6. 4. 2021 | Kultura | Autor: Nikola Synek

"Labutí přebor byl i naše labutí píseň," říká režisérka ochotnického spolku Jednou za rok

---

Kolik her vlastně vzniklo a jak se spolek dal dohromady?

Zformoval se ze skupiny multikulturních nadšenců, kteří oživovali představení místního Filmového klubu Třetí oko krátkými scénkami související s promítaným filmem. Nejprve šlo o takové skeče, zábavná minipředstavení. První, které už mělo nějakou uchopitelnou formu, bylo Nostalgia v roce 2004, po kterém následovala projekce německého filmu „Goog Bye, Lenin!“. S humorem a nadhledem se připomínaly „staré časy“ života za železnou oponou.  Dalším představení bylo o rok později nazváno Hush Bush, kterým se uváděl americký dokument „Bowling for Columbine“ o právu držení zbraní v Americe. Na cestě do hlubin americké historie nás provázel inspektor Columbo a objevitel Kryštof Kolumbus. Rovněž se jednalo o zhruba dvacetiminutový kabaret. Prvním delším útvarem byly v roce 2006 Pohádky naruby, který jsem měla scénáristicky i režisérsky na povel já.

Co bylo zlomové?

V roce 2008 jsme zaznamenali opravdu nečekaný úspěch s parodií na telenovely Luhanovela aneb Jak José Armandovi ukradli sombréro, která trvala už celou hodinu. Pokud počítáme Pohádky na ruby jako první naši hru, do roku 2017 vzniklo celkem 11 kousků. Původně jsme hráli jednou za rok, ale úspěch v roce 2008 způsobil, že o nás diváci měli zájem, takže byly i reprízy. Nicméně každý rok vznikla jedna hra, takže název stále odpovídá našemu konceptu.

Kterou hru máte nejraději?

Jako autorka a režisérka mám ráda každou, protože za nimi vidím všechnu tu práci a nasazení lidí, co se na tom podíleli. Ale zlomová byla opravdu Luhanovela. Tou jsme přešli naplno od scének k divadelní hře. Na všechny mám krásné vzpomínky. Jsou to moje děti. Taky zde nemůžete mít oblíbence (úsměv).

Můžete připomenout nejstěžejnější kolegy?

Skoro celou dobu s námi vydrželi Zdeněk Liška, Josef Michálek a David Kučinský. Ten třeba začínal v Luhanovele. Zdeněk Liška je u nás nejdéle, už v r. 2007 dělal nápovědu a s Pepou Michálkem začali hrát o rok později. Když jsem sestavovala fotoknihu k výstavě, tak jsem napočítala, že souborem prošlo za ty roky 30 lidí. Všem jim vyjadřuji neskonalý dík. Výstava je taky určitou formou mé vděčnosti. Na vzniku výstavy jsem hodně spolupracovala s Gábinou Gergelovou, která má galerii Elektra na starosti. Byla navíc v počátcích souboru naší velmi důležitou součástí a věnovala spolku spoustu práce při výrobě krásných, a hlavně originálních kostýmů a kulis. K vidění jsou i nezapomenutelné plakáty. Tvůrcem většiny z nich je Petr Ovsík. Bez skvělých fotografů Romana Jarcovjáka a Jana Dostála bychom neměli co vystavovat a obdivovat. Za těmito hrami byla zkrátka hromada práce všech možných lidí na jevišti i v zákulisí, kterým vzdávám hold. A samozřejmě i našim příznivcům, jejichž smích a potlesk nám potvrdil to, proč to všechno děláme.

Poslední hrou byl Labutí přebor v roce 2017. Nechystáte další?

Já si myslím, že to byla symbolicky naše labutí píseň. Na to za jakých „porodních bolestí“ ta hra vznikala, tak dopadla skvěle, a dokonce jsme si poprvé vysloužili i potlesk ve stoje. Myslím si, že je dobré v nejlepším přestat. A souviselo to i s tím, že se mi už nedostávalo herců. Ale víte, co se říká: Nikdy neříkej nikdy.

Co nějací mladí nadšenci, nová krev?

Já jsem nikoho nového nehledala. Kdysi jsme zkusili hledat, ale nikdo se nepřihlásil. Ono to není jednoduché udělat si ze sebe na jevišti legraci, a ještě k tomu před lidma. Roku 2018 jsem napsala novou hru Deník lázeňáka a měla jsem k dispozici 4 herce z dosavadní party. Z osobních důvodů jsem se nakonec tomuto kusu nemohla věnovat. A poté jsem se zkrátka rozhodla odložit hru do šuplíku.

Já si říkal, že třeba téma koronakrize by dalo dost námětů pro tragikomedii?

Tomu bych se raději vyhnula a zábavu hledala jinde. Vždycky jsem se inspirovala filmy, vybrala si nějaký žánr. Přes telenovely, sci-fi, akční filmy až po bondovku. Dvě hry Ro©k na vsi a Labutí přebor byly originální a taková měla být i hra Deník lázeňáka. Hlavní postavou je Ostravák Václav Ženatý, který jede do lázní poprvé, a místní prostředí mu pomáhá objevovat  René Šťastný, který sem jezdí už léta. Dobře, neberme tuto výstavu jako ukončení, ale jako určitou oslavu toho, co jsme dokázali. Třeba se za pět let naše parta sejde a znovu zahraje Labutí přebor. Staří baleťáci budou vzpomínat na to, jak byli v mládí takoví machři, že se svými vysportovanými těly zatančili Labutí jezero.

Jak dlouho se obvykle hra zkoušela?

Bývalo to super rychlé. S novou hrou jsem přišla v lednu a v dubnu byla premiéra. Na vše – zkoušky, kulisy, kostýmy - byly necelé 4 měsíce. Zkoušek bylo dejme tomu 20. Samozřejmě se i improvizovalo. Jsem fanouškem improvizace, ale jen do určité míry. Nikdy jsem nechtěla dopadnout jako scénárista z filmu Trhák, kdy se finální dílo původnímu scénáři nepodobalo ani z letadla. Velký improvizátor je třeba Zdeněk Linhart, který si nejen pro diváky, ale i pro režiséra během každého představení připravil nějaké překvapení, které ale mělo vždy úspěch, takže režisérka se tolik nezlobila. (úsměv)

Jak jste se Vy dostala k psaní a režii her?

Možná můžu použít větu: Jako slepý k houslím. Kreativní práce mě vždy bavila, ale před naším divadlem jsem psala jen práce na vysoké škole. Můj kamarád a drahý kolega divadelník Martin Pášma moje hry označil za Filmy na divadle. Souvisí to nejen s výběrem filmových žánrů, ale i se střídáním scén, které připomíná filmový střih. Samozřejmě je tento styl produkčně náročný, takže postupem času jsem se naučila pracovat i s divadelním prostorem.

Při psaní her Vám ale pomáhá Vaše vzdělání i profese, že?

Vystudovala jsem filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci a od roku 2005 pracuji jako dramaturg Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Jsem prostě filmový nadšenec a inspirovala mě spousta kultovních filmů. Jsem samozřejmě potěšena vždy, když diváci odkazy na tyto klenoty ve hře poznali. A pokud ne, vždy se pobavili při pohledu na své spoluobčany, kamarády či kolegy z práce. Copak není legrace vidět nejmenovaného ředitele hotelu a rockera tělem i duší jako disko tanečníka či sličnou děvu ze saloonu? Jak může být pro někoho překvapující, když uvidí na jevišti toho chlápka, kterého potkává na pivu?

Kde všude jste hráli?

Stěžejní byl kinosál v Elektře, ze kterého se po založení souboru stala naše domovská scéna. Miluji místní jeviště s jeho rudou oponou, která mi připomíná můj oblíbený seriál Twin Peaks. Máme zkušenosti i s prostorem Lázeňského divadla a několika kulturních domů v okolních vesnicích. Zážitkem byl taky zájezd do historické Litomyšle.

Mluvila jste o inspiraci filmem, které máte nejraději?

Myslím, že neexistuje film, který bych měla nejraději. Mám svůj seznam oblíbenců, ke kterým se pravidelně a velmi ráda vracím. Např. filmy Sergia Leoneho - legendární Tenkrát na Západě či spaghetti westerny s Clintem Eastwoode. Jeho filmový epos Tenkrát v Americe mi byl právě inspirací mafiánské hry Tenkrát v Chicagu. Miluji komiku Charlieho Chaplina a Jacquese Tatiho. Britský humor skupiny Monty Python v jejich filmech Život Briana či Monty Python a Svatý Grál pro mě funguje vždy. Z českých luhů a hájů jsou to klasické české komedie či Formanovy rané filmy.

Kolik jste vlastně při Vaší profesi viděla už za život filmů?

Snad statisíce. Seznam si bohužel nepíšu. Jejich počet samozřejmě narůstá při mé práci festivalového dramaturga. Vždy si užívám konverzaci typu: „Co je tvá práce?“ Při odpovědi „Dívám se na filmy“ pak vždy slyším: „To není možné! A to děláš celý rok?“ Samozřejmě moje práce na festivalu není jen tato činnost. Kdo nepořádal nikdy takovou velkou akci, těžko si dokáže tu kopu práce představit. Festival trvá 9 dní a příprava na těchto pár dní opravdu trvá celý rok. Ale jsem za ni moc ráda. Má práce je mé hobby. Původně jsem se chtěla živit překlady titulků pro filmy. Vedle filmové vědy jsem totiž studovala anglickou filologii. Ale místo do Prahy mě osud zavál jen tady za kopec na kopec, ten kudlovský. Práce na festivale je skvělá. Díky ní i hodně cestuji.  Účastním se jako filmový porotce festivalů po celém světě, např. v Japonsku, Jižní Korei, Íránu, Indii, Spojených státech či v Kanadě. A to je spousta nezapomenutelných zážitků.

Jak to bude s festivalem letos?
Už vloni jsme museli posunout termín na září a bohužel ani letos tomu nebude jinak. Ale aby nezůstali diváci ochuzeni, připravili jsme pro ně i akci v původním květnovém termínu. Část první 61. Zlín Film festivalu bude online. Jeho náplní budou samozřejmě filmy, ale také workshopy pro děti, hry, webináře, besedy k tématu Literatura ve filmu a taky virtuální prohlídka festivalu, kde budete moc nahlédnout do všech festivalových zón a poznat festivalový tým. Vloni jsme byli jeden z mála festivalů, který se sice v posunutém termínu, ale klasicky uskutečnil, všechny ostatní pak šly do on-linu. Měli jsme štěstí, že jsme se trefili do mezidobí mezi létem a druhou vlnou. Poslední den festivalu v září už byla zavedena přísnější vládní opatření, měli jsme kliku, že to tak vyšlo. Jsem ráda, protože myslím, že přínos festivalů našeho druhu je velký. Jsou to často jediná místa, kde některé kvalitní filmy můžete vidět. Zvlášť právě pokud jde o dětské snímky, které tu jinak často nemají distribuci, když neberete velké blockbustery. Některé skvělé kousky pro děti a mládež by si přitom jít do kin i u nás zasloužily, ale pro distributory je to velký risk, do kterého nejdou. Přitom i rodičům to chybí, např. kratší pásma animovaných filmů. Jdou na Toy Story nebo Ledové království a menší děti se tak tímhle komerčním způsobem seznamují s kinem. Festival je jedinečná příležitost vidět snímky z různých zemí a děti pomocí nich mohou taky objevovat, jak se žije jinde ve světě.

Co když se nevěnujete spolku ani festivalu?

Ráda si rekreačně zahraji tenis. Hodně s maminkou, která pochází ze zdejší známé tenisové rodiny Shánělů. Prosadila se jako úspěšná hráčka, která pro místní tenisový klub vykonala velmi mnoho. Ráda čtu, čemuž tato doba dost přeje, bohužel na rozdíl od pořádání výstav.

Jak myslíte, že to s tou Vaší výstavou dopadne?

Březen je pasé, tak doufám, že se podaří, aby to tu mohlo být k vidění v dubnu. Jsme na Elektře domluveni, že by případně pak mohla být výstava přesunuta do předsálí kina. Uvidíme. Taky zkouším oslovit Lázně, jestli by se nešlo dostat později do haly Vincentka. Já jsem výstavu chtěla udělat i proto, abychom se všichni, co se na tom dřív podíleli, mohli po letech sejít na vernisáži, to ale teď nepřipadalo v úvahu. Ale je možné, že bychom snad udělali nějakou akci v létě přímo v kině, jestli to půjde. Třeba bychom promítli sestřih her, které se všechny natáčely a jsou i k dispozici na našem youtube kanálu. Nebo bychom pustili tu poslední, tedy Labutí přebor. A byla by z toho taková beseda, kde bych si povídala s herci. Místo původně plánované vernisáže by se tak mohl odehrát takový multikulturní večer, což by bylo super. Uvidíme, snad to vyjde.

K výstavě vznikla i kniha, co v ní lidé najdou?

Ano, nechala jsem vyrobit fotoknihu, která mapuje všechny naše hry. Najdete tam základní informace o jednotlivých hrách, jako obsazení rolí, příběh a ukázka. Zveřejnila jsem v ní i třeba fotky z afterparty. Existují jen dva kusy. Jednu knihu bych ráda věnovala místní knihovně, druhá bude součástí výstavy a bude zároveň sloužit i jako návštěvní kniha, kam můžou diváci napsat své postřehy a vzkazy. Výstava i kniha vznikly jako mé osobní díky všem, kteří se s námi představili na jevišti, všem, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhali v zákulisí a hlavně taky všem, kteří přišli do hlediště. Našim divákům a příznivcům. Děkujeme a klaníme se!