2. 3. 2021 | Kultura | Autor: Nikola Synek

„O významu mnoha luhačovických staveb lidé neví,“ říká odbornice na architekturu Horňáková

---

Doufám, že sem lidé budou moci přijít co nejdříve. O výstavu ale určitě nepřijdou, je dlouhodobá a bude k vidění až do konce září.

Jak vůbec vznikala?

Přichystali jsme ji v krajské galerii už v roce 2018 k výročí republiky. Chtěla jsem tak připomenout, že také v našem městě je spousta významných staveb, které vznikly po roce 1918 a odrážejí cestu k nové architektuře, která měla reprezentovat demokratickou společnost. Zdejší stavby přitom mají často i celorepublikový význam, jako například Bílá čtvrť nebo Pořískova kolonáda, která sice byla realizována až těsně po 2. světové válce, ale myšlenka na ni tu byla dávno předtím a tvořila se už v meziválečném období v duchu svobody a demokracie.

V čem se liší luhačovická výstava od původní prezentace ve Zlíně?

Krajská galerie má k dispozici větší výstavní prostory, takže zde je prezentace samozřejmě přizpůsobena možnostem muzea. Ve spolupráci s kolegyní Blankou Petrákovou, která je spoluautorkou této reprízy, jsou informace ke stavbám doplněny i ukázkami dobových oděvů, obuvi i nábytku nebo různými propagačními materiály a publikacemi, které vycházely o Luhačovicích. K výstavě byl vydán i katalog - průvodce, který je stejně jako výstava tematicky rozdělen do tří celků.

Jakých?

V meziválečném období se rozvíjely nejen lázně, ale rozrůstala se i obec (Luhačovice se staly městem až v roce 1936). Takže se začalo hodně stavět i mezi lázněmi a bývalou vesnicí soustředěnou kolem zámku. Vznikly tak kromě lázeňských staveb, kterým je věnována jedna část výstavy, i další budovy nespadající přímo pod tehdejší lázeňskou akciovou společnost.  To bylo dáno i tím, že po 1. sv. válce začaly vznikat nemocenské pojišťovny, které si budovaly své vlastní ubytovací kapacity. Patřila mezi ně například zotavovna Arco, dnes známá jako Morava. Ve stejné době postavil soukromý investor také Palace hotel Drtílek (léčebný dům Palace). Třetí typ staveb, kterým se na výstavě věnujeme, jsou vily a penziony.

Co mělo pro rozvoj Luhačovic v té době zásadní význam?

Pro meziválečný rozvoj lázní byla velmi významná stavba inhalatoria, které bylo tehdy jedno z nejmodernějších v Evropě. Pro městskou část, kde vznikla v té době třeba pošta nebo dnešní radnice, to byla budova sokolovny. Její tehdejší význam si dnes tolik neuvědomujeme, ale dá se to srovnat s tím, jak důležitý byl pro lázeňskou část Společenský dům. V sokolovně, která byla centrem společenského dění, býval původně také obecní úřad, knihovna i kino.

Sokolovna se do dnešních dnů velmi změnila, že?

Došlo postupně k řadě dostaveb, původní čistě funkcionalistická budova nebyla původně okolo obestavěná dalšími objekty, jen u ní bylo hřiště, střecha byla rovná. Stavba měla vzdušnost, byl to velmi reprezentativní objekt. Taková budova byla po vzniku nového státu pro obce důležitá. Autory byli bratři Alois a Vilém Kubové z Brna, kteří tam realizovali řadu významných funkcionalistických staveb. Jejich zajímavý osud také zmiňuji v průvodci k výstavě, kde je ke každé ze staveb i medailonek o architektovi

Specifická je i dnešní radnice, tu by vznikem do 30. let tipoval málokdo. Kdo ji navrhl?

Architekt Jindřich Freiwald v letech 1935 - 1937. Měl po republice řadu realizací různých peněžních ústavů a toto byla původně budova Městské spořitelny, radnice se z ní stala až později. Sochy muže a ženy před vstupem od Cyrila Zatloukala, symbolizující lázeňství, zemědělství a průmysl, byly vytvořeny pro původní spořitelnu.

Co další zajímavé stavby?

Je jich tu významných spousta, ale kolikrát už dnes lidé ani nevědí, jak podstatné byly v rámci vývoje architektury Luhačovic Specifická je vilová část, kterou si stavěli soukromí stavebníci. Hodně je ovlivnil i duch funkcionalismu, díky čemuž vznikla významná Bílá čtvrť, kde většinu staveb navrhl Bohuslav Fuchs, který byl tehdy mladý architekt. Oslovil jej zřejmě pan Ambrož, který tu působil v lázních. Kromě staveb jako Avion, Viola nebo Radun v Bílé čtvrti ale Fuchs projektoval i vilu Sáva poblíž nádraží, která je z hlediska významu trochu pozapomenutá právě kvůli jedinečnému komplexu Bílé čtvrti, kterou na výstavě přibližují i trojrozměrné modely.

Jaké jsou další perličky spojené s luhačovickými stavbami?

Třeba se týkají autora dnešní dětské léčebny Miramonti, což byl původně lesní hotel. Pozemek pro jeho stavbu si koupil architekt Jaroslav J. Polívka, který pak s architektem Hejným budovu navrhl. Polívka se do Luhačovic zřejmě původně dostal, když řešil konstrukci léčebných pneumatických komor pro nové Inhalatorium. Navrhoval v meziválečném období také konstrukce československých pavilonů pro světové výstavy. Spolupracoval na nich s architekty. Po okupaci odešel do Ameriky a stal se hlavním konstruktérem Franka Lloyda Wrighta.

To je světoznámý architekt, proslavený mimo jiné domem nad vodopádem!

Ano a také navrhl například Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Konstrukci spirály muzea bez podpory sloupů mu počítal právě Jaroslav J. Polívka, který si u nás postavil Miramonti, které pak prodal. A o tom ví málokdo.

Co další tu lidé mnohdy netuší?

Třeba že před Inhalatoriem stávala socha Františka Veselého, která teď stojí na Lázeňském náměstí u kolonády. Různé takové zajímavosti se lidé dočtou na výstavě nebo v průvodci, který je k ní vydán. Součástí expozice jsou i fotografie staveb od významného fotografa Rudolfa Sandala, což se o těch snímcích původně nevědělo. On fotil téměř pro všechny významné brněnské architekty jejich stavby, ale obvykle to nebylo uvedeno, že jsou to jeho snímky. Dobové zachycení Bílé čtvrti pochází právě od něj, protože byl dvorním fotografem Bohuslava Fuchse.

Na co se mohou lidé na výstavě ještě těšit?

Třeba i na pracovní návrhy lázeňské kolonády, kterou si i Oskar Poříska představoval původně úplně jinak. Pavilon Vincentky měl být kruhový, kolonáda měla mít sedlovou střechu a součástí byl i hotel. Kromě samotné expozice na návštěvníky budou čekat i různé doprovodné programy.

Od mala jste žila obklopena luhačovickou architekturou, myslíte, že právě to přispělo k Vašemu profesnímu směřování?

Částečně to určitě vliv mělo. Já jsem ale původně právě spolu s dnešní vedoucí muzea Blankou Petrákovou studovala na vysoké škole etnografii a folkloristiku. Spíše mě tedy oslovoval etnograf Václavík a místní lidová kultura. Ale hlavně Jurkovičova architektura mi tu byla také vždycky blízká. V tom samozřejmě muselo hrát roli i to, že jsem s rodiči jako dítě chodila každý víkend na procházku do lázní. Tradiční cesta na zmrzlinu a na kolonádu a také do Jurkovičovy tzv. druhé lázeňské restaurace, kterou ještě z dětství pamatuji. Stávala přímo u Jurkovičova domu, ale pak byla odstraněna.

Kdy jste se tedy přímo na architekturu zaměřila?

Když jsem nastoupila do galerie ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, oslovila mě kolegyně z Pardubic, zda bychom nepřipravily výstavu právě o Jurkovičovi. Bylo to koncem 80. let a jeho osobnosti předtím dlouho nemohla být věnována žádná prezentace, protože byl autorem Štefánikovy mohyly na Slovensku a ani jeho svobodomyslné názory se tehdejšímu režimu nelíbily. Takže od roku 1947, kdy po Jurkovičově úmrtí výstava byla, mu připravily další v Česku až my v roce 1988.  A měly jsme s tím velké peripetie a dost složité bylo získat různé materiály. Díky tomu jsem se ale seznámila s jeho rodinou, se synem, vnučkou, získaly jsme i přístup do státního archivu v Bratislavě, kde byla uložena celá jeho tehdy ještě nezpracovaná pozůstalost.

To muselo být úžasné, objevovat ty věci!

Ano, ale hlavně jsme taky měli z galerie prostředky na to objet všechny jeho stavby po tehdejším Československu a s naším vynikajícím fotografem Rudolfem Červenkou je zdokumentovat. Například i Pustevny na Radhošti, které se tehdy rozpadaly a dokonce se v té době uvažovalo o likvidaci stavby, stejně jako to tehdy hrozilo v Luhačovicích Jurkovičovu domu. Jeho zboření mohlo přijít dokonce už při stavbě nové kolonády, kdy to bylo uvedeno v zadání architektonické soutěže. Můžeme být rádi, že se tak nestalo a ani před rokem 1989 že se nakonec Jurkovičův dům kvůli špatnému stavu nedal strhnout. Naštěstí potom došlo k jeho zdařilé rekonstrukci. Párkrát měl tedy ale namále, protože zkrátka každá doba si určité autory oblíbí a jiné zatratí.  

Jste i předsedkyně Komory kurátorů. Čemu se komora věnuje?

Komora je součástí Rady galerií České republiky, která reprezentuje sbírkotvorné galerie (muzea umění) jako speciální části českého muzejnictví. Za běžné situace se pravidelně scházíme, teď je to on-line. Vyměňujeme si zkušenosti, například o tom, co kterou galerii trápí, řešíme možnosti péče o sbírky a jejich prezentace, zápůjčky děl, upozorňujeme se ale také třeba, pokud víme, že se objevila někde falza uměleckých předmětů.

To se vám stalo?

Máme spíše zprávy od policie, když se najde něco odcizeného nebo podezřelého. Ale stalo se i ve větších sbírkách, když nastoupil nezkušený kurátor, že má problém s nabídkou k nákupu do sbírky. Občas i některý soudní znalec napíše i v dobré víře posudek na dílo a ukáže se pak, že není od daného autora. Bez podrobných vědeckých expertíz to ale někdy bohužel poznat nejde. Tomuto tématu byla dokonce před časem věnována velká výstava v Plzni. Byla i o příkladech, kdy se zjistilo, že autor je jiný, než se myslelo nebo se naopak podařilo stanovit autorství.

Jak se role výstav a jejich kurátorů postupně vyvíjí?

Musíme reagovat na to, že každá doba přináší nový úhelpohledu. Živý kontakt s uměním oslovuje zcela jinak než zprostředkování díla například v publikaci. Obdobně to funguje nejen u soch a obrazů v galeriích, ale třeba i u expozic v muzeu. Zjednodušeně řečeno, je něco jiného zejména pro děti vidět například „na živo“ kolovrátek, než ho poznat jen zachycený v televizi nebo v knize. Pokud by stačilo jen zprostředkování, lidé by se třeba nejezdili dívat do Louvru na Monu Lisu. Živý kontakt s uměním a exponáty nelze nahradit, i když různé technologie je mohou doplňovat. Kurátor dnes připravuje hlavně odbornou stránku výstavy, v muzeu a galerii e dnes působí i edukátoři, kteří sbírkové předměty přibližují veřejnosti a připravují doprovodné akce k výstavám.

Co se chystá u luhačovické výstavy?

Muzeum připravuje řadu akcí a edukací, více zaměřených na dobové souvislosti i módu, my jsme ve Zlíně měli spíše přednášky, které doplnily architektonickou problematiku, například o rozdílu mezi kubismem a rondokubismem.

A ten je jaký?

Kubismus bylo avantgardní umělecké hnutí přelomu 19. a 20. století hlavně ve výtvarném umění, celosvětově je známý samozřejmě Picasso, ne každý ale ví, že v architektuře se kubismus objevil jen v tehdejším Československu, například v díle Gočára nebo Janáka. V nově vzniklé ČSR si chtěli v tomto ohledu architekti vlastně vymyslet specifický styl, který by odlišil mladou republiku, tak vznikl tzv. rondokubismus (často označovaný také jako české art deco, národní styl, obloučkový kubismus). Byl odvozený od kubismu, ale přibývaly tvarové a barevné symboly.

Je to k vidění i v Luhačovicích?

Tady připomínají toto období jen drobné prvky na jinak spíše klasicizující budově Inhalatoria. Ve stylu rondokubismu je hodně známé krematorium v Pardubicích, přezdívané perníková chaloupka. Chtěli tam mít prvky kubismu, ale ovlivněné i národními lidovými prvky, jako třeba Jurkovič. Stavby to byly často zajímavé, ale i hodně drahé a i u nás převládl ve světě prosazovaný funkcionalismus.

Co máte dnes v Luhačovicích z architektury nejraději?

Nejvíc asi tu klasiku -  Jurkoviče a Pořískovu kolonádu. Ale moc se mi líbí i Kancnýřka, která je takovou pohádkovou stavbou, je od architekta Mráčka. On měl vize domů pro umělce a toto  je jedna z jejich realizací. Od dětství mě oslovovala určitá tajuplnost té stavby. Dnes je zapomenutá a pomalu se rozpadá.

To naopak nedávná obnova kolonády Vás nadchla, ne?

Samozřejmě! Jsem vždycky ráda, když se tu něco citlivě opraví. A Pořísku mám navíc celkově ráda i kvůli dalším stavbám. On tu v regionu působil hodně i v Uherském Brodě. Navrhoval objekty pro pivovar Janáček. Pan Janáček byl zase členem správní rady lázní, takže to bylo provázané. Hledat ty souvislosti je někdy velmi zajímavé. Já se zaměřuji hlavně věci ohledně architektury a Blanka Petráková zase sleduje osudy lidí, kteří v těch stavbách bydleli. Díky tomu jsme spolu mohly před několika lety napsat knihu Příběhy domů a vil, kde se ty dva pohledy prolínají.

Čemu se v současné době věnujete kromě nedávné instalace výstavy v Luhačovicích?

Připravit výstavu je spousta práce a ve zlínské galerii jsme měli tři nové výstavy, které lidé mohli vidět bohužel zatím jen týden. Jak se kvůli popatřením jejich termíny se posouvají, je to organizačně složité, protože máte spoustu věcí vypůjčenou pro konkrétní expozici a to na konkrétní dobu, musí se měnit řada smluv. Tyto komplikace se teď musí řešit, takže té práce máme hodně, i když musí být zavřeno. Galerie i muzea jako sbírkotvorné instituce navíc ale stále musejí pracovat na rozšiřování sbírek, na jejich evidenci, takže výstavami to zdaleka nekončí.

Co dalšího teď připravujete?

Chystám ve Zlíně výstavu o architektu Pavlu Šimečkovi, jsem zaměřena hodně na architekturu zlínskou a tu spojenou s firmou Baťa, ale také zpracovávám současné autory. Šimeček je především urbanista, Ve Zlíně ale třeba realizoval ve své době velmi moderní autobusové nádraží. Také ale řešil urbanisticky Napajedla nebo Vizovice a organizoval komoru architektů, takže to téma je široké.

Mluvíte o urbanismu, jak by se podle vás mohly dál architektonicky rozvinout Luhačovice?

Chybí obchvat, který je urbanistickou záležitostí, to by městu hodně prospělo, ale jistě je jeho realizace velmi složitá. Hezké bude určitě, až se ve městě opraví další objekty, které nejsou v dobrém stavu. Třeba sokolovna, která se má snad už brzy rekonstruovat. Z hlediska další nové výstavby by bylo asi dobré, aby se nepodlehlo případnému tlaku nějakých developerů a nevznikly tu například výškové budovy, které by narušily komorní charakter lázeňského města. Je ale jasné, že nové stavby vznikat musejí, stejně jako spousta moderních budov vznikla v době, které se věnuje naše výstava.