo dojít k většímu rozvoji lázeňství.

Vy jste nepůsobil jen v podnicích spojených s lázeňstvím. Také v orgánech dalších společností, jako ČSAD Diesel nebo ČSAD Semily. K tomu jste se dostal jak?

Protože můj společník je doktor Zdeněk Zemek, byl jsem i v dalších jeho firmách. Nejsem žádný mladý chlapec, ale tvrdý byznysmen. Snažil jsem se, aby ty jednotlivé podniky prostě jely. Myslím, že jsem cosi i tam dokázal, ale před pár lety jsem to už opustil, protože peníze jsou jedna věc a zdraví druhá. Nelze sedět na mnoha židlích zaráz. Zemkovy podniky byly širokého záběru. Hutnictví, autobusy a podobně. Byl jsem v letech 1994-5 i v dozorčí radě nemocnic v Uherském Brodě a Uherském Hradišti.

Co si myslíte, že je obecně nejdůležitější při řízení nějakého podniku?

Šéfuju celý život, mně bylo jedno, zda to bylo státní nebo moje. Vždycky jsem se snažil, aby lidé plnili, co mají, aby výsledky byly dobré. Snažil jsem se ve všech oborech, aby i ti lidé byli spokojení. K tomu musíte mít v sobě i lásku k té věci. Když si řeknete: „Teď jsem v dozorčí radě autobusů,“ musíte si například říct také: „Proč ti hoši, co řídí, nemají čisté košile a nemají třeba kravatu?“ Tak můžem jít dál a dál. Vedoucí i zaměstnanci k té činnosti musí mít vztah. Zaměstnanci musí jít do práce, protože je to baví a protože chtějí udělat něco pro společnost.

Je motivace pro Vaši další práci i to nedávné oficiální ocenění? A není jediné! Vy jste byl i podnikatelem Zlínského kraje za rok 2014…

Pro mě to ocenění za práci v lázeňství je takové srdeční. Já byl zrovna na onkologii ve špitále a volali mi: „Taťko dojeď na ples, máme tam překvapení!“ Hodně mě to potěšilo, ž si někdo vzpomněl a ocenil to, za co jsem bojoval, a to doslova a do písmene, protože ono to všechno nebylo tak jednoduché, boj s pojišťovnami, otázky cen ubytování, procedur, počtu zaměstnanců na indikace. A je to práce kolektivu. Jak dětí, tak třeba podpory manželky. Když jsem někdy došel domů a moc nemluvil, věděla, že se něco děje…

Co Vaše relaxace nebo zájmy, když byl čas?

Já měl jako lásku dechovou hudbu. Hrál jsem ve dvou dechovkách, ale moc času nebylo. Ale u nás ve Vlčnově jsem dělal i Jízdu králů, byl jsem léta předsedou toho spolku, co to připravuje. Ale času bylo málo, jezdil jsem i hodně do Ruska, kde jsme měli společný podnik…

Svou činností přispíváte ke zdraví tisíců lidí. Jak jste sám zmínil, jste teď ale zároveň i v pozici pacienta. Nejste třeba kvůli své vizi o tom, jak by věci měly v péči o nemocné vypadat pro personál nějaký „zlobivý“ pacient?

Myslím, že jsem pacient klidný. Pacient, který má neustále strach, to říkám na rovinu. Nikdy si nestěžuji. Nikdy jsem nereptal, že oběd je takový nebo makový. Byl jsem na čtyřech operacích, trojnásobný bajpás, operace plic, ledviny, dvě operace zad, šest týdnů na ozařování. Nikdy jsem si neztěžoval. Beru to jako součást života.

To muselo být hodně těžké…

Měl jsem kolikrát obrovské bolesti. Zařadil jsem se ale mezi ostatní běžné pacienty, samozřejmě některé lékaře osobně znám nějaký pátek, tak se někdy primář staví si popovídat. Teď mě čeká nová biologická léčba, navazující na mou předchozí léčbu, tak uvidíme, co to udělá. Lékaři dělají, co mohou. Líto je mi tam těch ostatních lidí, hlavně dětí na té onkologii. Když dávají dítě do toho přístroje na vyšetření a musí ho uspat, aby to mohli vůbec provést, je to smutné.

Lázeňství a celkově zdravotnictví se ale v přístupu k pacientovi změnilo k lepšímu, ne?

Vztah lékaře k pacientovi má být takový, jako otce k synovi. Většina lékařů to dnes už pochopila, ale najdou se i lékaři, kteří to neakceptují. Když víc lidem naslouchají, mohou zjistit jednak daleko více i o zdravotním stavu pacienta a dočkají se od něho za péči také poděkování, které vždy potěší.