16. 5. 2016 | Kultura | Autor: Nikola Synek

Rozhovor s Lucií Bílou - o životním jubileu, Luhačovicích i Arakainu

---

Nejprve mě proto zajímalo: Jaký výběr skladeb si návštěvníci luhačovického koncertu poslechnou?

Zahrajeme skladby, které jsme nasbírali za tu patnáctiletou spolupráci. Koncert se jmenuje Recitál jako deska, kterou jsme natočili, kterou si tu lidé mohou když tak i pořídit po koncertě na památku. Je to vlastně záznam takového živého koncertu. Těším se na koncert, budou to písničky, pro které si, myslím, lidi přijdou.

S Petrem Maláskem spolupracujete řadu let. Jak to vypadá, když se společně tvoří nějaká písnička, to nacvičování...?

Každá písnička se tvoří jinak. Některá už přijde ke mně hotová, na jiné se pracuje. Jedna z nejkrásnějších a nejzásadnějších s Petrem Maláskem se jmenuje Mody. A ta vznikla tak, že jsem od Pavla Vrby dostala dárkem nádhernou báseň a Péťa ji zhudebnil. A já jsem už při „demáči“ tak brečela, protože mě tak dojala. Je to jedna z nejhezčích věcí co v repertoáru mám a co tu lidé i na koncertě uslyší. Jinak to nacvičování....někdy to, než se to dostane „pod kůži“ trvá trochu dýl. Ale jinak já většinou nacvičuju až před lidma. Já potřebuji diváky a posluchače  než nějakou zkušebnu, prostor bez emocí.

Oslavila jste teď významné životní jubileum. Hovořila jste teď o dárku ve formě textu. Vy jste prý kdysi i byla zpěvačkou vyskakující jako dárek z dortu pro Karla Gotta. (Lucie Bílá s úsměvem přikyvuje). Jaký jste teď dostala nejpěknější dárek?

Nejkrásnější dárek jsem si nadělila já, respektive sobě...byla to oslava pro lidi, a to dva koncerty, které se jmenujou Fifty-fifty. Každý je jiný. Jeden už proběhl, tedy opakoval se třikrát, protože jsme vyprodali tři ty sportovní haly v Bratislavě. A to byla obrovská scéna, obrovský jeviště, obrovský světla, dělalo na tom 380 lidí. Koncert byl velmi nákladný, ale musím říct, že si to všichni užili včetně mně. Já se ale teď těším na svou první O2 arénu, to bude zase jiný koncert. Tam půjde hlavně o hudbu, tam jde o to, abych si stoupla před symfonický orchestr a před svou kapelu a dvě hodiny zpívala. Takže nejkrásnější oslava bude a byla na jevišti.

Koncerty ale určitě nebyly vše k výročí?

Jinak slavím celý rok, oslavila jsem svým novým cédéčkem, které se jmenuje Hana, teď jsem si natočila nádhernej videoklip, mám z toho strašnou radost a nejkrásnější dárek takový soukromý je, že teď poprvé sama jedu na dovolenou na svůj oblíbený ostrůvek na Maledivách, na 14 dnů.

Takové životní jubileum se obvykle už neobejde bez určitého bilancování. Získala jste řadu slavíků, působila v muzikálech. Co podle vás za tu kariéru, která je úžasná, zatím považujete za takovou „top věc“, něco na co jste nejvíc hrdá, co se nejvíc povedlo?

Je pravda, že mám teď období, kdy se vracím více sama k sobě, ne že bych se chtěla příliš probírat těma rokama. Já mám tu výhodu, že můžu, protože se jmenuji Hana a tak se vracím k Haně, proto i ten název nejnovější desky. Já z té Lucky Bílé už víc nevytřískám, co jsem s ní mohla dokázat, jsem dokázala. Jsem na známkách, mám zlatou medaili z České mincovny, jsem v muzeu voskových figurín, mám státní vyznamenání, mám osmnáct slavíků... Už nemůžu dokázat víc, jsem Zpěvačka pětadvacetiletí. To už víc nejde. Mám ale jiné krásné plány, chtěla bych si nadělovat, jen si dělat radost.

Co to bilancování, co považujete za to, co se nejvíc povedlo?

Co by tak pro mě bylo nejvíc, nemůžu říct. Všechno bylo důležitý. Byl důležitej muzikál, bylo důležitý setkání s Petrem Hapkou, s Michalem Horáčkem, s Gábinou Osvaldovou s Ondrou Soukupem. Pavla Vrbu toho mi poslali snad fakt samotní andělé. Důležité bylo vlastně všecko, i když to byly třeba takové menší kousky, které ale dělají ten celek. Třeba že teď prodávám už druhou O2 arénu, přidaný koncert, to není jen ukázka toho, co je teď. To je ukázka tý třicetiletý práce, třicetiletá mravenčí práce, která vlastně není na těch jevištích vidět, ale bez který by to nešlo.

Začínala jste v popu s písní Neposlušné tenisky, ještě předtím s metalovou skupinou Arakain, se kterou jste i teď na podzim měla nějaké koncerty. Ve Vás je ta rockerka nebo metalistka pořád celkem schovaná, jak se k ní vracíte? Je to přeci jen trochu něco jiného, než děláte běžně...

Já jsem začínala s bigbítem. Jezdila jsem tancovačky, zpívala vždycky bigbít. Ty Neposlušné tenisky přišly proto, že jsem si myslela, že musím poslouchat. Ale neposlouchala jsem dlouho a tomu Peťovi Hanigovi jsem utekla asi po tři čtvrtě roce spolupráce. A ty Tenisky byly totiž současně s tím Arakainem, já byla až takový schizofrenik šílený. Ale nikdy jsem tu lásku k Arakainům neztratila, Arakain je moje první hudební láska a ta se nezapomíná.

Hráváte spolu myslím celkem pravidelně, ne?

Vždycky jsme se k sobě vraceli při různých výročích. Pětiletých, desetiletých, no a příští rok máme už pětatřicet. Ta spolupráce je skvělá. Já je dokonce vzala na svý velký koncerty do Bratislavy na Fifty-fifty a budou i v O2 aréně. A líbilo se mi, že za mnou kluci z Arakainu přišli, hlavně kapelník Jirka Urban, a se slzama v očích mi říkal, že je strašně vděčný, že jsem se od nich tenkrát nechala vyhodit, protože tohle by nikdy nezažili.

Jak se to tehdy seběhlo?

Oni mi tehdy po dvou letech spolupráce řekli, že si budu muset vybrat: „Buďto budeš Arakain nebo budeš ta Lucie Bílá!“ No a já tenkrát s pláčem odešla, že budu Lucie Bílá. Celou dobu jsme si ale platní, pořád máme k sobě blízko.A ty koncerty, loni jich bylo osmačtyřicet, a byl jeden lepší než druhej. Já se cítím s Arakainama dobře pořád a mám je moc ráda a oni mě.

Vy dospělého syna. Ten chtěl myslím jít na nějaké umělecké školy, takže k té umělecké branži také inklinuje. Ale co zpěv, to asi ne, že?

Já se ho jednou zeptala, jestli nechce zpívat a on, že ne, že to je trapný. Ale studuje v Písku kameru, dělá v Písku filmovou školu. Já si myslím, že on se pro to narodil stejně jako já. Ještě teda hledá to svoje místo. Na to má čas, je mu jednadvacet.

Jsme tu v lázních, v Luhačovicích, je tady Otevírání pramenů. Nevím, jak dlouho se zdržíte, zda i do zítřka. Užijete si třeba té akce nebo atmosféry lázní?

Já to tu především znám, já jsem sem jezdila a vždycky budu. Nejen protože tu mám svou kmotřenku, krásnou holčičku Julinku, ale mám tu krásné vzpomínky, jezdila jsem sem s maminkou. Přesně to ale bude, jak je to všude. Už ráno točím s Českou televizí pohádku Anděl Páně a večer mám koncert a v neděli mám dva koncerty jinde. A i tam dostanu otázku, jestli se tam zdržím, ale odpovím, že ne, že ještě v noci přejíždím do Bratislavy. To je ten kočovný život, to co já vedu, pořád na cestách, jen vždy tak prolítneme. Ale mrzí mě to. Tady bych zůstala hned, mám to tu moc ráda.

Desku jste teď vydala, natáčíte pohádku. Co tedy další plány? 

Deska vyšla před měsícem a prodává se. Kritika ji taky přijala velmi hezky, což mě těší. Nad dalším albem zatím nepřemýšlím, možná příští rok. Letos se budu věnovat tý Haně, celý rok budu slavit. Jsem v Carmen, což mě moc těší, příští rok chystáme taky nový muzikál, přijala jsem taky jednu nabídku v muzikálu na slovenské Nové scéně, ale to ještě nebudu prozrazovat. Já jsem vlastně pořád na jevišti nebo v šatně nebo v autě když někam jedu.

Teď jsem v tisku viděl nějakou zřejmě první část dvoufázové reklamy - s Vaší fotkou. Je tam napsáno jen něký krátký text ve smyslu, že pomoc přijde už 12.  května. Tuším ve stejné kampani tam byl i pan Hejma. Můžete říct, oč jde?

Já si myslím, že do mého poslání patří i charita. Té jsem se vždy věnovala a věnovat budu. Ta akce je pro konto bariéry. Globus bude kupovat asi dvacet aut pro postižené lidi. A já s tím tedy pomáhám, s velkou úctou. Ještě mám jeden takový charitativní počin. Dělám růžence. Jsou ze svárovských perel. Mám to ráda, už jsem jich prodala tisíc  Vždycky jsou s cédéčkem a na zadní straně je napsáno, pro jaký je to kostel. Já s těma růžencema totiž opravuju kostely. Mám teď tři vyhlídnuté, kterým bych chtěla pomoct. Pořád něco dělám.

Ještě se chci zeptat na politiku. Vy jste vždycky byla podporovatelkou Václava Klause. Když odcházel z funkce prezidenta, překvapil kontroverzní amnestií, na kterou se řada lidí moc netváří. Vyčítá se mu, že některé zločiny, které se konečně měly soudně vyřešit, zůstanou nepotrestány.

Mě se někdo nedávno zeptal, zda bychom my umělci měli do politiky mluvit. Jenže mi do ní  třeba ani nemluvíme, ono se to s námi prostě nějak spojuje i když se mi to kolikrát není příjemný.

Pomalu se blíží i volba dalšího prezidenta. Máte nějaký tip, kdo by jím mohl být, nebo, je třeba někdo, koho byste chtěla podporovat jako dříve Klause?

Jméno teď říkat žádné nebudu, nikdo mě ani nenapadá, ale řeknu Vám, že nikdy jsem si Klause nepřestala vážit. On totiž dělal nelíbivou politiku, ale takovou, která zůstala platná. To, že si to někteří lidé jinak vysvětlili... Samozřejmě byli někteří proti, ale pak byli ti lidé, kterým třeba ta amnestie opravdu pomohla. Prezident dělal vždy amnestii, vždy někdo byl pro, někdo proti. Klaus se nikdy nechtěl líbit všem, ale myslím, že jestli ňákej politik byl platný naší zemi, tak on. I když jsem s ním kolikrát nesouhlasila, stojím si za tím, že jsem ho podporovala. I když já to ani nebrala tolik ajko politickou podporu, ale lidské gesto v době, kdy se k němu lidi nechovali fér, což nesnáším. No a pak už se to se mnou vezlo. Jednou takhle odpovíte na otázku, a už se to s Vámi veze.

Poslední otázka: Co si poslechne Lucie Bílá za hudbu, když má čas?

Já jsem dneska dělala pro Českou televizi pořad o hudbě devadesátých let. A zjistila jsem, že vlastně ani nemám pořádnej přehled. Já pořád dělám hudbu, pořád ji tvořím, něco zpívám, nebo se něco učím. Ale že bych měla přehled, kdo tady co je, to vůbec. Takže když má Bílá volno, tak si poslechne Country rádio, protože mi tolik tu práci nepřipomíná, nebo relaxační hudbu nebo Madonu, kterou mám ráda. Nebo poslouchám ticho, to je úplně nejvíc. A teď jsem se zamilovala do audioknížek. Takže poslouchám knížky a dělám u toho ty růžence.