Antonín Václavík (1891 - 1959)

V roce 2005 proběhlo již 75 let od vydání monografie Luhačovské Zálesí. Jejím autorem byl Antonín Václavík, jeden z nejvýznamnějších rodáků našeho regionu.

Prudký rozvoj lázní od roku 1902 přinesl obyvatelům Luhačovic i okolních obcí obživu a pokrok, současně však došlo k rychlému úpadku tradiční kultury. Počátek 20. století byl posledním obdobím, kdy bylo možno zaznamenat a uchovat doklady tradičního života na luhačovickém Zálesí pro příští generace. Uskutečnění tohoto úkolu je těsně spjato se jmény bratrů Václavíkových, Antonína a Františka.

Narodili se v Pozlovicích, v zemědělské rodině Josefa Václavíka. Antonín Václavík (+1891) byl nejmladší ze sedmi dětí. Jedinému z nich rodina po mnoha odkladech umožnila studium. K celoživotnímu zájmu o lidovou kulturu jej přivedl o pět let starší bratr František. Každé prázdniny a chvíle volna věnovali etnografickému výzkumu a záchrannému sběru. V roce 1905 vytvořil František Václavík v rodném domě v Pozlovicích "starou lidovou jizbu" z artefaktů, které do té doby shromáždil na výpravách za lidovým uměním v okolí Luhačovic. Zájem o lidovou jizbu posílil u obou bratrů myšlenku založit v Luhačovicích muzeum. Spolu začali s tímto úmyslem sbírat materiál. Doplňovali jej především o svátcích a prázdninách. Koncem první světové války 28. července 1918 otevřeli nad lázeňskou kolonádou v přízemní budově nazývané "zámeček" krajinské muzeum, které neslo zpočátku název Prozatímní muzeum Slováckého Zálesí. Již 12. srpna 1918 byla také založena Muzejní společnost v Luhačovicích, která navazovala na dříve započatý systematický výzkum a sběratelskou a dokumentační práci Václavíkových na luhačovickém Zálesí.

Po maturitě na Uherskobrodském gymnáziu v roce 1912 absolvoval A. Václavík jednoroční abiturientský kurz na obchodní akademii v Praze. Dlouhodobější studium na zdejší univerzitě mu nebylo umožněno jak ze zdravotních, tak i z rodinných důvodů. Přijal proto úřednické zaměstnání v sázavských sklárnách Kavalier. V roce 1916 byl vojenskou správou poslán na léčení do Luhačovic. Díky návratu do rodné obce mohl pokračovat v dříve započatých sběrech a výzkumech lidové kultury na Luhačovicku.

V období první světové války se zde sblížil s lázeňským lékařem Pavolem Blahem, který mu po vzniku Československa nabídl práci na záchraně a oživení lidové tvorby na Slovensku. Zpočátku byl jeho spolupracovníkem v osvětovém oddělení školského referátu v Bratislavě slovenský architekt s úzkým vztahem k Luhačovicím Dušan Jurkovič. Na Slovensku působil A. Václavík v letech 1919 až 1939. V prvních letech se mu mimo jiné podařilo sesbírat a zpracovat materiál k vydání své první, vysoce ceněné monografie Podunajská dědina v Československu, vystudovat bratislavskou univerzitu a získat doktorát z filozofie. Ve studiu pokračoval v Krakově a Berlíně a nadále pracoval na zřizování národopisných oddělení muzeí v Bratislavě, Piešťanech a v Martině

Na valné hromadě muzejní společnosti 13. března 1922 vyslovil poprvé A. Václavík záměr sestavit monografii regionu a naznačil pracovní úkoly, které je potřeba pro tento účel vykonat. Muzejní společnost oslovila Josefa Černíka, aby zapsal na Zálesí mizející lidové písně. A. Václavík se zasadil také o pozvání malíře Františka Hlavici, aby kresbou a malbou dokumentoval mizející tradiční kulturu na Zálesí. V následujícím roce byli se stejným záměrem přizváni ke spolupráci ještě Ferdiš Duša a architekt František Faulhamr. Od roku 1927 kulminovaly přípravné práce na regionální monografii a shánění prostředků na její vydání. Společnost získala dlouholetý úvěr u České grafické Unie, která zajistila veškeré předtiskové i tiskařské práce na knize. Dále na tisk publikace přispěla Akciová společnost lázní Luhačovic a ministerstvo obchodu.

Vydání národopisné monografie "Luhačovské Zálesí" v roce 1930 bylo vyvrcholením činnosti Muzejní společnosti v Luhačovicích. A. Václavík jím završil dvacetiletý výzkum svého rodného kraje. Rozsáhlá publikace, doplněná bohatou obrazovou přílohou se stala významným průkopnickým příspěvkem evropskému národopisnému bádání. 672 stran textu je členěno do čtrnácti kapitol, na jejichž zpracování se kromě Antonína Václavíka podíleli Josef Černík, profesoři Masarykovy univerzity Bohumil Kužma a František Ninger, Ladislav Hosák, J.L. Červinka, Josef Mrkos, učitelé a aktivní členové muzejní společnosti Josef Krystýnek a Jan Zatloukal. Texty doplňuje 800 ilustrací, z toho je 419 reprodukcí v obrazové příloze. Po výtvarné stránce publikaci doplnili malíři zvučných jmen jako Joža Úprka, František Hlavica, Bohuslav Jaroněk, František Pečinka, František Ondrůšek, Ferdiš Duša, Stanislav Lolek, Marie Vořechová-Vejvodová, František Faulhamr, Žofie Šánová a Viktorin Šulc. Dosud nedoceněný význam má kolekce dokumentárních fotografií architektury luhačovického Zálesí, které A. Václavík pořídil převážně v průběhu dvacátých let 20. století na svých výzkumných a sběrných cestách ve spolupráci s luhačovickými fotografy.

Roku 1933 se A. Václavík stal docentem národopisu na Brněnské univerzitě. Zprvu do Brna dojížděl z Bratislavy a později z Martina, kde se svojí rodinou žil, než se v roce 1939 natrvalo přestěhoval na Moravu. V Brně byl po skončení druhé světové války jmenován řádným profesorem národopisu a vedoucím národopisného semináře, který vybudoval. Za svého vysokoškolského působení vychoval řadu významných poválečných etnografů.

Během válečných let, kdy byly vysoké školy uzavřeny, A. Václavík reinstaloval expozici Muzea luhačovického Zálesí v Luhačovicích. Třídil a uspořádával také muzejní sbírky ve Vizovicích, Holešově, Rožnově, Uherském Hradišti a v dalších muzeích na Slovácku a Valašsku. Přitom se věnoval publikační činnosti. V roce 1956 vyšla kniha "Volkskunst und Gewebe" jako reprezentativní publikace pro zahraničí. Poslední práce "Výroční obyčeje a lidové umění" byla vydána až po autorově smrti.

Antonín Václavík zemřel 4. 12. 1959. Budoucím generacím po sobě zanechal rozsáhlé a hodnotné dílo.

Blanka Petráková, Muzeum luhačovického Zálesí