9. 12. 2016 | Aktuality z města | Autor: Nikola Synek

„Je to prostě o srdci,“ říká o své práci v hudební TV Šlágr její majitel Karel Peterka

---

Co dneska v Luhačovicích předvedete?

To nevím, protože jsem nachlazený a na penicilinu, ale už jsem lepší, nevím ale co hlasivky a co předvedu. No prostě předvedeme šlágrbendový živý koncert, to co nás i publikum baví.

Vaše televize Šlágr je určitý fenomén, někým zbožňovaná, jinými zatracovaná. Měli jste ale pokud vím poslední dobou dost finanční potíže, ne?

To stále nějaký máme, protože nejsme tak zaplacený, jak bychom měli, ale to je normální vývoj a my to i čekali. Já myslím, že máme ještě tak dva roky čas, je to totiž podobný jako v německých zemích, kde to trvalo třináct let, než se taková televize stala fenoménem a uznávaným žánrem.

Když vznikal Váš Šlágr, inspiroval jste se přímo německou Schlager televizí?

To se nedá říct, my jsme dělali svou Českou muziku, věděli jsme že je i jinej svět, než jen ten oficielní. Že jsou lidovky, jsou normálně kapely, které v něm nemají šanci, a my jsme to otevřeli všem a otevřeli prostor druhejch šancí, pro ten Šlágr, jakej je. A teď teprve ten Šlágr začíná mládnout, hlásí se nám už i mladí lidi, kteří by chtěli dělat nějakou muziku. My vlastně začínali s těma, co snili, že by něco mohli, ale nebyli vpuštěni do toho oficielního proudu, to je celý.

Vaše televize ale  je financována z peněz Vašeho vydavatelství Česká muzika?

My to musíme dotovat, to je jasný, ještě stále jako televize proděláváme. Pánbůh nám dal nějakou možnost, že jako Česká muzika jsme byli a jsme jedno z největších vydavatelství v Česku a na Slovensku, a tak jsme měli možnost mít nějaký ten základ a moct vrazit ty peníze do Šlágru, který zatím je dotovaná televize, ale doufejme, že se to srovná.

Vaším největším lákadlem byli svého času Eva a Vašek, koho dnes považujete za takovou svoji vlajkovou loď?

Eva a Vašek byli lákadlo ještě jen za České muziky a se Šlágrem jako takovým neměli co společného, no ale dneska je ta naše špička  Duo Jamaha, Veselá trojka, Kolárovci, už je to asi 20 kapel, které jezdí po republice a mají koncerty skoro každej den. Ta první dvacítka je na té špičce a vyčnívají z ní v podstatě asi nejvíc právě ty tři zmíněné kapely.

Vy sám máte prý hodně rád country. Měli jste i projekt televizní country stanice (Country no1 vysílající na Vašem „druhém kanále“ spolu s dětskou TV písnička). Projekt ale nevyšel a upustili jste od něho...

On ale vyjde! My to ale udělali blbě. Máme exkluzivní práva pro Evropu na americký country, což nám samozřejmě zůstalo. Teď ale budeme dělat HBB televizi (zkratka z anglického Hybrid Broadcast Broadband, televize kombinuje klasické televizní vysílání s širokopásmovým internetem). A v té televizi s tím červeným puntíkem, tam kdo si bude chtít pustit si country, tak si zkrátka zmáčkne na červeným puntíku country a bude to tam mít.  To znamená, že teď je to pro nás taková přechodová fáze. My to měli blbě nastavený, trochu jsme se nechali zmýlit. No a dávali jsme asi milion měsíčně za provoz té stanice, za šíření toho signálu a to nebylo adekvátní naší situaci. Proto jsme se tím pak museli poučit. Ale já country opravdu miluju a rozhodně jsme to nevzdali.

Teď máte další nový projekt Šlágru, a sice časopis, že?

To je naše Šlágr revue, teď je nultý číslo,  zaplať pánbůh už máme za ten ani ne měsíc tři tisíce předplatitelů a věřme, že budou přibývat.

Vy sám jste si kdy získal vztah k hudbě, nebo kdy jste si řekl, že z Vás bude hudebník?

Já si to neřek, já chtěl holky! (smích) Já byl ve čtrnácti tlustej neforemnej, no tak jsem začal hrát na kytaru děvčatům tklivé písně. A později jsem si muziku nějak vyvzdoroval. Já měl trojku z chování, teda to taky, ale trojku ze zpěvu, no nevím, ale pánbůh vám to pak dá, když hodně o něco usilujete.

Vy jste před lety hodně spolupracoval také s muzikantem a bavičem Luďkem Nekudou a vystupoval v jeho v osmdesátých letech velmi populární Sešlosti, kterou vysílala tehdejší Československá televize. Jak na Nekudu vzpomínáte?

Měli jsme spolu velké kamarádství, mimořádný vztah, byli jsme kamarádi, co se opravdu navštěvovali, znali rodiny toho druhého, věděli o sobě každou blbost. Já jsem byl potom i blízko toho jeho nešťastného konce. Já měl tenkrát takový 1+1 v Donské ulici, „aťas“ jsem tomu říkal, a čekal jsem na něj. Měl za mnou druhý den ráno přijet a v noci se mu stalo, že spadl na těch schodech. Já to pak s Tomášem Slámou (dramaturg a moderátor), tou rodinou a všemi těmi dalšími lidmi hodně prožíval. První to vypadalo dobře a pak to zkrátka bylo na nic.

Šlágr TV má teď i konkurenci v podobě srovnatelné stanice Barrandov Muzika. S tou jste ale vzhledem ke ztrátovosti Šlágru zkoušeli i navázat spolupráci, že?

Ale nedopadlo to. Proto taky pak byla na mě i ta (mediální) hoňka. My jsme si podali ruku, ale nebylo to z tý druhý strany myšleno tak, jak jsem si myslel, že to myšleno je. Barrandov dnes už tuhle muziku ani tolik nedělá a když tak jen okrajově, takže myslím, že se to nedá srovnat ani sledovaností ani ničím. Myslím si, že se teď zabývají trochu jinejma věcma a tohle ani tolik dělat nebudou.

Spousta lidí, zejména senioři, Vaši televizi mají rádi. Jiní ji proklínají, hovořilo se i o tom, zda nevyvíjíte až příliš tlak právě na seniory, aby si od Vás kupovali cédéčka a tím Šlágr podporovali. Jak se na tu problematiku díváte Vy?

Podle mě to je úplně normální. Neřeknu, kdybychom neměli teleshoppingovou licenci a nebylo to zcela normální, jako všude ve světě. Tam je to normální, já nevím, třeba Tele 24, německá shoppová stanice, která vlastně jenom nabízí písničky a tak dále. Je potřeba říct jedna věc. Je to po celé Evropě, ale všichni mají daleko dražší ty nosiče. Takže tato kritika na nás je jenom honička, aby nás někdo pozastavil. To vůbec není myšleno vážně. Všude venku, třeba ve Slovinsku, v Chorvatsku, cena 14,90 Euro za to cédéčko. My máme za tu cenu zároveň i dévédéčko, takže v tom se necítím nijak špatně a mám před sebou čisto. A lidem to i říkám. A samozřejmě jen pokud si u nás budou objednávat, tak Šlágr přežije, to je celý.

Před dvěma lety jste i za Šlágr dostali v Německu nějaké ocenění, jak jste to bral?

Já to bral normálně. Tak, že oni ví, co se tu děje, jak to je. Oni to u nich také zažili, akorát, že tam to funguje takto už 33 let (prodej muziky typově srovnatelný se Šlágrem), jenže oni to měli nejdřív takto v rádiu a pak jsou tam třináct let takovéto televize. A nejdřív tam také měli potíže. Takže oni tím oceněním chtěli podle mě jakoby vyslat signál do Česka, že je to tak v pořádku. Proto jsme to dostali v televizi ZDF, která je německá státní. Ty ceny (Smago! awards)uděluje hudební časopis Smago!, který má i internetovou verzi. To předávání je srovnatelně něco jako takový filmoví Oskaři. Tam, kde se to předávalo, vůbec nesměla veřejnost a bylo tam akreditovanejch spousta novinářů z německy mluvících zemí. A bylo na tom předávání zvenčí jinak jen těch pár lidí, co něco vyhráli. Takže je to prostě v Německu uznávanej žánr, to, co děláme. Ale musí se k tomu i tady dospět a taky se to rodí tady dost bolestně, ale s tím jsme počítali, že to tak bude.

Vaše vydavatelství se jmenuje Česká muzika. Vnímáte se tak, že pro lidovou hudbu u nás hodně děláte, zachraňujete ji?

To bych nepřeceňoval. Rozhodně se ale díky Vorařům a dalším našim interpretům podařila zachránit řada krásných písniček, která by nebyla, to je bez debat. Čím víc každopádně budeme v Evropě a čím víc globalizovaní, tím víc je potřeba toho českého nebo slovenského gruntu a to je zásluha Šlágru nebo České muziky, ale dělat si příliš nějaký zásluhy, to ne. Já byl muzikant na volné noze a ni by mě nenapadlo něco vydávat. Někde jsme chtěli na začátku jen přežít a odstěhovali se z Prahy. A najednou jsem udělal jeden titul nebo dva. Třeba pro Voraře, kteří dnes prodali přes půl milionu desek, tak jsem jim chtěl jen udělat radost. Tenkrát mi někdo řek, jen jestli bych jim natočil kazetu a já ji dal hospodské u nás na té vsi v Křenovicích jen tak a najednou jsem zjistil, že to v té hospodě hrají každý den. Prostě pánbůh. Vono vás to naučí nepodceňovat obyčejný hraní, obyčejný srdce. A začal jsem se učit.

V čem?

Nepodceňovat ty, co hrají na „samohrajku“ a vypadá to, že neumějí do pěti počítat. Přitom baví lidi, ti na ně chodí. Je to prostě o tom být buď nafrněnej a být nějaká první liga, nebo poslouchat a umět se sklonit před obyčejným muzikantem. Tam někde je to. Je to o srdci a o tom, jestli chce někdo někomu něco předat a dělá to poctivě. A ten divák si vybere. Tomu to neporučíte, vybere si to prostě. A my jak jsme teleshopping, tak to máme v přímém přenosu. To znamená, že já za minutu vím, zda zvoní telefon. To znamená já nic neovlivňuju. Proto je Duo Jamaha, proto je Veselá trojka. To znamená oni to ti lidi chtějí, proto to funguje.

Vy jste vyprodukovali těch cédéček a nosičů už obrovské množství, víte kolik je to zhruba dohromady?

Já nevím, tak dělali jsme i  asi dva miliony „koleček“ ročně, teď je to o něco míň, protože  ten trh jakoby padá, ale určitě to nějaká desítka milionů bude.

Sám jste autorem řady písní, mluví se o tisícovce.

Tak určitě, to jsem byl ještě před tím, než to přímo na Šlágru lidé mohli zjistit, že jsem něco složil. Já se pak na dva tři roky odmlčel a jen jsem dal prostor těm dalším interpretům. Až na prvním ročníku Zlatého Šlágru jsem pro jistotu, abych věděl, že to bude mít úroveň, složil asi 17 věcí pro ty další lidi a nějaké i trochu omylem sám pro sebe. No a teď za poslední rok jsme to s Frankiem (Zhyrnovem – hudebník Šlágrbandu, manažer) to zrovna počítali, že jsem za rok udělal 217 věcí.

Ve svých textech reflektujete často i společenskou a politickou situaci. Chystáte se teď na některé nejaktuálnější téma?

No já teď celkem ty aktuální věci udělal. Běhá to na youtube, taková ta čínská záležitost a dalajláma. Když si najdete Českou muziku, tak tam k tomu najdete snad myslím vtipnou písničku. A řek jsem si, že to rozjedu znovu, teď jsem udělal EET, EET (narážející na elektronickou evidenci tržeb).

Interpreti ze Šlágru jsou hodně známí, ale v pořadech TV Šlágr na živo vystupují údajně pouze za cesťáky, víc jim prý nehradíte. Je to tak?

Myslím, že to je normální. Třeba i v Německu. Naši interpreti donedávna třeba hráli dvě svatby za měsíc, teď koncertují za třeba tisíc nebo dva tisíce Euro a ví co je pro ně Šlágr. Takže myslím, že je to tak naprosto v pořádku. Oni vědí, že Šlágr je teleshoppingová televize a oni tím, že tam jezdí, pracují na tom, aby měli prodané nosiče a ty jim pěkně vydělají, takže se nedá říct, že by jezdili zadarmo.

Co si třeba nejraději z hudby poslechnete Vy jako relax, děláte li to vůbec, jestli jnejste hudbou přesycen?

Já si pustím svýho Paula Simona, svýho Cohena, svýho Dona McQueena a tak dále, no a v poslední době si pouštím našeho Káju, tedy syna, který studuje v Anglii a je čím dál tím lepší a má krásný věci. A taky když přijede, tak mě i zahltí vším, co nasbíral za dobrou muziku, takže jsem docela in i v tom světovým. Ale každopádně teď, když tu koncertoval Paul Simon, tak jsem byl v první řadě a užil jsem si to.

Kdy jste si uvědomil tu změnu role z hudebníka na manažera a podnikatele. A jak jste to zvládal?

No my ani tenkrát neměli jinou možnost. To bylo, když se nám právě narodil Kája a Jana (manželka) chtěla zůstat doma a tak dále a já nás chtěl jen na začátku nějak uživit a všiml jsem si, že je tu něco, co lidé mohou potřebovat a chtějí a pak to šlo nějak dál. A to si zvyknete. Nejprve jsme prodávali hudební nosiče před výstavou Země živitelka ve stánku, pak vevnitř, pak to šlo dál a dál a dál. Prostě to vše máme odpracované od píky ze zdola, poctivě. Je to o tom, že ten přechod nebyl nárazový. A já jsem pořád tím dělníkem toho všeho a skládám písničky, nebojím se když je třeba ve firmě zaskočit za všechno na co stačím. Je to prostě o srdci.

Poslední otázečka. Luhačovice jsou pro Vás taková ideální destinace, je tu soustředěna v lázních taková ta vaše ideální cílová skupina, protože v lázních se hodně léčí právě senioři, kteří se nejvíce zajímají o Šlágr. Kdysi jste odtud snad i vysílali...

To byla kapela Progres, někdy v roce 2012, ale já si to takto nikdy neřek, že by to bylo přímo cílený. Spíš je náhoda, že tu teď jsme. Prostě jsme si řekli, že jeden den v měsíci se pověnujeme tomu, že si někde zavzpomínáme tím, že bychom si živě zahráli a zazpívali. No a Frankie je ten motor, který mě teď k tomu nutí, jak jsem mu to slíbil. No tak mu říkám: „Tak sežeň někde něco!“ No a on taky, že ho napadly Luhačovice, takže jsme tady. Je to tedy spíš o tom, že on se to snaží domluvit. Jemu ty koncerty schází, jako všem muzikantům, kteří dělají hodně televizi Šlágr a nemají pak čas na to, aby se někde takto vyblbli. Akorát je to tu dnes i o tom, že nevím jak jsem nachcípaný, jak se tím koncertem prokašlu až do konce. Ale jsou tu mimo mě i jiní, takže ti to určitě když tak zachrání. Tak uvidíme! (Úsměv)