20. 2. 2019 | Společnost | Autor: Nikola Synek

"Práce na sousoší Svaté rodiny byla jako duchovní pouť," říká sochař Marek Trizuljak

---

Byl to opravdu silný impuls. Úkol vytvořit sousoší do veřejného prostoru je vážná věc. Člověku se rozklepou kolena a je dobře, že se to přihodí, protože nadměrná kuráž či suverenita rozhodně není namístě. Musíte začít od ničeho a s vědomím, že nejste nic a nic neumíte. Taková práce trvá několik let a lze ji v něčem připodobnit křesťanské duchovní pouti.

Bylo víc variant návrhu, nebo současná podoba byla hned první vzata jako ideální? 

Postupně jsem vytvořil několik menších modelů a vždy jsem je přivezl do Luhačovic, abych si o nich mohl promluvit s místním farářem otcem Hubertem Wojcikem a se zdejšími farníky. Když idea sousoší dospěla do určitějšího stádia, předložil jsem návrhy k posouzení liturgické komisi olomouckého arcibiskupství a byl jsem mile překvapen, že byly přijaty.

A jaký detail či technické věci byly při vzniku sousoší nejobtížnější? 

Detaily a technické věci krystalizovaly během práce. Na modelech v třetinovém a polovičním měřítku už jsem je měl v zásadě vyřešené. Asi nejsložitější bylo promyslet stabilitu sochy chlapce – Ježíše s doširoka rozevřeným náručím, v postoji, jakoby vybíhal vstříc světu.  Cílem bylo odlití konečné podoby sousoší do bronzu, proto jsem také zajel do kovolijecké dílny a ověřoval jsem si, s jakými technickými problémy bude potřebné počítat.

Můžete uvést, co by autor, jaká je ta nejzásadnější hlavní myšlenka sousoší?

... Chtěl jsem docílit takového zpodobení Svaté rodiny, které by rezonovalo se životem a pocity dnešních rodin. Obraz statický a dynamický zároveň. Vzájemný vztah těch, kdo rodinu tvoří, otce, matky, dětí (v tomto případě dítěte), jejich důstojnost, ale také vroucnost a niternost. A spolu s tím otevřenost, z níž potom děti vybíhají do světa za svými sny a cíli. Proto jsem také uvažoval o zpodobení Ježíše ve věku kolem 12 let, v návaznosti na příběh z evangelia o dvanáctiletém Ježíši rozmlouvajícím v chrámu se znalci Zákona. 

Tvorba takového sousoší je pro autora asi specifická i tím, že pracuje na plastikách osobností spojených se samým základem křesťanské víry, že?

Určitě. Vyobrazení světců má v sobě mít svoji důstojnost a nadčasovost, aby nedošlo k pocitové záměně se sochami oslavujícími pouze lidskou rodinu. Což je samo o sobě pěkná, pozitivní věc, ale přesto je třeba sousoší Svaté rodiny odlišit. Ale zpodobení nesmí být strnulé, nemůže být odtažité od života dnešních lidí. Představoval jsem si blízkost, dílo, které umožní, aby se kolemjdoucí mohli dotknout jednotlivých postav, či dokonce vstoupit do prostoru mezi nimi. Proto jsme také s architektem Jakubem Kotkem, autorem úpravy místa pro osazení soch, hledali řešení, které by umožnilo přístup k sochám. 

Jak jste tedy dospěli k finální verzi, jak vše má nakonec vypadat?

Myšlenka sousoší postupně dozrávala, od začátku mě vedla jedna konkrétní představa, která se postupně zhmotňovala. Tři postavy, z nichž je každá sama sebou a má svůj vlastní příběh. Svatý Josef, důstojný, v něčem vážný, pevně stojící, opora a ochrana rodiny. A zároveň muž, který naslouchá Božímu hlasu a neváhá udělat překvapivá rozhodnutí (viz příběh o útěku do Egypta), aby rodině zajistil bezpečí a ochranu. Pravou rukou se jemně dotýká Mariina ramene, opatrně a s velkou úctou. Zatímco jeho vzhůru se zvedající levá ruka naznačuje modlitbu, naslouchání Bohu. Maria rovněž stojí pevně, její ruce znázorňují jak odevzdanost vůči Bohu, tak i gesto známé z různých klasických vyobrazení Panny Marie Ochranitelky. Ježíš je zobrazen jako dítě, které se na jedné straně těší z bezpečí a ochrany rodiny, ale zároveň jako ten, kdo z rodiny radostné vybíhá vstříc světu. Zrcadlí se v tom lidský příběh, který prožívají všechny rodiny, ale zde je to také příběh Božího syna, jehož úkol je mnohem větší a přesahuje rodinu, v níž vyrostl.

Můžete ve zkratce naznačit, jak dlouho vlastně vzniká návrh sousoší a co vše se děje pak dál? Například už více než před rokem jste představoval na pouti sádrový model…

... Technicky vzato se menší model dá udělat poměrně rychle, ale potřebuji pracovat pomalu, aby věc postupně dozrávala. Udělal jsem nejprve malý model z hlíny jako základ pro zachycení první myšlenky. Následovaly další, vždy jsem začínal od modelování v hlíně a pak jsem dělal sádrové odlitky. Desetinový model, čtvrtinový a potom poloviční, který byl vystaven v kostele o pouti, jak připomínáte. Nakonec jsem ještě zhotovil sádrovou maketu v plánované definitivní velikosti. Nebyla ještě dokonalá, byla jen jednoduše vytvarovaná, ale byla důležitá pro ověření správné velikosti a výrazu soch přímo na místě určení. Až po ověření funkčnosti makety na místě, u kostela, jsem pracoval na konečné podobě soch. Celý proces, od malých modelů po definitivní zpodobení trval více než tři roky.

Sám jste věřící, co člověk vůbec prožívá, když jako křesťan takovéto dílo vytváří?

Je to jako pouť. Kráčíte a modlíte se. Lidé kdysi putovali pěšky ze střední Evropy až do Říma. Trvalo to dlouhý čas. Někdy jste vysílení, obrazně řečeno nohy neposlouchají, nedá se pokračovat hned další den. Ale víte, že je před vámi cíl a soustředění na cestu se průběžně obnovuje.

Nejde o jediné Vaše dílo spojené s luhačovickém kostelem. Co vše už jste pro zdejší kostel vlastně vytvořil a jak ta spolupráce začala?

V letech 1996-1997 jsem pracoval na výtvarné výzdobě rodícího se nového kostela v Luhačovicích. K tomuto úkolu mě pozval tehdejší duchovní správce, P. Antonín Kupka, vzácný člověk s ideální kombinací velkorysosti a praktičnosti v jednání. Pracoval jsem na vitrážích, na návrhu a realizaci oltáře a ambonu z krásného červeného mramoru původem ze severní Itálie, na mozaikové stěně se vsazeným svatostánkem a na reliéfním vyobrazení Svaté rodiny.

Asi Vás potěšilo, že jste mohl na stejném místě později pokračovat?

Tehdy jsem si vůbec nepředstavoval, že budu jednou mít příležitost pracovat ještě na sousoší venku, před kostelem. Dodatečně jsem vytvořil křtitelnici z téhož červeného mramoru, s taveným skleněným poklopem. Po nějaké době odešel P. Antonín Kupka do jiné farnosti. A nový farář, P. Hubert Wojcik, mě kontaktoval, zda bych chtěl na umělecké výzdobě kostela pokračovat. Vzešla z toho práce na cyklu Křížové cesty, kterou jsem vytvořil jako vyřezávané a malované reliéfy z dubového dřeva, stejnou technikou jako reliéf Svaté rodiny.

Nakonec jste navázal i prací na novém sousoší. Když jde o tak dlouholetou spolupráci asi si obě strany musejí celkem rozumět, ne?

Opravdu rád řeknu, že oba zadavatelé práce, jak P. Kupka, tak P. Wojcik projevili velkou důvěru a velkorysost. Také měli mimořádnou trpělivost, protože umělecká práce trvá dlouho a z mnoha důvodů se nedá uspěchat. Podobné to bylo také ze strany farní rady - zástupců luhačovické farnosti z řad věřících. V přátelském vztahu a důvěře se pracuje velmi dobře. Cyklus Křížové cesty jsem dokončil na jaře r. 2004 k velikonočním svátkům. A za dalších přibližně jedenáct let, se luhačovičtí znovu ozvali s dotazem, zda bych byl ochoten pustit se do práce na sousoší Svaté rodiny, které by se umístilo na prostranství venku, mezi kostelem a pramenem svatého Josefa.

Pocházíte z umělecké rodiny, že? – Můžete přiblížit, čemu se věnovali Vaši rodiče?

Oba rodiče se věnovali výtvarnému umění na profesionální úrovni. Otec byl sochař, maminka malířka. Byli ve svém oboru významní a dodnes mají ohlas. Byli však zároveň univerzálními osobnostmi, byli hluboce věřící, vzdělaní, sečtělí, uměli cizí jazyky, orientovali se ve světě a měli cit pro zodpovědnost za zemi, v níž žili. Byli svým smýšlením a zaměřením lidmi evropského formátu i přesto, že desítky let žili v zemi s uzavřeným a nepříliš svobodným režimem. Vyrůstat v takové rodině je vzácná věc, za niž jsem moc vděčný.

V čem to ovlivnilo nejvíce Vaši pozdější tvorbu?

Vidíte od dětství zblízka, jak vypadá umělecká práce od píky, jaké je to řemeslo a co obnáší. Jste stále uvnitř, v kuchyni uměleckého světa včetně myšlenek, které ho provázejí. Za obrovský dar považuji, že jsme vyrůstali, společně s dalšími sourozenci, v rodině naplněné vírou. Přitom jsme byli úplně normální rodinou jako každá jiná, protože i umělecká práce je nakonec ve své podstatě práce jako mnohé jiné. Výtvarný umělec je svým způsobem dělník, nikde nikdo se nevznáší v obláčcích jakéhosi Parnasu. Rodiče milovali přírodu, takže nás odmala brali na dovolené v horách, jezdili jsme k řece, protože otec a dědeček byli vášniví rybáři, houbařili jsme... Měli jsme krásné dětství.

Umění se věnuje i Vaše žena, se kterou spolupracujete i jako výtvarník. O jaké projekty třeba šlo?
S mojí paní jsme se poznali jako spolužáci na Akademii výtvarných umění v Praze. Spolupracujeme pravidelně v její hlavní profesi, jíž je restaurování uměleckých památek. Oba se zároveň věnujeme vlastní volné tvorbě a vystavujeme spolu. Významnou společnou výstavu jsme měli nedávno, v roce 2016 na Slovensku, v Galérii Jána Mudrocha v Senici na Myjave. Také jsme například společně vystavovali v roce 2010 na Sardinii. Oba jsme členy uměleckých sdružení (Unie výtvarných umělců Olomoucka a Sdružení Q). Úzce také spolupracujeme s italským kulturním sdružením La Ginestra, které sídlí v Rimini. Z toho vzešla celá řada mezinárodních výstav, na nichž se oba podílíme jak organizačně, tak vlastním uměleckým vstupem. Výčet těchto mezinárodních aktivit a výstav konaných postupně v řadě evropských zemí, by byl na samostatné pojednání.

Díval jsem se na Vaše stránky a obrazy a další práce jsou hodně propojeny s křesťanskou tématikou. Pro Vás je asi víra nejzásadnějším z aspektů, které ovlivňují námět tvorby?

…Na to se mi neodpovídá snadno a jednoduše, protože to příliš nejde popisovat slovy. Vnímám víru podvědomě a spontánně – při vší slabosti, selháních a hříšnosti – jako základní osnovu života. Nemá a nedá se o tom ani příliš mluvit. Když jsem například někde venku v krajině, je to pro mne zážitek víry. Krása Božího stvoření. Obdiv vůči Stvořiteli. Někdy jsem okoralý a nevnímám to až tak silně, to také patří k životu, ale v základu je tam stále ten obdiv. Podobné je to také s výtvarnou prací, musí to vycházet zevnitř, jinak se mi ani nedaří něco konkrétního vytvořit.

Vy jste dělal dokonce i vitráže sakrální stavby v Itálii. Zavzpomínáte prosím trochu na tuto práci…?

... Práce do zahraničí jsem začal postupně dělat až po roce 1990, kdy se otevřela nová možnost cestovat a navazovat přátelské kontakty s umělci z jiných zemí. Mělo to své kouzlo také v tom, že i v prostředí západních zemí, do nichž jsme předtím jezdit nemohli, byla velká, až radostná otevřenost. Brzy jsme navázali řadu dodnes trvajících přátelství, zvali jsme například italské, německé a nizozemské tvůrce k nám, aby zde vystavovali. A také my jsme se těšili řadě pozvání z jejich strany. Zvláště přátelé v Itálii byli vnímaví vůči naší práci, tedy konkrétně k té mé.

Jak se ten zájem o Vaše schopnosti tedy projevil?

V severoitalském městečku Cadorago jsem dostal pozvání vytvořit dvě díla: nejdříve menší vitráže do Lazaretní kaple a po jejich úspěšné realizaci také vitráže s námětem Vzkříšení do kaple na místním hřbitově. To byly vůbec mé první práce pro zahraničí. Pak jsem delší dobu pracoval na umělecké výzdobě kostela sv. Agáty ve městě Santarcangelo di Romagna nedaleko Rimini. Tam jsem vytvořil vitráže, pak i křtitelnici, stojan na velikonoční svíci a ambon z masivního taveného skla. Na pracích v Itálii si nesmírně cením dobré přátelské vztahy s tamními lidmi, které znamenají mnohem víc, než práce sama o sobě.

Vaše výtvarné aktivity jsou dost široké, od maleb přes vitráže, sochařská práce (plastiky)… Která svá díla považujete v jednotlivých odvětvích za stěžejní?

Na to rovněž není snadné odpovědět, protože jsem vždy nejvíce zaujatý tím, co právě dělám. To pohlcuje můj zájem a v určitých chvílích jako bych zapomněl na věci, které jsem dělal v minulosti. V malbě bych zmínil starší obrazový cyklus „Člověk a krajina“ a z volné sklářské tvorby masivní tavené plastiky v cyklech „Stély“ a „Brány“. Zvláště bych ale zmínil obsáhlé, více let trvající úkoly na komplexní umělecké výzdobě kostelů. Takové, jako je kostel Svaté rodiny v Luhačovicích, výše zmíněný kostel sv. Agáty v Itálii, vitráže v kapli svatého Petra na francouzském ostrově St.Pierre v Atlantiku nedaleko kanadského pobřeží, kostel ve Hvozdnici na Slovensku, kde jsem pracoval na mozaikové výzdobě, sochách svatých Svorada a Benedikta a na vitrážích Křížové cesty, kostel Božího milosrdenství v Šuranech na jižním Slovensku nebo kostel v Miloslavově, nedaleko Bratislavy.

Za svou uměleckou kariéru jste měl řadu samostatných výstav i mnohé společné výstavy s dalšími umělci a to na různých místech po celém světě. Které byly pro Vás nejzásadnější?

Mimořádně si cením společnou výstavu s otcem v Benátkách. Konala se v roce 1995 v soukromé galerii jen pár kroků od náměstí San Marco. Nikdy předtím jsme společně s otcem nevystavovali a benátská výstava se uskutečnila až několik let po jeho úmrtí. Byly tam otcovy komorní plastiky a mé obrazy. Na expozici v Benátkách pak navázala, v témže roce rozsáhlá česko-italská výstava „Costruiamo ponti“ ve velkorysém prostoru Sala delle Colonne v Rimini, kde se nám podařilo prezentovat tvorbu moji a mé paní, ale především ve velkém rozsahu také tvorbu obou mých rodičů. Tato výstava se konala ve spolupráci s výše zmíněným kulturním sdružením „La Ginestra“.

Těch úspěšných významných výstav bylo daleko více, že?

Další ze zásadních výstav byl výběr z tvorby 17 výtvarných umělců z Moravy v kanadském městě Calgary pod názvem Roots and Sensibility (Kořeny a citlivost) Název výstavy připomněl dávné kořeny naší kultury sahající až k Velké Moravě a typickou citlivost (v duchovním, výtvarném a poetickém smyslu), která umění z našich končin provází.
Určitě bych také zmínil výstavu na téma „Město jako místo pro člověka, která se konala ve spolupráci Unie výtvarných umělců Olomoucka a riminského kulturního sdružení La Ginestra na půdě Poslanecké sněmovny v Praze a jíž dal záštitu tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi. Na této výstavě jsme se zúčastnili oba s mojí paní, podobně jako na dalších výše jmenovaných.

Některé Vaše práce jsou k vidění na Vašem webu (www.marektrizuljak.cz). Co ale pokud by se chtěl člověk seznámit s nějakým Vaším dílem osobně někde na Moravě blízko Luhačovic? Můžete upozornit, kde si mohou lidé Vaši práci prohlédnout?

Rád bych pozval ke zhlédnutí rozměrné vitráže „Proměnění na hoře Tábor“ v kapli svatého Alexeje v kostele svatého Michala v Olomouci. Vitráž je tam vsazena do původního gotického okna. Dalším pozváním by mohl být kostel Všech svatých ve Vyšehorkách nedaleko Olomouce, kde jsem vytvořil kamenný oltář a ambon a reliéfně řešená tavená okna Zvěstování a Vzkříšení. Anebo lze navštívit střední zdravotní škola sv. Anežky České v Odrách, kde se v chodbách nalézají čtyři rozměrné vitráže na téma Stvoření. Z nejnovějších prací bych pak určitě nabídl zhlédnutí nově zbudované dřevěné zvonice v Huslenkách, (v části Uherská, konkrétně osada U Trtíků), kam jsem měl možnost vytvořit rozměrné vitráže na téma Zvěstování a Stvoření světa.

Píšete pravidelně také Blog na https://trizuljak.blog.idnes.cz/. Zdaleka ale není zaměřen jen na výtvarné umění, že? Psaním blogů (například také na Lidovkách - http://trizuljak.bigbloger.lidovky.cz/ ) se věnuji přibližně deset let. Aktivita blogů na Lidovkách však skončila, a tak se zaměřuji hlavně na iDNES. Vnímám potřebu vyjadřovat se jako občan k veřejným věcem, ale také píšu esejisticky laděné texty a úvahy. Propojení se světem kultury a s výtvarnou fotografií přitom otevírám poměrně často. Vyjádření formou „slovo a obraz“ mě láká svojí vícerozměrností.

Rád tam zveřejňujete nejen texty, ale právě i fotky. Dá se to brát jako Váš velký koníček?

Fotografie je pro mne zároveň velkým koníčkem i jednou z podob tvůrčího vyjádření. Více než deset let pracuji na fotografickém deníku (což není žádná originální myšlenka, dělají to mnozí). A rád bych časem připravil tištěné vydání výběru z něj. Když člověk fotografuje denně, po čase to dostává obrysy napětí mezi věcmi stálými a neměnnými a věcmi, které mají prchavou krásu jedinečného, neopakovatelného okamžiku. Může vám přitom pomoct náhoda a šťastná chvilka, ale domnívám se, že náhodám je třeba jít vstříc systematickou každodenní prací.

Nedávno jste dokončil luhačovické sousoší, čemu se ale věnujete nyní, co chystáte z výtvarných věcí nového?

Mám rozpracovaný cyklus vitráží na téma augustiniánských světců a řádových patronů. Což je běh na dlouhou trať podobně jako práce na sousoší Svaté rodiny. Čtyři okna – vyobrazení sv. Augustina, Moniky, Perpetuy a Alipia – už jsou osazena na svém místě v ambitu u kostela Svatého Tomáše v Praze a na další postupně „sbírám síly“. Mám také několik záměrů a snů, co bych chtěl udělat ve své volné tvorbě, ale nelze o nich mluvit, prostě to nejde...

Neuvažuje se i o nějakém dalším díle pro Luhačovice nebo v nejbližším okolí? Případně pokud tyto úvahy zatím nejsou, dokázal byste si Vy představit, kde byste nějaké Vaše dílo v případě zájmu rád vytvořil a o co by mohlo jít?

Snad, snad bych v budoucnu mohl pracovat na novém cyklu obrazů Křížové cesty pro jeden kostel nedaleko Luhačovic, ale jednání o této práci je úplně na začátku...