21. 10. 2005 | Aktuality z města | Autor: Blanka Petráková
Malé Zálesí v Portugalsku
Minuli jsme Alpy a italskou Rivieru, projeli jsme jižní Francií, úrodným severním Španělskem, koupali jsme se na plážích Azurového pobřeží i v Atlantickém oceánu. Cílem naší cesty byl severozápadní cíp Portugalska, provincie Minho, nazývaná někdy zahradou Evropy. Tady jsme se zúčastnili dvou mezinárodních folklorních festivalů.
První festival v městečku Boticas byl spojený s velkou církevní slavností. Jeho organizace byla mírně řečeno chaotická, ale příjemné domácké zázemí a skvělá místní kuchyně zastínily technické nedostatky při vystoupení. V Boticas jsme měli možnost poznat místní tradice včetně velkolepého procesí s ověnčenými soškami svatých, v čele s bubeníky, desítkami dechových kapel a stovkami dětí i dospělých jak v uniformách nejrůznějších spolků, tak v historických kostýmech. V centru městečka se zachovalo mnoho reliktů tradiční lidové kamenné architektury - pro portugalský sever typický jednopatrový dům s vnějším schodištěm do patra, kamenné vodní mlýny a zvláštní sýpky na obilí na kamenných sloupech, připomínající kapličky.
Folklorní skupiny, které se účastnily festivalu, sem přijely hlavně z okolních měst, ale byli tady i fatimští rodáci z Ameriky. Průvod všech souborů vyzdobenými ulicemi městečka sledovaly davy diváků. Hudebnímu doprovodu dominoval trojdobý rytmus, bubínky a kastaněty, kytary a harmoniky. Více než tradiční hudba, jejíž jednotlivé produkce nám po celodenním poslechu z neznalosti už téměř splývaly, nás zaujala velká pestrost lidových krojů, pracovních i těch slavnostních. Pracovní kroje jsou prosté, v intencích evropského městského ošacení chudších vrstev z počátku dvacátého století, typické jsou pro ně konopné a bavlněné tkaniny místní výroby. Velkým archaizmem, který nás zaujal a se kterým jsme se později ještě setkali jak v muzeu, tak na dalším festivalu, je mužská pláštěnka ze slámy, sloužící jako ochrana proti chladu a dešti. Vzhledem ovšem připomíná spíš na Zálesí a jižním Valašsku známou masopustní masku Pohřebenáře - hrachovinou nebo slámou obaleného muže. Slavnostní kroje severního Portugalska jsou bohaté, zdobené výšivkou a zlatými šperky a stejně jako u nás se vyznačují mnoha místními odlišnostmi a zajímavými detaily ve výzdobě. Tkaniny z konopné příze, protkávané vzory z pestrobarevné vlny, které tvoří základ lidových krojů severu, se dodnes vyrábějí tradičním způsobem v rybářském městečku Viana
de Castelo. Sem jsme měli původně v plánu zajet, bohužel těsně před naším příjezdem okolí městečka zničil požár, kterých tohoto léta řádilo všude okolo velké množství, malých i větších. Proto jsme se nakonec tomuto místu raději vyhnuli. Asi by to nebyl pěkný pohled.
Večer před odjezdem z Boticas sehráli naši tanečníci a muzikanti přátelské fotbalové utkání proti mladým Portugalcům na hřišti před školou, kde jsme byli ubytovaní. Zdejší mládež se tady pravidelně scházela na fotbalovém plácku, který jsme po dny pobytu zabrali pro naše nácviky. Sledovalo je vždycky velké množství místních lidí. Fotbalové utkání nedopadlo pro náš tým zrovna nejlíp, útěchou nám bylo, že Portugalcům k vítězství výrazně pomohli dva naši borci, Jirka s Mirkem, kteří kvůli nedostatečnému počtu domácích hráli za jejich barvy.
Po třech dnech pobytu v Boticas, kde se o nás mateřsky starali a krmili nás opravdovými dobrotami, jsme se přesunuli do historického města Bragy, střediska provincie Minho. Město Braga založili Římané. Hlavní význam městu však přineslo křesťanství a období rekonquisty. Bylo první katolickou diecézí v Portugalsku a sídlem arcibiskupa. Na rozdíl od celého území směrem na jih nebylo nikdy obsazeno Maury. Jak v jeho centru, tak v blízkém okolí se nachází neuvěřitelné množství kostelů, klášterů a dalších církevních památek. Velké množství z nich jsme měli možnost poznat při celodenním kulturním okruhu, který pro nás připravila místní radnice.
Měli jsme zde ale také svoje povinnosti. V prvních dnech pobytu v Braze členové souboru absolvovali dvě vystoupení v domech sociální péče pro seniory a postižené děti.
Mezinárodní festival se v Braze odehrával na největším historickém náměstí, před kostelem svaté Barbory. Rozsáhlé náměstí lemované kostely, úřady a obchody mělo parkovou úpravu, završenou na jednom konci nádhernými fontánami a vodotrysky. Uprostřed náměstí stálo velké zastřešené a kvalitně ozvučené pódium, oproti našim zvyklostem s židlemi pro diváky umístěnými po stranách. Každý večer se zde sešlo velké množství lidí. Zvláštností pro nás bylo, že prostor přímo pod pódiem byl vyhrazen návštěvníkům, kteří ho během programu hojně využívali k vlastním tanečním kreacím. To zpříjemňovalo atmosféru festivalových večerů.
Vystoupení Malého Zálesí zde působilo trochu jako z jiného světa, dá se říci, že exotičtěji, než tance hudebníků afrického původu, kteří vystupovali před námi. Východní melodika naší hudby je úplným protikladem rytmické hudby Portugalců a cimbál pro ně musel být něco jako dinosaurus. Diváci i pořadatelé velice vděčně oceňovali výkony našich muzikantů, tanečníků a zpěváků. Zvláště závěrečné pásmo na téma "Svatojánské noci" se setkalo s velkým zájmem. Právě město Braga je totiž vyhlášeno bouřlivými oslavami letního slunovratu, kdy se na ulice vyhrnou davy lidí v obřích maskách a všichni se vzájemně tlučou po hlavách paličkami česneku nebo plastovými kladívky. Víc podrobností o tradicích severního Portugalska jsme měli příležitost poznat při návštěvě soukromého muzea, které spravují naši přátelé z folklorního souboru Dr. Goncalo Sampanio. Soubor je vedle radnice jedním z hlavních organizátorů festivalu, stál za naším pozváním do Portugalska a my se těšíme na jeho návštěvu v České republice v příštím roce. Ve velkém domě na náměstí, který si soubor pronajímá, schraňuje pietně sbírky svého zakladatele z doby před sedmdesáti lety, členové se zde scházejí ke zkouškám ve velkém sále i ke společenským příležitostem v klubovně, mají zde sklad krojů, archív i sbírku hudebních nástrojů.
Ubytování i strava v kasárnách v Braze se vyznačovaly spíše důrazem na kvantitu, než na komfort. To nám ale nemohlo vadit. Hudby, tance a další zábavy jsme měli pořád dost, pro dospělé členy tady byl i neomezený přísun stolního mírně šumivého vína, typického pro oblast Minho. Dvě společenská setkání s účastníky festivalu byla příležitostí jak k seznámení s ostatními soubory, výměně dárků a vzájemné výuce tanců, tak k ochutnání zvláštností portugalské kuchyně. Patří sem hlavně maso, pochoutky z ryb a mořských živočichů. Nejoblíbenějším národním jídlem Portugalců je však ryba, která se sem dováží v obrovském množství až ze severního moře. Je to solená sušená treska, připravovaná na mnoho způsobů. My jsme poznali jeden z nich v kombinaci s bramborem, vajíčky a černými olivami a chutnalo to výborně.
Skoro celý den jsme měli možnost strávit v národním přírodním parku Peneda-Gerés. Pod horskými hřebeny Trás-os-Montes jsme si užili na pláži obrovského jezera báječného koupání a dalších vodních atrakcí. Jistým zklamáním bylo naopak pro některá děcka pobřeží Atlantiku, kde nás zaskočila mlha, studený vítr a ledová voda. Ale i takové moře patří k západní Evropě.
Kouzelná zastávka na zpáteční cestě v přímořském městečku Saints Maries de la mer byla krásným rozloučením za naším prázdninovým dobrodružstvím. Letovisko s kamenným kostelíkem z 12. století, ve kterém se každoročně sjíždějí na proslulou květnovou slavnost kočovní cikáni z celé Francie, nás okouzlilo svojí atmosférou Provence. Hned vedle pláže stála aréna na býčí zápasy, systém kanálů hostil kolonie plameňáků a na pastvinách kolem města se pásli bílí koně spolu s typickými černými býky.
Bohužel jsme nestihli zajet do městečka Barcelos jen pár kilometrů od Bragy, proslulého jak tradičními čtvrtečními řemeslnickými trhy, tak nepřerušenou výrobou lidové užitkové keramiky, zdobené na červeném podkladu barevnými hlinkami. Tímto nádobím je zásobený celý sever Portugalska a i nám na něm servírovali báječné jídlo při pobytu Boticas. Z Barcelos také pochází keramická stylizovaná figurka kohouta, která se stala portugalským symbolem. Většina z nás si tuto figurku přivezla s sebou na památku. A samozřejmě taky portské víno jako dárek pro rodinné příslušníky, kteří měli smůlu a nemohli na tento povedený zájezd jet s námi.