4. 11. 2019 | Společnost | Autor: Nikola Synek

Nového starostu luhačovického Sokola si lidé spojují hlavně s házenou. „Víc jsem ale v mládí dělal atletiku,“ prozradil Robert Kolařík

---

Je to tak, Petra Mikulce jsem vnímal jako velkou sportovní personu, ať už jako aktivního sportovce, který sportoval ve třech luhačovických klubech (tenisový klub, Sokol, Slovan), nebo následně pak jako vrcholového pracovníka, který se staral o organizaci sportu. Mé zvolení bylo vyústěním situace, která nastala po jeho úmrtí. Kdybych si mohl vybrat, raději bych se naplno věnoval házené a ve výboru Sokola pracoval jako doposud, ale zvolení nového starosty bylo nutné.

Někdo to zkrátka dělat musí, že?

Není pro výkon funkce starosty T. J. optimální, zastávat současně i funkci trenéra a organizačního pracovníka oddílu házené. Petr byl v optimální pozici, mohl dění v oddílech vnímat s určitým nadhledem.

Tím že nevedl oddíl, tréninky, tak měl větší možnost věnovat se celkově Sokolu…?

Tak jsem to vnímal. Jde o to, že mohu hypoteticky z pozice starosty učinit nějaké rozhodnutí, které může být nedobře vnímáno členy z jiného oddílu. A to i přesto, že bylo demokraticky schváleno výborem T. J. Věřím však, že k této situaci nedojde.

Sokolů je teď cca 150, jak bylo uvedeno při valné hromadě před volbou.

V době konání VH nás bylo skutečně 158, ale to číslo se ještě může trochu změnit, protože členskou základnu se snažíme neustále rozšiřovat.

Shrňme, čemu se sokolové v Luhačovicích věnují.

Je to házená, kuželky a všestrannost, do které patří naše cvičící ženy. Je tu i část oddílu, který vznikl v roce 2004, ale s přihlášením béčka mužů FK Luhačovice v podstatě zanikl. Tím oddílem byla sálová kopaná. Část někdejších hráčů „sálovky“ i nadále zůstala členy Sokola, a tito jsou součástí všestrannosti.

V začátcích roku 1909 bylo členů určitě méně, ne?

V tehdejším hotelu Třeboň v Luhačovicích se na ustavující valné hromadě sešlo 84 sokolů, v roce 2009 bylo 190 členů, což byl zhruba vrchol té novodobé historie.

Sokol to měl v historii ale těžké podobně jako třeba skauti, protože byl za totality (ať už nacistické nebo komunistické) zakazován, tříštěn...

Sokolové byli vždy patrioti, ryze česká organizace, nehleděli na nějaké politické smýšlení společnosti. Více méně byli svobodní v tom, že nešli ani doleva ani doprava, šli svou cestou, což byl pro totalitu problém.

Sám jste se dostal do Sokola přes házenou, kterou tu zakládal Váš tatínek, ovšem vlastně v době, kdy jednota Sokol musela fungovat jako Slovan. Jak se sem ten sport dostal?

V roce 1958 tu vznikl oddíl házené, kdy sem přišlo několik lidí ze západních Čech. Tito sportovci hráli v Čechách tzv. českou házenou (národní házenou). Naznali ale, že budou v Luhačovicích hrát raději světově uznávaný handball.

Ono je víc házených? To jsem netušil…

Je česká (národní) házená, která má svá pravidla a dokonce jiné velikosti míče, jinak lajnované hřiště, jiné brankoviště, hrají vždy prakticky tři proti třem. Při handballu je v poli na každé straně šest hráčů. Vrcholem české házené bývá utkání Čechy proti Moravě. My hrajeme ten ve světě rozšířený handball.

Od kolika let se mu věnujete Vy?

Tak od 9, 10 let. Tehdy se nezačínalo tak brzy jako dnes, kdy nejmladší již hrají miniházenou. Asi před 15 lety přišel Český svaz házené s myšlenkou více přiblížit házenou menším dětem. Byl to krok dopředu a umožnil účast nejmenších, protože se hraje jen na polovičním házenkářském hřišti. Za mých dětských let se hrála jen klasická šestková házená (6 hráčů a brankář). Rozdíl mezi tehdejší miniházenou a házenou byl jen v tom, že se snížilo břevno branky z výšky 2 metry na 1,7 m. Branka ale zůstala stále 3 m široká. Branky na miniházenou mají v současné době rozměr 2,4 x 1,7 m a na výrazně menším hřišti proti sobě nastupují 4 hráči a brankář. Tato malá házená je pro malé a začínající adepty velmi příjemná. V házené se ale podle kategorií také liší druhy a velikosti míče. Na miniházenou se používá měkký (soft) míč, na házenou jsou pak míče velikosti dle příslušné věkové kategorie.

Brácha kdysi jako žák hrál házenou, používali na ruce štěpařský vosk. To je i dnes?

Dnes už ne štěpařský vosk, ale podobná sofistikovanější hmota se používá. Lepidla jsou na bázi kalafuny a vyrábí je věhlasné světové firmy. Dováží se až z Dánska a samozřejmě je to dražší (smích). Nová lepidla jdou, podle výrobců, lépe odstranit z palubovky a z dresů. Ty ale i tak někdy po zápase vypadají hrozně.

Jsou tou hmotou „zaflákané“?

Někdy dost. S oním „lepidlem“ na rukou netrénovaný člověk míč nedokáže pořádně ani odhodit, neví technicky jak na to. Ale je zase snazší míč chytit jednou rukou třeba i na 20 metrů. Dnes je tím házená daleko techničtější, padá i o 15-20 branek na zápas víc. Ale není to jen lepidlem.

Co jste měl za pozici v týmu, jako mladý hráč?

Hrával jsem na levé straně – to se bere z pohledu útoku. Takže od levého křídla přes levou spojku, až po střední spojku.

Kdo dává nejvíc góly?

Je to kolektivní sport, tak jde o připravenost celého týmu. Házená je např. proti fotbalu jiná v tom, že se při ní hraje zónová obrana. Branky dává hráč, který se nejlépe uvolní, má nejvíc prostoru k proskočení směrem na bránu.

Skóruje ale některá ta herní pozice nejčastěji?

Hráči v týmu se snaží na sebe navázat obránce a uvolnit tak spoluhráče, aby měl co nejvíce prostoru pro skórování. To je cílem většiny kolektivních sportů. Důležitou roli zde však hraje i individuální kvalita jedince.

Vy jste hrál tedy vlevo. To proto, že jste pravák?

Ano, je to lepší z důvodu příznivějšího postavení hráče a jeho střelecké ruky vůči brance. Leváci hrávají zase na pravé straně útoku.

Je výhoda mít leváka v týmu?

Určitě. Má dobře otevřený střelecký úhel, když jde zprava.

Co byly nejlepší vaše úspěchy, když jste hrával?

Úspěchem bylo každé vítězné utkání. A svátkem vždy bylo hrát utkání v hale. Byla to jiná doba. Zlín hrával tehdy v kraji prim v mužských, ženských, dorosteneckých i žákovských kategoriích. A hrával nejvyšší soutěže.

Vy jste hrával i za Zlín, že ho zmiňujete?

To ne, pravidelně jsme hrávali proti zlínskému béčku. Za Zlín jsem dělal atletiku. Házenou jsem hrál za Luhačovice, srdcem jsem byl stále víc Luhačovjan.

A v té atletice šlo o co?

Začínal jsem jako mladší žák na krátkých překážkách a dostal jsem se až k půlce, čtvrtce a dlouhým překážkám (800m, 400m a 400m překážek).

Co ještě delší tratě?

Běhal jsem i patnáctistovku, asi do 8. třídy.

Pak zvítězila házená?

Já jsem dělal atletiku ještě na vojně ve VTJ Kutná Hora, což byl záložní klub tehdejší armádní Dukly. Soutěžili jsme v druhé nejvyšší atletické soutěži v zemi. V házené jsem tak vysoko jako hráč nedosáhl, hráli jsme krajský přebor.

Teď několikátý rok dospělý tým házenkářů Luhačovic hraje severomoravskou druhou ligu... To je nejvyšší soutěž, ve které kdy Luhačovice hrály.

Házená si tu v některých dobách ale neudržela funkční mužský tým, že?

Házenou v Luhačovicích nehrálo nikdy takové množství hráčů, aby si oddíl dokázal poradit s odchodem těchto hráčů a hráček. Většinou to bylo v důsledku odchodu hráčů na vojnu či vysokou školu. Velkou roli hrálo i hřiště a jeho kvalita. Školní hřiště tehdy nebylo dobré rozměrově, na Radostově se hrálo na silničním asfaltu a kvalita jeho povrchu byla před 25 roky již na hranici regulérnosti. Ale taková byla prostě doba. Tam jsme hrávali jako žáci, pak i jako muži utkání.

Sokolovna se nevyužívala?

Jen na tréninky, stejně jako tělocvična školy.

Vznik haly SC Radostova v roce 2002 byl asi pro házenou velký krok dopředu?

Obrovský skok, mě osobně to nastartovalo! Já byl jako projektant i profesně u zrodu té budovy. Hala je z mého pohledu opravdu hezká, tak jsem si říkal: „Byl by to hřích, házenou v ní opět neobnovit.“

Házená se tu drží, i když teď v létě jsem zaznamenal diskuse na facebooku oddílu, kdy členové mužského týmu přemítali, jestli budou dál pokračovat v soutěži. Udrží se tato dospělá garda hráčů, kteří jsou přes týden většinou rozjetí jako studenti po vysokých školách?

Věřím, že ano, ale já potřebuji v první řadě mít jejich zájem. Přihlášení do soutěže, startovné i další poplatky si žádají peníze. Bylo proto důležité si ujasnit, jestli do druholigové soutěže opět půjdeme.

Jak se Vám na házenou shání sponzoři. Oddíl podporuje hlavně město, že?

Jsme za to velmi rádi. Ohledně sponzorů jde u týmu naší hráčské úrovně v podstatě o lokální patrioty a spíš jde o to, že nám dokážou zaplatit třeba dresy. Ale na činnost jako takovou určitě finance od nich nestačí. Pomáhá tedy dotace ze strany města, nebýt této podpory, tak by na tom zdejší Sokol byl špatně. Také se daří získávat prostředky z Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy v rámci programu „Můj klub“. Podpora přichází od České obce sokolské v rámci podpory družstev mládeže a dospělých a v nedávné době to byla i podpora z Nadace Synot.

Určitě jsou i členské příspěvky?

Samozřejmě, ale zvýšit je nějak výrazně a snažit se vytáhnout víc peněz z kapes rodičů, to není cesta. Dostali bychom se na nižší počet členů. Už teď přitom máme problém sehnat dostatek dětí. Přeci jen nejsme jak město s 30 000 obyvateli a tradice házené tu není zakotvená tolik jako třeba u fotbalu, takže existuje i určitá konkurence.

Na co se peníze nejvíc vynakládají?

Na nájmy a na dopravu. V hale SC Radostova platíme velmi příznivou cenu. Když ale spočítáme veškeré náklady na tréninky a zápasy, je to ročně částka hrubě přes 100 tisíc. U prvoligových a extraligových klubů je to jinak, tam už je to o placení hráčů. U nás na amatérské úrovni tyto náklady nejsou.

Aktuálně si v půli října házenkáři Luhačovic v druhé lize stojí jak?

Ve 4. kole jsme s družstvem mužů prohráli s Frýdkem Místkem B, přestože jsme byli spíše favoriti. Ale Frýdek hraje extraligu, a tohle je jejich rezervní tým, takže se nedalo čekat, že to bude jednoduché. Nepovedlo se nám vyhrát, takže po 4 kolech jsme mezi 12 týmy devátí se 3 body – remíza, výhra a dvě prohry. Družstvo mladších žáků má po 5 kolech ve své soutěži 4 body a drží 8. místo ve své 2. lize Zlínského kraje, to je mix – tým děvčat a chlapců. Zatím mají dvě výhry a tři prohry. Když u žáků třeba onemocní jeden hráč, který je klíčový, hned to je poznat na výsledku. S počtem dětí máme problém jako většina sportovních oddílů.

Jak je nalákat. Děláte nějaké nábory?

Budeme dělat nábor, jakmile se zhorší počasí a bude možné více zájemců nalákat do haly a tělocvičny. Teď se ještě hrávalo venku (využívá se nové kvalitní hřiště ZŠ). Následně chceme zkusit objet okolní obce a v tamních školách předvést dětem miniházenou. Máme dvě nové mobilní branky, tak jim tam náš sport zkusíme ukázat. Ze spádových obcí pro naši ZŠ by k nám mohly dojíždět na tréninky a na zápasy.

Zmínil jste hřiště ZŠ. Bývá ve volnu od léta otevřeno i pro veřejnost, jste jedním z „klíčníků“, kteří zajišťují otevírání a zamykání hřiště. Zároveň figurujete jako člen městské rady, která poskytnutí hřiště veřejnosti prosadila. Jak se to osvědčilo?

Čekali jsme, že bude větší zájem. Ale nějak se začít musí. Je to lepší, než nechat hřiště nevyužívané, když škola skončí. Systém angažovaných klíčníků-dobrovolníků se nám osvědčil. Za což jim děkuji.

Problémy tam nenastaly?

Ne, nenastal žádný zásadní problém. U vstupu máme vyvěšený provozní řád. Důležité bylo hřiště otevřít a před uzamčením zkontrolovat. Šlo hlavně o to, aby si o prázdninách děcka měla možnost zahrát basket, nebo cokoliv, tenis. Rada města je nakloněná tomu, aby se tu lidé rozvíjeli po všech stránkách, nejen děti, sportoviště je otevřené pro všechny.

Městským zastupitelem jste byl už v předchozím období, teď jste i radní. Jak práci v zastupitelstvu hodnotíte?

Snažíme se, ale rozvoj města je vždycky hodně o penězích. My prostě víc jak 20 milionů na investice na rok nemáme. Muselo by dojít k nějakému přerozdělení daní ze strany státu a podobně, tím jsme dost limitovaní.

Jak vidíte svůj osobní úkol v radě města?

Pan starosta mě kdysi představoval jako radního Luhačovic pro sport. Ono to tak přesně stanoveno není, ale asi se z těch všech radních tématu sportu logicky věnuji nejvíc a taky to tak beru. Rozhodně chceme pomoci rozvoji sportu a volnočasových aktivit. V dnešní době vnímám jako největší problém, když děti jen sedí u computerů a nalívají se k tomu kolou a cpou brambůrkama. Tento konzumní životní styl bohužel společnost nejspíše brzy doběhne se všemi s tím souvisejícími civilizačními chorobami, ale musíme se pokusit to změnit a takovému vývoji zabránit.

Sokol se o rozvoj tělesné i duchovní zdatnosti bude v Luhačovicích snažit už 110 let, které brzy oslavíte. Co se chystá?

V sobotu 23. listopadu v 17 hodin bude v galerii kulturního domu Elektra slavnostní vernisáž výstavy ke 110 letům luhačovického Sokola. Výstava bude nejen o Sokolu. Bude přibližovat 110 let tělovýchovy v Luhačovicích. Jsou tedy do ní zainteresovány ostatní sportovní kluby. Slovan, FK Luhačovice a tenisový klub TK 2000.

Slovan je vlastně bratrský klub, vzniklý přejmenováním Sokola za totality. Ovšem obě jednoty stále spolupracují a jsou i personálně propojené, vždyť Petr Mikulec šéfoval zároveň Sokolu i Slovanu, že?

Po válce s nástupem socialismu Sokol musel být takto změněn, po revoluci se pak v roce 1996 rozhodlo, že kuželky a házená se vrátí opět k Sokolu a budou dál pracovat na jeho tradici.

Významný je Sokol i pořádáním Šibřinek a Pochovávání basy, bez těchto akcí, které se tradičně dělají v sokolovně si mnozí asi dění v Luhačovicích ani neumějí představit…

Přede dveřmi je 80. ročník Šibřinek. Takovou tradici snad nikde nemají. Šibřinky byly pro Sokol a Slovan vždy stěžejní kulturní akcí. Ještě před pár lety sokolovna při těchto akcích praskala ve švech a lístky byly vyprodané, ale v současné době zájem veřejnosti trochu opadá. Naší snahou je oslovit touto tradiční lidovou veselicí co možná nejvíce lidí.

Jaké bude téma dalších šibřinek?
Něco už se rýsuje, ale ještě to nemohu prozradit. Určitě to bude téma, které osloví široké spektrum příznivců. Věřím, že i nadcházející Šibřinky a Pochovávání basy se povedou.

Jak hodnotíte sportovní činnost Sokola v posledních letech? Dominují hlavně kuželkáři, kteří jsou velmi úspěšní v Interlize a vozí medaile, házená zase drží druhou ligu. Dá se to ještě posunout?

Kuželkáři jsou opravdu velmi úspěšní, hrají skvěle nejvyšší soutěž, stali se mistry ČR. Bylo by krásné dosáhnout ještě vyšších met v Interlize. Musely by v tom být ale úplně jiné peníze, protože slovenské týmy mají v týmech i reprezentanty Slovinska a Chorvatska. Co se týká házené: Je otázka, jestli to jde v kategorii dospělých v nejbližší době ještě někam posunout. Do 1.ligy se zřejmě dostat nedokážeme vzhledem k tomu, že kluci studují a jsou rozjetí po školách.

V čem je největší síla luhačovického házenkářského týmu?

Máme tým postavený na odchovancích. V letošním roce nám pomáhají kluci ze Zlína. Ti kteří by nedostávali v 1.lize tolik příležitosti. Dohodli jsme se se Zlínem na jejich limitovaném přestupu a případně hostování. To je v současné házené zcela běžné. Současně k nám přišli na hostování i dva hráči z Uh. Hradiště, kteří za nás hráli v 1.kole Českého poháru. Kuřim u Brna nám ale v letošním ročníku Poháru vystavila ve 2. kole stopku. V Kuřimi je mimo jiné velká stopa luhačovické házené. Ve vedení tamního klubu jsou dva moji bývalí spoluhráči Jiří Mikel a Marek Cienciala.

Před rokem jste se dostali o kolo dál a střetli se tak i s extraligovými Hranicemi. Nakonec jste jim podle předpokladu podlehli, ale nejprve jste vstoupili do utkání s vervou a šli do vedení. Napadlo Vás, že byste i jako outsideři mohli zvítězit?

Ne, bohužel nenapadlo. Celková síla extraligového týmu je nesrovnatelná. A to nejen z pohledu individualit, hry jeden na jednoho, ale i kombinační hry. Věděl jsem bohužel, že postupně o balón začneme častěji přicházet a skórovat se bude hlavně do naší branky. Navíc jejich tři nejlepší hráči zůstali sedět na lavičce. Legendárního gólmana Hranic Pepu Kučerku jsem přemlouval, aby šel chytat za rozhodnutého stavu aspoň sedmičku. Nejspíše nechtěl, aby se případně nezranil při pro něj jasném zápase.

Ale ten výkon první čtvrthodiny utkání Vás musel potěšit?

Náš začátek byl suprový, všechny to naladilo, tribuna bouřila. Bylo to hezké, vedli jsme i 4:1, pak se to srovnalo.

Máte sám nějaký házenkářský zážitek, ať z doby kdy jste hrál nebo z té trenérské, který je pro Vás „nej“?

Každé vítězství je zážitkem, je jedno jestli vyhrají dospělí nebo žáci. Když ale dokážeme porazit soupeře, který je favoritem, tak to jsou ty „top“ okamžiky.

Jako trenér sledujete předpokládám i v televizi různá mezinárodní mistrovstí a podobně?

Určitě se podívám rád na extraligové utkání nebo na bundesligu.

Další zájmy kromě sportu máte?

Nedostává se moc času, rád si poslechnu dobrou hudbu, zajdu do přírody, fyzicky něco udělám na zahrádce u rodičů. Ideální by pro mě bylo, aby měl den tak 48 hodin.

Žijete s přítelkyní, že?

Bydlíme si v klidu v paneláčku i s jejími dvěma syny. Oba hrávali házenou, ten mladší u ní zůstal a teď hraje za Uh.Hradiště.

Kam myslíte, že se Sokol může v Luhačovicích posunout, co je nejdůležitější a co pro to chcete udělat?

Hlavní je udržet současné pozice a zájem lidí. Vše dnes směřuje ke komerci, zatímco Sokol je taková interní klubová záležitost víc o lidech. Je těžší to prosazovat. Sokolu nejvíc láme vaz, že je multispolečenská organizace a všechno to obsáhnout je složité.

Snazší je být jednostranně zaměřený – lidé přijdou do fitka a nic víc od něj nechtějí…

To je trend, lidé jsou individualisté. Dnes se všichni poměřují, v čem chodí, čím jezdí, kdo kolik vydělává, zatímco sokolský život byl vždy o něčem jiném. Víc o přátelství, společných zájmech, propagaci češství, společného ducha.

Je asi bez debaty, že jste dobrá kamarádská parta, ne?

Je to tak, i když ubývá těch příležitostí se setkávat, tím jak lidé mají stále víc povinností v soukromém a pracovním životě. Ano, je to o té partě. Sportovní činnost i práce v Sokolu je zkrátka kolektivní záležitost.

Mohlo by pomoci přivést pod luhačovický Sokol nějaké moderní sporty?

Možná by to šlo. Mluvil o tom nedávno v rozhovoru ředitel České obce sokolské. Na jedné náborové akci chtěli přizvat děti, aby se zabývaly sportovní všestranností. Pak je ale napadlo, že to nebude všestrannost, ale nabídnou jim věnovat se parkuru (skákání a salta přes různé překážky, zábradlí, zídky...). Nábor byl velmi úspěšný, protože na parkur mladí slyší, je to módní záležitost. Musíte mít ale někoho, kdo se tomu bude věnovat jako trenér a taky se ten sport musí částečně podřídit vizi a poslání Sokola.

Myslíte, že právě parkur by se tu nechytl? Já v Luhačovicích občas viděl kolem Elektry kluky, co se tomu věnovali.

Asi by to šlo, jenže jsou to freestylové záležitosti. Kluci se snaží sice naučit něco jeden od druhého, ale především je nutné se vytáhnou na sociálních sítích, kdo který trik dokáže. A to se úplně neslučuje s původní sokolskou myšlenkou (úsměv).

Pokud je to ale jediná cesta, možná po ní budete muset stejně jít?

Možná to tak bude, ale chci se snažit stále držet i určité tradice a zkusit především podpořit rozvoj sportů, které tady už máme.