5. 4. 2018 | Společnost | Autor: Nikola Synek

„Že nám tu majetek po právu navrátí, jsme věřili celou dobu,“ říká nový luhačovický zámecký pán Franz Thienen-Adlerflycht

---

Franz Thienen: Úplně si to nepamatuji, ale možná už v roce 1967 (tedy asi v 10 letech), rok před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. To vím, že jsem jako dítě byl určitě s rodinou v Československu, ale vybavuji si spíše návštěvu Prahy. Určitě jsem ale Luhačovice navštívil v roce 1979. Tehdy jsme se tu stavovali cestou do Krakova, kam jsme zamířili u příležitosti první cesty papeže Jana Pavla II. do Polska, kde jsme se zúčastnili velkých mší.

Rodina neměla problém vstoupit tenkrát do republiky?

Na hranicích se tehdy stávalo dlouho, ale problém v tom nebyl, moje matka má po sňatku nejen rakouské občanství, ale pořád i české občanství. (poznámka autora: Franz Thienen hovoří o své matce Isabelle Thienen-Adlerflycht – nejmladší dceři a zároveň jedinému z dosud žijících dětí Aloise Serényiho.)

Zejména o občanství šlo v otázce vašeho restitučního nároku. Sporné bylo, zda měl Váš dědeček Alois Serényi v době zabavení jeho majetku české (resp. československé) občanství a šlo tak požadavku o navrácení jmění vyhovět…

Otázka státního občanství u matky nikdy sporná nebyla a u dědy byla dávno vyřešena; dědečkovo státní občanství bylo již v roce 1946 příslušnými orgány jasně potvrzeno. On byl českým (československým) státním občanem, měl český původ, také doma i jinde mluvil česky. Byl kapitánem v záloze a byl své vlasti stále věrný. Přihlásil se dobrovolně do generální mobilizace proti německé okupaci, aby se aktivně zapojil do obrany vlasti, i když byl pro povolání k vojsku vlastně už starý. Podepsal i deklaraci, kterou se česká šlechta po okupaci nacisty 1939 solidárně hlásila k českému lidu a jeho prezidentovi.

Kde tedy později nastaly ohledně občanství pochybnosti?

Jediné, co mohlo otázku občanství udělat napadnutelnou, bylo, že se musel v období války podrobit nátlaku nacistů a přijmout německé občanství. Soustavně se stupňující nátlak Němců k vynucení německého občanství na Aloise Serényiho vyvrcholil v momentu, kdy byli zadrženi gestapem jeho správce a pět dalších občanů Luhačovic jako rukojmí. Ti zmiňovaní zadržení občané byli drženi nacisty ve vězení gestapa v Uherském Hradišti a byli už připravováni na transport do koncentračního tábora a šlo jim tedy o život. Oberlandrat (úřad německé okupační správy v Protektorátu Čechy a Morava) odmítal s Aloisem Serényim vyjednávat o jejich propuštění, pokud nadále bude odmítat podepsat „Fragebogen“ - formulář k nabytí německé příslušnosti.

Člověka ale může napadnout, že mu mohlo jít zároveň i o sebe, rodinu, její majetek…

Nebylo vyloučeno, že půjde o krk jeho rodině i jemu samotnému. Jen nějaká starost o svůj majetek ho ale k onomu kroku nevedla. Počítal dlouho předtím s vyvlastněním a nucenou správou, protože v tom čase byla i na majetky jiných českých aristokratů, kteří se nechtěli podrobit německému nátlaku, uvalena nucená správa. On pro ten případ také nechal vystavit generální zplnomocnění v právních věcech svému advokátovi, doktoru Dolanskému. Ten byl později zavražděn v koncentračním táboře. Samozřejmě hrozilo i mému dědovi zatčení, jako k tomu došlo u jiných aristokratů. Uvěznění jeho správce zvolili nacisté jako varování.

Přesto stále podporoval české zájmy?

Za ta léta trvání restitučního řízení jsme také našli řadu dokumentů o jeho rozhodující pomoci zabránění germanizace luhačovických lázní, které jen doplnily obsažný důkazní materiál existující již od řízení v roce 1946. O tom by se dalo hovořit hodiny, stejně tak jako o početné pomoci pro spoluobčany persekvované nacisty. Intervence Aloise Serényiho, která pomohla rozhodnout o záchraně životů je dokumentována ve více než 30 případech. Našli jsme také podklady, ze kterých vyplývá, že v lázních i na jeho velkostatku šlo o záchranu přibližně 1600 českých pracovních míst po celou dobu nacistické okupace, které se povedlo udržet. Na tom měl děda jako člen správní rady lázní výrazný podíl.

Můžete připomenout proč se tedy české úřady pak k otázce občanství musely vracet po žádosti vaší rodiny o restituce podané v 90. letech?

V roce 1947 zamítlo komunisty vedené ministerstvo vnitra rozhodnutí místních orgánů. Stalo se tak jednou větou a bez jakéhokoliv odůvodnění a v úplném rozporu se všemi fakty a zjištěními. Bylo to po prokazatelném komunistickém zásahu - jelikož převládal zájem o konfiskaci jeho majetku. K tomu zamítnutí došlo politickým oddělením i přes existující návrh positivního rozhodnutí, protože se již nerozhodovalo o věci a právu, ale o ideologii. Můj děda vznesl u Nejvyššího správního soudu stížnost, které byl udělen odkladný účinek.

Daný soud ale po komunistickém puči roku 1948 bohužel zanikl, že?

K rozhodnutí o jeho stížnosti tak už nemohlo dojít. České orgány se proto nyní těmito okolnostmi musely zabývat znovu a v závěru potvrdily to, co již bylo zjištěno v roce 1946. Mimo jiné je to jenom deklaratorní rozhodnutí, které potvrzuje, že můj děda československé občanství nikdy nepozbyl. Ještě k tomu dodám, že my vždycky říkáme, že když po válce prezident Beneš formuloval rozhodující paragraf § 1 odst. 4 dekretu 33/1945 o státním občanství, myslelo se v něm právě i na takovéto situace, v jaké se ocitl za války ohledně občanství můj dědeček. Říkáme si vždy, že Beneš musel mít při formulaci paragrafu  před očima jako vzorový příklad právě případ Aloise Serényiho. Dnes již víme, že v tisících případů postačil o mnoho menší nátlak pro zákonnou kvalifikaci a myslíme si, že by si Alois Serényi zasloužil pro jeho pomoc v Luhačovicích památník. Rod Serényiů tu v Luhačovicích žil po staletí a dlouhodobě se řadil k českým patriotům, proto po válce rodinu nařčení z údajné podpory nacistů velmi mrzelo a uráželo.

Po letech soudů definitivně přiznal koncem roku 2016 Aloisi Serenyimu české občanství Krajský úřad ve Zlíně, kam se ve finále rozhodování o kauze jeho státní příslušnosti dostalo. Když bylo občanství přiznáno, mohl tak být navrácen majetek o což v restitučním řízení požádala před už více než 20 lety Vaše matka, Isabella Thienen-Adlerflycht. Za ni v té věci vzhledem k jejímu vysokému věku (oslavila už 90. narozeniny) nyní jednáte Vy. Jak ale ona reagovala, když se o létá očekávaném navrácení majetku dozvěděla?

No moc pozitivně! (úsměv). Krajský úřad ale ani vlastně nerozhodoval o nějakém přidělení občanství, jen potvrdil tu kontinuitu, že stále trvalo, jak již rozhodly úřady ve čtyřicátých letech. Naší rodině ale, a teď nechci, aby to znělo arogantně, bylo vždy jasné, že ten spor musíme vyhrát. My dva s manželkou za tou starostí o celé řízení stojíme asi posledních 10 let a bylo to dost namáhavé, při běžných zaměstnáních, které jsme měli. Bylo to časově a psychicky často náročné, ale o výsledku jsme nikdy nepochybovali. Věděli jsme, že soudy nám jednou dají za pravdu a moc jsme se na to těšili.

Vy sám k zámku ale nějaké osobní vzpomínky z dětství nemáte, narodil jste se až poté, co zde rodina už nesídlila. Jak jste to cítil poprvé, když jste sem přišel na zámek a věděl, že je zase Vaší rodiny?

Ještě to není nějaké uchopení vlastnictví. Malá improvizovaná kancelář, kde spolu teď sedíme, je jediným prostorem, který zde zatím fakticky máme. Není to tedy vůbec tak, že bychom si už zabrali celý zámek. Narodil jsem se  v roce 1957, což bylo v rok úmrtí mého dědy a 9 let po uchopení moci komunisty, každopádně ale k Luhačovicím a tomuto místu mám určitý sentimentální vztah. Po roce 1989, kdy sem šlo zcela volně cestovat, jsem v Luhačovicích několikrát byl. Vztah tu určitě je a stále v člověku narůstá. Na pád komunismu v Evropě  vzpomínám s pocity štěstí, třeba tehdy, když jsem v roce 1989 stál v Salzburgu u německých hranic a na západ Evropy tam najednou proudily řady trabantů. Silně jsem to prožíval. Ohledně Česka jsem samozřejmě měl velkou radost z prezidenta Havla a mírovou cestu k pádu komunismu jsem považoval za snad jediný skutečný zázrak 20. století. A tim zázrakem zůstal i dodnes a to nijak nesouvisí s restitucí.

Když jste byl malý, vyprávěla Vám Vaše maminka hodně o Luhačovicích? I když vím, že ona tu vlastně neprožila mnoho let. Poslední roky pobytu v Česku po rozvodu Vašeho dědečka Aloise a Vaší babičky Markéty Pálfyové, strávila tuším v dalším rodovém sídle zámku v Lomnici na jižní Moravě, pak v Praze…

Maminka zde žila do 12 let. Po rozvodu jejích rodičů v roce 1939 se pak Alois Serényi podruhé oženil se Suzanne Offermanovou. Od mé maminky tak příliš zprostředkovaných vzpomínek na Luhačovice nemám, protože, se pak přestěhovali do Lomnice. Ale i něco z Luhačovic si ještě stále pamatuje. Jsou fotky, jak jako malá jezdila u kolonády na oslíkovi. Vypráví nám o tom, jaký pokoj tu na zámku měla. Také jsem moc mluvil s mojí babičkou, která u nás žila do její smrti v roce 1979 a která mne byla druhou mámou. Vztah máme i k Pozlovicím, nejvíce k tamnímu kostelu, kde je i hrobka rodiny Serényiů.

Jak mě při hovoru upozorňuje manželka Dr. Franze Thienena, Mag. Lydia Thienen-Adlerflycht, k oné hrobce se váže i veselá historka. Vypovídá zároveň o tom, že její manžel je také vtipálek.

Lydia Thienen: Snad před nějakými 20 lety si tam do jedné prázdného oddělení manžel zkoušel lehnout, prý jak mu to tam bude v budoucnu spolu s předky slušet. Všechny ale trochu vylekal, když z té prázdné kobky najednou vyjuknul… (smích)

Franz Thienen: Podobné žerty jsme tu v mládí dělali se starším bratrem. Třeba u pramene Vincentky. Přišli jsme tam jako o berlích a po napití se z pramene jsme berle odhazovali, jako kdyby došlo k „spontánnímu vyléčení.“ (smích)

Od vzpomínek prosím zpět do současnosti a k navracení majetku Vaší rodině. Jaký je vlastně celkový rozsah toho jmění a kolik z něj je nyní už zpět v majetku rodiny?

Franz Thienen: Jsou vydány zámky v Luhačovicích a Lomnici, je vydána převážná část lesů. Jde celkově o pozemky o rozloze kolem 1500 hektarů v Lomnici a okolí a zhruba stejné množství v Luhačovicích a okolí. Asi 90 procent majetku je už navráceno.

Tady ve městě je asi nejpalčivější otázkou právě zámek, kde sídlí luhačovický Dům dětí a mládeže a také Základní umělecká škola. Dosud zde necháváte po přechodnou dobu DDM a ZUŠ fungovat. Do budoucna se ale tuším hovořilo o vyklizení aspoň částizámku a platbě za užívání zbylých prostor. Městští zastupitelé pak po analýze dalších možností schválili koncepci školství ve městě, kde se počítá s přesunem DDM i ZUŠky do současné menší budovy luhačovické Základní školy. Ovšem i to potrvá, protože nejprve je třeba přistavět nové třídy v hlavním areálu Základní školy, aby se díky tomu mohly uvolnit prostory pro přesun ZUŠ a DDM.

My jsme po předchozích jednáních počítali, že by tu ZUŠ zůstala. Říkali jsme každopádně, že část zámku chceme privátně využívat k bydlení, ale nějaká koexistence je možná a žádaná. Samozřejmě musí být za užívání placen nájem, který by byl takhle nepřímo příspěvkem na zachování a podporu další kulturní základny v obraze města. Bohužel bylo rozhodnuto jinak a bude raději investována vyšší suma do novo- a přestavby, než do běžného nájmu v zámeckém kulturním objektu. Nyní se musíme sami ohlédnout po smysluplných možnostech využití. V závěru je ale možné i privátní využití, nakolik ovlivní i to, že mám čtyři syny, nejstarší už je ženatý a má dítě. Jak vše přesně dopadne teď nedokážeme říci, protože o plánu přesunout ze zámku nakonec obě organizace, jsme se dozvěděli teprve asi dva týdny před tímto rozhovorem.

A jak jste na tu zprávu reagovali?

Byli jsme z toho trochu smutní, že se ZUŠ má také přesouvat.

Co se zámkem tedy do budoucna bude?

Všechno závisí od toho, jaký se vypracuje projekt na opravu zámku, zejména se musí řešit odvlhčení, které zde bylo v minulosti zanedbáno. Objekt nemá průchodné potřebné drenáže, které by odváděly nadbytečnou vlhkost pryč. Sklepy byly zasypané pískem, takže tam cirkulace vzduchu nemůže nefungovat. Vlhké podlahy byly navíc zakryty linoleem, které vlhko nepropustí, někde je i nevhodné vnitřní obložení stěn. O stavu budovy vypovídá také, že kancelář v zámku jsme si chtěli zřídit původně v jiné části stavby, než je dnes. Měla být v rohové části zámku, kde je i terasa. Jenomže, když jsme se bavili ve spolupráci s městem a památkáři o nějaké možné sanaci, tak jsme přišli na to, že je to tam totálně vlhké a terasa se odklání od budovy…

Že stav zámku není dobrý se vědělo. Realizovat jeho zásadnější opravu bylo ale pro město, které ho mělo v majetku, velmi složité. Po léta nebylo jasné, kdy a jak táhlé restituční řízení skončí a jestli se najednou nebude muset zámek vracet. Město nechtělo investovat nějaké miliony z veřejných peněz do opravy objektu, který by v zápětí odevzdalo. Dělaly se proto jen některé dílčí opravy – například výměna některých oken.

My tento postoj známe, ale, i když s městem máme dobré vztahy, jsme v tomto jiného názoru. Vidíme to trochu kriticky a myslíme, že se s budovou mělo hospodařit pořádně a nezanechat ji ve stavu, v jakém je dnes. Když se budova využívá, mělo být o ni lépe postaráno. To je podstatnou částí řádné správy.

Každopádně jste uváděl záměr v budoucnu se do zámku nastěhovat. To už je jistá věc?

Konečné rozhodnutí ještě nepadlo. Aby tu zatím mohly bez většího zásahu fungovat DDM a ZUŠ, pronajali jsme si prozatím v Luhačovicích byt. Do budoucna si ale část zámku zřejmě opravdu adaptujeme na bydlení a přestěhujeme se sem. My bychom jsi bydlení ale mohli pořídit i jinde. Nejdůležitější je zachování objektu.

Všichni asi oceňují, že jste se k tomu dosud postavili takto vstřícně a umožnili tu zatím pokračovat v činnosti DDM a ZUŠ. Leckoho by ale mohlo napadnout, že až odejdou, zámek se změní v turisticky zajímavých Luhačovicích za pár let na přepychový hotel?

To opravdu v plánu nemáme. Spíš bychom hledali využití spočívající ve zřízení nějakého kulturního centra. Určitě dokud budu držet rodinné žezlo já, tak tu půjde o nějakou kulturní nabídku, možnost pro tzv. pomalý turismus, rozhodně ne nějaký hotel. Konkrétní koncepci nějakého smysluplného využití v tuto chvíli nemám, protože jsem počítal s tim, že rozvineme s městem partnerské projekty.

Vy s manželkou za rodinu vše ohledně restitucí vyřizujete, také jste představiteli založené společnosti Správa majetku Thienen - Serényi s.r.o. Ale pokud vím, jednak Vaše matka byla ze 4 sourozenců a každého napadne, že i pokud nejste jediným jejím dítětem (mluvil jste o bratrovi), mohl by se možná navrácený majetek nějak dělit…

I když matka měla sourozence, ke kterým jsme měli vřelý vztah a s jejími potomky jsme si blízcí, byla matka jedinou žadatelkou o navrácení majetku. Restituční oprávnění je tedy jenom na ní a jejích potomcích. Ohledně mých sourozenců: Měl jsem staršího bratra, který působil v řádu kapucínů. Vypěstoval si také silný vztah k Česku dávno přede mnou, vždycky se o naše zdejší kořeny velmi zajímal. Když bychom byli pověrčiví, lze říci, že nás tu určitě provází jeho duch. Také duch mé sestry, kterou jsem měl moc rád a která také zemřela, nás doprovází. Já jsem jediný žijící potomek mé matky, mám manželku a 4 syny a budu se snažit majetek rozdělit co nejméně, aby zůstal v rodině co nejdéle. Mám rodinu, která drží pohromadě, aby se to pak povedlo.

Každopádně se tu vždy mluví o navracení majetku rodu Serenyiů, ovšem Vy dnes nesete příjmení Thienen Adlerflycht – protože právě do této rodiny se později Vaše matka provdala. Můžete jen krátce přiblížit něco k rodové struktuře?

Předně bych chtěl říci, že se s rodinou mé matky obzvlášť identifikuji a cítím se vázán k tradici rodiny Serényiů. Ale samozřejmě se cítím jako Thienen. Rodina mého otce je starým rodem ze Schleswig-Holstein. Odtud odešli mí předci začátkem 19. století jako diplomaté do Frankfurtu. Tam došlo ke sňatku jednoho z mých předků se zástupkyní patricijské rodiny Adlerflycht. Tento původně švédský rod „vymřel po meči“ a bylo proto dohodnuto, že se příjmení Thienen a Adlerflycht spojí, aby jejich rodové jméno zůstalo zachováno. Těmto Thienen-Adlerflychtům byl dánským králem udělen titul barona.

Jak Váš rodokmen pokračuje dále?

Další potomci po otcově linii pak uzavřeli sňatky v slovanských zemích. Má praprababička byla ruská hraběnka (Zybine), moje prababička česká hraběnka (Dubská z Třebomyslic) a moje babička z otcovy strany byla jedinou dcerou knížete Františka Thun-Hohensteina z Děčína. Zajímavé je, že on byl místodržitelem v Čechách právě v době, kdy byl pradědeček Otto Serényi v pozici moravského zemského hejtmana. Můj otec, který byl významným historikem, uvažoval, že o naší rodině napíše knihu „Dvě stě let vykořeněni“. Nyní nachází naše rodina nové kořeny na Moravě. Myslím, že by se to mému zesnulému otci také líbilo.

Nakolik je vlastně praktické být členem šlechtického rodu v současnosti?

My jsme moc jako aristokraté nežili, já jsem měl normální povolání jako advokát. Oženil jsem se „měšťansky“, ale má manželka je pro mě princeznou. Až v boji za restituce jsem prohloubil mimo příbuzenstvo kontakt i s dalšími aristokraty, jejichž rodový majetek byl rovněž restituován. Že jsme si spolu mohli popovídat, mi dodávalo sil. Myslím navíc, že lidé z aristokratických rodin mají podobné chápání určitých trvalých hodnot a tradic. Můj tatínek, historik, říkal, že aristokracie má znamenat víc než hraní bridže a pořádání honů. Zabýval se hodně společensky-odpovědným významem aristokratických rodin, především řadou českých aristokratů. To navždycky ovlivnilo mé smýšlení a cítění.

 Jste šlechtická rodina, která zde měla po staletí rozsáhlý majetek. Teď Vám ho vrátili a jde o obrovské mnohamilionové jmění. To bohužel určitě může vyvolávat u některých lidí silnou závist. Pro tuto škaredou vlastnost přitom 40 let komunismu udělalo v této zemi ideální podhoubí. Setkali jste se tu s projevy závisti?

Myslím, že pokud by se hodně neprojevovala lidská závist, restituce by se nám úspěšně podařily o mnoho let dříve. Je možné, že někteří lidé bohužel závist pociťují, ti nám to však neřeknou. Tady v Luhačovicích ale i jinde se ale naopak setkáváme s řadou velmi vstřícných lidí. Chceme být sociálně odpovědní a třeba také ekologičtí při hospodaření s lesy a vnímáme zde pozitivní odezvu k nám.

Bavili jsme se okrajově o historii rodu Thienen. Teď se zeptám Vás, paní Thienen, jaká cesta dovedla do rodiny Vás? Jak jste se jako dívka ze Slovenka se svým budoucím manželem seznámila?

Lydia Thienen: Já jsem odešla ze Slovenska dostudovat do Vídně dějiny umění. Seznámili jsme se s manželem jednou na tenise. Ten je taky dodnes naším hlavním společným koníčkem. Hrajeme ho sice špatně, ale vášnivě! (smích). Jsme už také členy luhačovického tenisového klubu.

Určitě máte také značný vztah ke kultuře, když jste byla zaměstnána ve vídeňské galerii. Ze sportů pak asi máte v oblibě oba i cyklistiku. Jinak byste na rozhovor nepřijeli na kolech, že?

Franz Thienen: My se spíš snažíme pokoušet jezdit po Luhačovicích na kole a ne zbytečně autem, protože si myslíme, že je tu provozu a exhalací z aut už tak dost. Aspoň takto se snažíme přispět tady k zlepšení kvality ovzduší.

Lydia Thienen: Z dalších velkých koníčků se dá u manžela zmínit určitě fotbal. Má kamaráda, který je bývalý šéf jednoho rakouského fotbalového svazu, a s ním u piva rádi sledují jedinečná fotbalová utkání jako Champions League a velmi živě diskutují průběh zápasu.

A máte nějaké koníčky, které by člověk opravdu nečekal, když se řekne, že jde o zálibu aristokrata?

Franz Thienen: Musím ten dotaz obrátit. Žijeme ve Vídni jako úplně běžní lidé. Jeden můj strýc formuloval, že přirozeností šlechtice je všestranná existence, tedy i v časech, kdy člověk žádné majetky nemá.

Paní Thienen, když Vy jste se přivdala do šlechtické rodiny, nebyl tedy pro ostatní asi žádný problém, že nejste nevěsta s „modrou krví“?

Lydia Thienen: Tím, že byl manžel vždycky spíše nekonvenční, tak jsem nic takového nepociťovala. Jeho rodiče mě přijali s otevřenou náručí. A to i přesto, že já to měla také jinak než je dnes možná zvykem. Nebylo to nejdřív dodělat studium, pak svatba, pak dítě. My měli napřed dítě, pak svatbu a pak jsem teprve dostudovala. Spolu jsme už skoro 20 let.

Syny máte celkem čtyři. Co dělají?

Lydia Thienen: Synové jsou čtyři, tři jsou ale z Franzova prvního manželství. Nejstarší je ekonom, náš nejdůležitější partner při současném budovaní. Druhý syn je vystudovaný psycholog, který absolvuje ve Vídni další vzdělání. Třetí, snad největší originál, studuje herectví v Rostocku. Naše nejmladší sluníčko je zatím na gymnáziu, má do maturity trochu více než rok. Je také vítečným fotbalistou.

Hovoříme o studiích a povolání. Dr. Thienen, to že jste původním povoláním advokát, Vám asi hodně pomohlo při řešení restitucí?

Franz Thienen: To ano. S naší českou právničkou jsme v posledních létech dělali týmovou práci, každý důležitý dokument týkající se našeho řízení, který opustil její stůl, vznikal jako výsledek této spolupráce. Je úsměvné, že jsem se jako rakouský advokát stal odborníkem na některé otázky českého práva. (smích). Doplním jen, že advokátní praxi jsem ukončil ke konci roku 2017, protože nové výzvy tady mě zcela naplňují. Při restitucích ale byla důležitá také má manželka a to nejenom proto, že uměla česky, ale především že sama chápala, o co jde.

A vy jste se naučit česky nezkoušel?

Lydia Thienen: On s tím začíná pořád, jenže se zatím nikdy nedostal dál, než k 3. lekci (úsměv).

Franz Thienen: Ale chci se pokusit s tím ještě něco udělat, vždyť můj pradědeček Otto Serényi uměl mluvit mnoha jazyky. Já jsem v tomto směru méně nadaný, ale zlepšit se to musí. Snadné to bude mít náš vnuk, ten by neměl mít v budoucnu žádný problém se tu domluvit, protože až bude větší, rodiče ho chtějí zapsat do české školky a školy. Má zatím ale teprve deset měsíců. Jmenuje se se Konrad Alois Thienen Adlerflycht, Konrad je po mém tatínkovi…

Lydia Thienen: A Alois je po svém pradědečkovi Aloisi z rodu Serényiů.

Vy jméno Serényiů vyslovujete maďarskou výslovností, tedy se „Š“. V Luhačovicích se o rodině hovoří ale obvykle více českou výslovností, tedy na začátku se „S“.

Franz Thienen: Říkáme to tak, ale je pravda, že tady lidé Serényi vyslovují spíše se „S“ a jsou teorie, že vzhledem k mnohastaletému působení rodu na Moravě je vlastně dobré užívat tuto počeštěnou výslovnost. V té souvislosti je dost vtipné, že jde sice o jméno původně maďarské, jenže jediní žijící  potomci Serényiů takzvané maďarské linie mají sami moravské kořeny. Patří totiž k potomkům předka, který se narodil na zámku v Lomnici u Tišnova.

A jaké plány vůbec máte se zámkem v Lomnici, který je teď také Váš?

Tam byla umístěna soukromá střední škola, ale ta se z vlastní iniciativy s koncem školního roku ruší, takže v létě bude zámek volný a bude k dispozici pro různé projekty. My také chceme pro zámek na Lomnici najít smíšené využití. Jednoho dne má sloužit jako sídlo rodiny a správy statku, ale chceme zámek například zpřístupnit veřejnosti. Ale i to bude nějaký čas trvat. Zámek je ekonomicky řečeno vždy jenom zátěž, ale jedná se o kulturní památku, pro kterou je nutné přinášet i oběti.

Byla se po navrácení majetku na zámku v Luhačovicích nebo v Lomnici podívat už Vaše matka (baronka Isabella Thienenová rozená hraběnka Serényiová)?

Na Lomnici už byla, právě u příležitosti křtin jejího malého pravnoučka. Bylo to velmi emotivní, když vstoupila do tamního kostela. Do Luhačovic se určitě chce také podívat, možná u příležitosti narozenin, ale vzhledem k tomu, že už jí zdraví tolik neslouží a musí se pohybovat na vozíku s pomocí ošetřovatelky, musíme to přizpůsobit možnostem. Podrobně jí ale vždycky referujeme o dění v Luhačovicích, moc se o vše zajímá . Ovšem tato „expedice“ do Luhačovic se musí uskutečnit s dobrým naplánováním a s velkým ohledem na její zdravotní stav. Ale věříme, že se to brzy podaří. Už se teď těší na svůj příchod.