Nastavení cookies

Zde můžete nastavit používání souborů cookies podle vlastních preferencí.

Technické cookies

jsou nezbytné pro správné fungování webu. Technické cookies musí být vždy aktivní (nelze je individuálně deaktivovat), proto se pro jejich využívání souhlas neuděluje.

Analytické cookies

nám umožňují porozumět, jak web využíváte, abychom jej mohli zlepšovat. Analytické cookies umožňují měření výkonu webu (počtu návštěv a zdrojů návštěvnosti). Takto získaná data zpracováváme souhrnně, bez použití identifikátorů ukazujících na konkrétního uživatele.

Personalizované cookies

ukládají informace o Vašem osobním nastavení webu. Personalizované cookies potřebujeme k tomu, abychom přizpůsobili web a jeho chování co nejvíce Vašim potřebám a zájmům.

Reklamní cookies

nastavují prostřednictvím tohoto webu naši reklamní partneři. Reklamní cookies nám umožňují zobrazovat takový obsah, který bude zajímavý a užitečný právě pro Vás.

Používáme soubory cookies

Soubory cookies využíváme k analýze návštěvnosti, zapamatování preferencí a zlepšování použitelnosti webu. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko "Souhlasím".

Nastavení Souhlasím

Souhlas můžete také odmítnout.

Přeskočit na obsah Přejít na navigaci

21. 11. 2016 | Společnost | Autor: Nikola Synek

Rozhovor s plukovníkem Aloisem Dubcem, nositelem Řádu bílého lva

Rozhovor s plukovníkem Aloisem Dubcem, nositelem Řádu bílého lva

Mezi těmi, kdo byli u příležitosti státního svátku 28. října vyznamenáni prezidentem republiky, byl i luhačovický občan, stíhací letec RAF plukovník Alois Dubec. Prezident mu propůjčil Řád bílého lva vojenské skupiny za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky a za bojovou činnost. Pár dnů po tom, co Dubec převzal tuto nejvyšší možnou poctu, jsme se sešli k rozhovoru v luhačovickém hotelu Miramare. Řeč byla samozřejmě o jeho činnosti za války, ale také o dětství a vztahu k Luhačovicím. Začali jsme ale hovor tím, jak vnímal své ocenění na Pražském hradě a jak vůbec bral letošní rozjitřenou atmosféru kolem udělování státních vyznamenání.   


Kdy jste se o tom, že máte být oceněn, dozvěděl?

Návrhy musejí být podané do července. To je pravidlo, pokud není to podání, tak může dostat až další rok. Mě navrhovali už vloni, to jsem ale vybrán nebyl. Ale letos to přišlo!

A kdy Vám přesně bylo sděleno, že letos to vyjde a poctu získáte?

Prezident nedal vědět do poslední chvíle, napsali ze sněmovny parlamentu, napsali 14 dní předem i ze senátu, že to doporučili, ale pak to bylo u prezidenta. 14 dní předem jsem dostal dopis, že návrh bude projednán. Už mi přišly informace od senátu a ze sněmovny.  Zásadní je, že se o tom do poslední chvíle nevědělo, týden předem jsem už věděl, že něco dostanu, ale ještě ne co. A pozvali mě tam a že jeden člověk mě může doprovázet.

To byl kdo?

Vnuk, ale tomu už je pětačtyřicet, dcera má sedmdesát...

Jaký to byl pocit, když jste ten řád pak dostal na Hradě?

Podíval jsem se napravo nalevo. Vlevo byl Kardinál Duka, se kterým se znám, jsem také věřící, a z druhé strany byla dcera generála Kuttelwaschera, vnikajícího vojáka, která za něj přebírala řád in memoriam. A také tam přebírali in memoriam řád za generála Janouška a já viděl, že on, velitel letectva až teď po letech posmrtně dostává to vyznamenání. No a vedle sedím a mám být oceněný také já!

Někdy vědí média daleko více dopředu, koho ocení a jak...

Právě, jako třeba rok předtím. A byla to pak mela!

Takže myslíte, že to, že to nebylo na poslední chvíli jasné, bylo dobře?

Určitě, naprosto v pořádku! Protože na těch, komu se to má dát, pak tisk hledá, jestli neměl větší zásluhy spíš někdo jiný.

Vy jste měl těch doporučení k vyznamenání hodně, ne?

Nominovali mě už vloni, to ale nevyšlo a tak se to naskládalo a těch doporučení jsem měl tolik, co snad nikdo nikdy neměl a na to jsem hrdý.

Kvůli návrhu na Vaše vyznamenání posílali dopis i tady z vedení města, že?

Ano, a dohromady s různými školami a obcemi to byl opravdu štos těch doporučení. Já ale říkal, že by bylo pěkné dostat medaili za zásluhy, ale že dostanu Řád bílého lva, to byl pro mě šok. Ne že bych si říkal, že si to nezasloužím, ale řek bych, že to mohli dostat třeba in memoriam i někteří další.

Jaký byl pocit, když vám to vyznamenání prezident připínal?

Mimořádný, já byl jako ve snu, to je něco, co můžete dostat pouze jako takový celoživotní vrchol a já se toho ve třiadevadesáti dočkal. No to pak bylo telefonátů a gratulací od známých, to víte!

Co říkáte na to, že se hodně řešilo vyznamenání pana Bradyho?

Termín podání těch návrhů je koncem července a pokud je to později, uvažuje se o ocenění až další rok a myslím, že to v tom termínu podáno nebylo. A ten návrh nemůže podat jeden člověk, třeba ministr. To musí být šíře podpořené, u Bradyho třeba sdružením politických vězňů, protože on byl v koncentráku, přitom ale třeba že by se zajímal o to sdružení ve vlasti, to myslím ne. V Kanadě ty vzpomínky třeba prezentoval, ale to pravé je ve vlasti, tady doma.

Jak jste vy pak bral tu situaci kolem jeho ne/ocenění?

Podle mě je to národní ostuda na 28. října, má se vzpomínat na T.G. Masaryka a místo toho demonstrace na Václaváku za jednoho člověka, který se objevil z Kanady a ani procento těch demonstrantů ho neznalo. Já neříkám, že ho neměl dostat, ale to politikum, co se z toho udělalo, se mi nelíbí.

Vraťme se ale k vám. Pocházíte z Vlachovy Lhoty, tady z kraje, kousek od Slavičína. Vy jste myslím z rolnické rodiny?

No dětství bylo krásné, ale to víte, ne jako to mají dnes - dovolené a prázdniny. Dovolená bylo pást krávy nebo kozy! A pomáhalo se, třeba  s dřívím při vaření, protože muži byli na poli.

Kolik vás bylo doma dětí?

Nás bylo šest sourozenců, tři kluci a tři holky. Já byl nejmladší. A pak ještě byla Terezka, ale ta bohužel zemřela v 6 letech. Holky se pěkně provdaly všechny tři, což na Valašsku jako selka nebylo jednoduché. Obecnou školu jsem vychodil, to byla strašně zajímavá dvoutřídka ve Vlachově Lhotě, měla nádhernou zahradu plnou květů, o to se starala paní řídící. A byl tam skvělý pan učitel Janačka. On byl, myslivec, sokol, byl taky voják - kapitán v záloze, což byla vysoká hodnost. Jak přišla válka byl členem tajné organizace Obrana národa. Jako patnáctiletý chlapec si pamatuji, že jsem mu říkal: Já vím, že jste v Obraně národa, já bych taky chtěl. Ale on řek, ne ne, ty budeš ještě potřeba jinde.

Jak to tedy bylo dál?

Já vyšel pak měšťanku v Kloboukách. A pak, co rodiče se mnou? Jeden známý zedník přišel, ať jdu dělat na trať, co se stavěla, že si dobře vydělám. Já že nemám pracovní knížku, tu jste za první republiky dostali až v 16 letech, dřív se vydělávat nedalo. Tak jsem si ji vypůjčil od syna starosty, co byl zrovna o dva roky starší. Já pak stavěl tunely na té tratí na Slovensku, ale když mistr volal: „Zoubek, kde jsi?“, musel jsem se hlásit já. Ale za dva měsíce se na to přišlo, tak jsem šupem musel pracovní knížku vrátit a domů.

Pak jste dělal co?

 Později pak na výstavbě dálnice, jezdil jsem tam na polní lokomotivě a dělal rukama, já na žádné učení moc nebyl. Ale maminka chtěla i domlouvat s farářem, že mě dá na přípravu na gymnázium a na teologii, ať se jedu podívat na Velehrad . Ale s tatínkem to nedomluvila, tak ten říká: „Dat ho na farářa, to nikdy!“

Pak přišel osmatřicátý rok 1938, „Mnichov“, pak okupace, jak to bylo s Vámi dál?

Jak byla demobilizace, zůstali jim všichni ti armádní důstojníci, někteří dostali práci jako úředníci na obcích, ale moc jich ještě zbylo. A přece je potřebovali na různé ceremoniály a ostrahu na Hradě. Tak se pak za protektorátu Generál Eliáš domluvil s Háchoou a prosadili, že vzniklo Němci povolené české Vládní vojsko. Hácha byl dobrý prezident, stal se jím vlastně nechtěně, z ústavy, jako předseda nejvyššího soudu. Byl v tajném spojení s exilovou vládou v Londýně a nikdy nedal popravit žádného Čecha. Na rozdíl třeba od Gottwalda, který prezidentoval později po válce.

Vy jste v tom Vládním vojsku sloužil, že? Jak jste se tam dostal?

Ve čtyřicátém roce mi přišel dopis, povolání k totálnímu nasazení do Říše. Tak mi říká bratr: „Ty přeci nepůjdeš otročit Němcům do fabriky, víš co to je?!! Pracovat pro Němce! Do vládního vojska teď přibírají 500 mladých lidí, běž tam!“ Tak jsem se přihlásil a dostal k Vládnímu vojsku do Týna nad Vltavou.

Co jste tam dělali? Nějaké ostrahy železnic a tak, ne?

Bylo to i na různé oficiální příležitosti, byl to takový poloúřednický aparát, nesměli jsme být nasazeni na frontě, ani proti nějakým diverzantům, to bylo tak právně zakotveno. Měli jsme i parádní uniformy a pěkný plat.

Jak se na Vládní vojsko dívali lidi- národ, přeci jen byli jste oficiální vojsko za okupace?

Lidi ve městě po krachu armády, která se chtěla bránit ale nemohla, měli opuštěná kasárna. A do nich jsme přišli my. Vojáci, kteří měli stejné uniformy, jako ti předtím, co museli odejít. Nic na nich nebylo německého. Byla tam u útvaru vždy dechovka, která hrála koncerty. Dostali jsme ale i jako vojáci tvrdý výcvik. Ve městech, kde bylo Vládní vojsko, ta vojenská hudby vládního vojska o víkendech hrávala, si nás ti lidé vážili. Byla to pro ně taková naděje, že se normální naše armáda jednou vrátí. Jinak jsme pomáhali při žních, povodních, hlídat tratě, ale tam, kde jsme hlídali sabotáže nebyli. Nikdo nestřílel do našich lidí.

Vy jste se s Vládním vojskem pak dostal do Itálie...

Ale hluboko 300 kilometrů za frontu, tam nás ve čtyřiačtyřicátém poslali, když se už blížila fronta k protektorátu a Němci měli strach, abychom se nepřidali k Rusům. Měli jsme ve fašisty ovládané Itálii pomáhat hlídat trať.

Ale Vy jste zběhl...

Já utekl spolu s osmi kamarády, jeden z nich byl  syn legionáře z první války, jmenoval se  Romeo Reisinger. Uměl perfektně Italsky. A my pak chtěli do Švýcarska, ale on že proč. „Já tu mám kamarády v Itálii... ,“ říkal. Jo kamarády, za pár dnů ho chytili a visel... 

Ale k partyzánům v horách v Itálii jste se přidal na měsíce i Vy…

My jsme byli v severní Itálii v provincii Bergamo, kraj co byl dost ovládaný partyzány. Tam partyzáni bojovali hlavně proti místním italským fašistům. Němci se do toho sami od sebe tolik nemíchali. A ti, když jsme chytili a zajali, tak se nezabíjeli, protože se pak dali dobře vyměnit za naše spolubojovníky nebo uvězněné lidi z vesnice, kteří partyzánům pomáhali. Ale to nebylo jen tak dostat se k partyzánům, to jste museli nejprve najít lidi, co vás s nimi kontaktovali.

A jak to chodilo, když jste byl u partyzánů a jak dlouho jste s nimi setrval?

Tři měsíce to trvalo. To jsem si vysloužil ostruhy, to vám řeknu. Obden se dělaly nějaké útoky. Výpady na kolony, kasárna, kde ale byla šance uspět. Přepady vojenských kolon přesilou.  A Němci se brali do zajetí, aby se mohli měnit, protože u vesnice, kde se to stalo, tak tamní lidi vždycky pozavírali, tak aby se je podařilo pokud možno osvobodit. Třeba za jednoho Němce byli ochotni vyměnit deset civilistů. To zprostředkovávali většinou kněží, ty výměny. Byl to velký kraj, fronta byla někde až dole na spodku Itálie, ale německé posádky i tam byly rozmístěné.

Jak člověk zvládá, když musí zabít?

Když jdete do války plnou parou jako voják, a je to buď ty nebo já umřeš, tak nad tím nepřemýšlíte. V tu chvíli. Tak jako pak kluci z RAF z bombardovací perutě, když házeli bomby, v tu chvíli věděli, že je to potřeba. Bohužel bombarduju a dole jsou asi i civilisti. Nervově se to vrátí až pozděj. Až pak si to přemíláte, co jste dělal. Byl jediný případ, kdy jsem měl zabít nepřítele a nezabil. To bylo při jedné akci v horách u Borny, když jsem postřelil německého majora a bral mu věci. Měl v nich fotku ženy a tří dětí… Tak toho jsem tam nezabil, i když jsem to měl nakázáno.

Jaký zážitek z té Itálie byl nejintenzivnější?

Právě z akce poblíž vesnice Borny, tam byl masakr, kdy tekla krev proudem. Fungovala tam německá posádka na takovém zámečku v horách nad Bornou, kde měli mít školení důstojníci wehrmachtu. Nahoru byla jen cesta, co se po ní dalo jít pouze pěšky a my na ty, kteří přicházeli čekali v křoví kolem cesty, čtyři hodiny jsme na to místo ze základny šli. Oni měli ruksaky, a taky byli vyzbrojeni automaty. Dva byli takoví předvoj, naši je přepadli zatáhli do křoví, my čekali na ty ostatní. Když přišli, tak my: „Hände hoch!“ Chtěli jsme je zajmout, ale začali střílet, my hned taky, oni neměli moc šanci. Mladí italští partyzáni po nich házeli granáty, všude lítaly střepiny, kolikrát i do našich. Já jsem měl zamezit, aby se nikdo nedostal zpátky dolů k té četě, co je přivedla pod kopec. Mrtvým jsme Brali jsme batohy, boty, zbraně, všechno.

Byl tam nějaký úplně nejvypjatější okamžik?

Vracel jsem se ještě po louce za jedním z těch oficírů, poručík utíkal pryč po louce. Střílel jsem v tom stresu po něm divoce, ale nemohl jsem ho trefit. Posledním výstřelem jsem ho zasáhl, zavrávoral až když už mi skoro mizel. Utíkal jsem mu vzít věci a když jsem u něj, otočím se, četa už tak dvě stě metrů dole po louce šla. No ještě jsem stihl utéct. Všude tam byl slyšet nářek těch mrtvých a zraněných, někteří dodělávali, no masakr. Stihl jsem to prchnout do toho lesa za ostatními, vyfasovali jsme mapu a setkání že zítra v poledne na základně. Věděli jsme, že v noci bude zátah. Schovali jsme se tři u jednoho sedláka, znavení, šli jsme šest sedm hodin, než jsme se dostali na známé místa. Pak za týden ve vesnici, kde se schováváme slyšíme na náměstí tanky, budí nás pokojská, spali jsme v hotelu, chlapci, rychle utíkejte. Postříleli tam ve vsi za trest všechno co se dalo, nám se podařilo uniknout.

Pak jste se postupně dostal do Švýcarska, že?

Hranice byly zajištěné, z Čechů nás tam šlo několik, tři jsme šli za hlavní skupinou a s jakýmisi Rusi jsme se nechali převést přes hranice, které byly hlídané. Když jsme přišli do uprchlického tábora do internace, putovali jsme táborem, tam byli Rusové, Poláci, Angličané, a Češi taky. Ubytovaní jsme byli  ve velkých bývalých výrobních halách. Nám dávali rozdělovat jídlo, protože Rusi a Poláci si vzájemně nepřáli. My poctivě rozdělili všechno.

Jak jste se dostali do Anglie?

Ve Švýcarsku nás pak zastihla mobilizace Čechoslováků do zahraniční armády, kterou spustila exilová vláda z Londýna . Dostali jsme se do Francie, do Paříže, tam se ze Švýcarska už koridorem dostat dalo, bylo dlouho po vylodění v Normandii. Třeba u Lyonu se ale ještě bojovalo. No a z Paříže nás poslali na výcvik do Anglie. Z toho Švýcarska už jsme tam šli jako jednotka. .. Byla nás tam tak stovka, Já měl pod sebou dvacet chlapců, kteří ještě předtím vojáci nebyli.

Kde jste byl v Anglii?

Byli jsme pěší jednotka v Southamptnu. Z tama se dalo přejít do kurzu výsadkářů a to já chtěl, byl to sen. Přijel tam Major od těch výsadkářů a já mu říkal: „Jsem z Valašska, vím, kde jsou tam zbrojovky, třeba ve Vsetíně, a tak můžu jako výsadkář být dost platný. On ale říká: „Já tam mám syna, půl roku o něm nevím, a když se tak na vás dívám, vy už tam stejně seskočit nestihnete, válka bude končit. Nechoďte... Víte co, běžte raděj k letectvu. A poslal mě k RAF.“ No a já říkám: „Fakt můžu?“ Prý: „No jasně!“ To bych si nikdy nepomyslel, že se mi poštěstí jít k letectvu, na to jsem ani nepomyslel, to bylo lepší než výsadkář.

Jak to pokračovalo?

Nastoupil jsem do Cosvordu do velkého výcvikového střediska, poznal jsem tam i řadu pilotů, co přišli z koncentráků, 3000 mužů a 1500 žen v tom středisku bylo. Přes ten tábor byl nakreslený na zemi takový pruh, který odděloval, kde žili muži a kde ženy. A ten jsme mohli překročit jen jedinkrát, když byl nálet a my se utíkali schovat do nejbližšího krytu, který byl zrovna na té ženské straně. Jinak se to dodržovalo, jinak vyloučení z výcviku za to bylo za porušení. 

A za holkama se tam tedy nepřebíhalo?

Víte, my jako vojáci jsme spíš ty v uniformách neměli rádi. Spíš jsme chodili za děvčaty do okolí. Přísný výcvik byl, ale ve volnu jsme mohli. Čechoslováci, kteří tu bydleli někde v okolí zvali k sobě vojáky na oběd, ale já raděj za sebe poslal někoho jiného. To byly často nobl rodiny a člověk nevěděl jako obyčejný kluk u jídla ani kterou z těch lžiček a vidliček má na co použít, víte. Pozvání byl spíš trest. To jsme raděj šli někam na tancovačku večer do okolí.

Vy jste si zalítal?

Ano, ale jen cvičně, byl jsem stíhač a létal jsem na spitfiru. Ale než jsme dodělali celý výcvik, válka skončila. Tak aspoň můžu říct, že jsem se jako člověk z té pilotní školy setkal s budoucí královnou, která se na nás přijela ještě jako princezna i se svou sestrou podívat. Elizabetku jsem viděl, když jí bylo devatenáct v tom čtyřiačtyřicátém. Nekoukali jsme na ni jako na princeznu. My byli nastrojení, seřazení, vypulírovaní. Ona ta Elizabetka na nás tolik nekoukala, to její sestra na nás mrkala víc. No ale i ta Elizabetka se na nás taky koukla. A to si člověk říkal, no všechno to stojí za to! To byly ještě holky!

Co vše jste se učili při tom leteckém výcviku kromě létání?

Nás už cvičili na boj pro dálný východ, museli jsme znát techniku Japonců, jejich letadla.a tak. Když se pak člověk dozvěděl, jak tam ty boje probíhaly a jaké byly zajatecké tábory, říkal si, že Japonci byli ještě krutější než Němci. Šel bych tam válčit, kdyby to bylo nutné, ale děkuji Bohu, že jsem nemusel.

Pak tedy válka skončila…

A to bylo: vrátit se nebo nevrátit? Polská emigrační vláda to třeba jejich letcům v Anglii nedoporučila, víc jak půlka se nevrátila. Nevědělo se, co bude u nás. Byl za námi Jan Masaryk, Klementis. „Budete chlapci odměněni,“ říkali. No a jak to dopadlo... Přijeli jsme až v srpnu a co s námi. Já chtěl být tím letcem, na Leteckou akademii v Hradci Králové mě tu ale nevzali, neměl jsem maturitu, tak jsem šel do Vojenského zeměmeřičského ústavu, což se stalo základem mého dalšího povolání.

No a pak přišel komunistický puč, převrat v roce 1948. Jaký měl na Vás dopad?

Musel jsem potom na šachtu, byl jsem aspoň z rolnické rodiny, žádný statkář, a navíc mladý, tak jsem podle komunistů byl ještě převychovatelný. Dělal jsem v dolech v Ostravě, pak v kamenolomu, na  melioracích v severních Čechách. Ale vydělat jsem si dovedl dobře. Osvědčil jsem se a měl jsem pod sebou partu lidí.

Když přišel osmašedesátý rok a okupace vojsky RVHP, emigroval jste.

Ještě v ten den jsem vyrazil do Pražského bytu pro dokumenty a stihli jsme hned odjet i s mou tehdejší přítelkyní, pozdější druhou manželkou. Dostali jsme se nejprve do Vídně, pak se mi podařilo dostat do Švýcarska, což bylo skvělé, protože jsem znal tu zemi i jazyk.

Co jste tam dělal?

Měl jsem velké štěstí, oni zrovna prováděli zemědělskou reformu. Do Švýcarské Emigrace nás přijímali v Buchsu. Rozmístili nás po penzionech a ráno si vybírali. Mě si vzali do kantonu Thurgau, kde jsem rovnou dostal místo na kantonálním úřadě. Potřebovali  mě, protože jsem měl zkušenosti s projekty techniko hospodářských úprav krajiny. Dostal jsem byt, měli jsme se dobře, ale po vlasti se mi stýskalo, to víte.

Po roce 1989 jste se už jako švýcarský důchodce vracel do republiky, od roku 2000 žijete v Luhačovicích.

Já mám ale obě občanství. Přišlo to tak, že ve Švýcarsku jsem občanství dostal po několika letech pobytu a později jsem si po devětaosmdesátém mohl obnovit i své české občanství. A právě v krátké době, kdy zákon umožnil mít dvojí občanství. O občanství mi totiž po emigraci sebrali Byl jsem v nepřítomnosti odsouzen pro opuštění ČSR na tři roky vězení plus zbavení občanství a práv i zabavení majetku.

Proč jste se po návratu do znovu svobodné vlasti usadil právě v Luhačovicích?

Znám to tu od 6 let. Měl jsem tu tetu, která se ve 20. letech provdala do Luhačovic za pana Majzlíka, měli tu nejdřív ještě takovou dřevěnici. Roku 1928 jsem tu byl poprvé na návštěvě, stavěla se zrovna přehrada, dostavoval se Palace. Mimo jiné si pamatuju, že ten majitel hotelu se oběsil, protože se ten projekt nějak nedařil. Pak jsem až do 15 býval v Luhačovicích vždy na prázdninách, sestry tu dělaly v sezóně pokojské.

Teď v posledních letech jste tu žil i na Miramare, kde děláme rozhovor, ne?

Asi dva roky, předtím jsme byli s druhou manželkou, která už nežije chvíli na penzionu Spokojené stáří, tam jsme se přestěhovali z bytu, protože moje paní už špatně chodila a byly tam schody do patra. Teď mám byt tady v centru, kde bydlím.

Účastníte se řady vzpomínkových akcí, odhalování pamětních desek bojovníků za svobodu, besedujete po školách. Chybět jste nemohl třeba při loňských oslavách 70. výročí osvobození Luhačovic. Myslíte, že jsou takové připomínky i po těch letech důležité?

Ano, když se to nebude dělat, ztratíme kus státnosti. Nesmí se na to nikdy zapomenout. Válka je hrozná. Proto mi bylo ctí účastnit se také i výročí 70 let od vylodění spojenců v Normandii. Tam se účastnila oslav nejen řada veteránů, ale i 160 hlav států, včetně hlav korunovaných.

I na všech přednáškách, kterých děláte řadu po různých školách, upozorňujete na hrůzy války. Přitom jste ale prý velký zastánce NATO…

Je to taková jistota pro nás, mít spojence.

Sledujete dost i ve vysokém věku politické dění, že? Co říkáte třeba na prezidenta Putina?

Ten je sice tvrdý, ale to Rusko podle mě dokáže udržet pohromadě, což je asi jediná schůdná cesta. Podívejte se, jak dopadla Jugoslávie, když se to rozpadlo, byla válka. Nebo taková Libye…

Teď, když děláme rozhovor. jsou aktuálně na pořadu prezidentské volby v USA. Komu fandíte a kdo myslíte, že vyhraje?

Myslím, že vyhraje Clintonová. Ta je sice žena, ale zkušená politička a ví o tom víc než Trump. On inklinuje ve vyjádřeních k tomu, ať si Evropa udělá u sebe pořádek sama, ale to je velké nebezpečí, Amerika musí na vše trochu dohlídnout. Trump je trochu nevypočitatelný.

Vraťme se ještě k tomu, že jste letec. Jak jste se třeba díval na různé filmy o letcích?

Nejraději mám Zlomená křídla a Nebeské Jezdce, to je opravdu z reality.

A co Svěrákův Tmavomodrý svět?

Se Svěrákem jsme i jako letečtí veteráni komunikovali, když to natáčel, to víte, já do toho ale tolik nemluvil, protože jsem přímo v boji nelétal.

A jak jste Vy a ostatní veteráni hodnotili ten film?

Všechno celkem sedělo, ale když jsme byli na té projekci a byla tam scéna, jak trénují na kolech s křídly, tak to jsme si říkali, že to je pěkná hovadina. Jinak to bylo reálné.

A kdy jste si vy naposled zalétal?

Teď nedávno jsem si zapilotoval malé letadlo společně s kolegou veteránem generálem Bočkem. Ale byli jsme oba ve strojích s kopilotem.

Jak jste to prožíval?

Chvilku jsem letadlo řídil, ale pak říkám tomu kopilotovi: „Ty, raděj si ten knipl vem!“ A on řízení převzal a udělal pak takový „pik“ – nahorů, dolů. A já pak po přistání se ptám generála Bočka: „Ty, dělals s tím vaším letadlem taky ten „pik“?“ A on: „Ne, já to skoro zaspal…“ Takže to byl pro nás takový úsměvný zážitek, co nám připomněl pilotní školu.

 

Nahoru