22. 8. 2014 | Kultura | Autor: Nikola Synek
Rašilov: Na klavír na kolonádě si určitě zabrnkám
Setkání v úterní deštivé dopoledne v denním baru u hotelové recepce, bylo příjemnou půlhodinkou, kdy si známý herec ochotně našel čas k rozhovoru. Povídání se samozřejmě točilo kolem probíhajícího festivalu a herectví, ale bylo i o spoustě dalších témat.
Proč jste se rozhodl přijmout roli kmotra festivalu?
Dlouho se držím toho, že když jsou prázdniny a pauza v divadelní sezoně, snažím se mít volno a moci načerpat sílu. Tohle je proto pro mě výjimka. Prezident festivalu pan Míla Mejzlík je můj kamarád, dlouholetý kolega z divadla a dvakrát už jsem tu také hrál. Jeden projekt dokonce vzniknul jen pro tento festival a nikde se neopakoval. Ale bylo mi vždycky líto, že přicházím trochu o to setkávání, protože Luhačovice jsou od nás z Prahy přece jen daleko a tak vždycky člověk jen přijel, odehrál, maximálně tu jednou přenocoval, a hned zase jel. Takže jsem uvítal nabídku na funkci kmotra festivalu s nadšením, protože se v ní spojily dvě věci. Jsou tu krásné lázně s takovým závanem starých časů a nádherné okolí. No, a když se to spojí s krásným divadlem, je to skvělé. Luhačovický festival je výjimečná věc.
První představení bylo studentské (JAMU Brno). Pro ně to musí být určitě zážitek vystupovat na festivalu?
No já jsem to s nimi docela prožíval a také když jsem na úvod měl nějaký proslov, neprodlužoval jsem ho zbytečně, protože jsem věděl, že nervozita za oponou, která se má co nevidět otevřít, určitě stoupala k vrcholu. Jak si vzpomínám, když jsme ještě na škole měli někam vyjet a takto zahrát, aniž by byla půlka publika kamarádi a známí, jako to bývá u školních představení, tak to byl velký křest ohněm a zkušenost. Ale zvládli to báječně, i když to běžně hrají s orchestrem a museli to hodně upravit. Zhostili se toho výborně.
Jak sám vzpomínáte na své začátky? Jste z herecké rodiny, bylo to pro vás třeba za studií a v začátcích těžší?
Je to tak půl na půl. Byl na mě tak více zaměřený pohled všech, ve smyslu: „Tak se ukaž!" Na druhou stranu ve spoustě případů to ale zase pomůže v důvěře v toho člověka.
Když mluvíme o mladé generaci, hrál jste také v kultovním filmu Samotáři, která celou generaci oslovila. Co takový úspěch znamená pro herce?
V té době to byla výpověď mojí generace, vyjádření jejích pocitů a vyšel v tom, že se v něm opravdu dobře zrcadlilo, co jsme cítili a prožívali. Nikdy se to samozřejmě nedá naplánovat, že to bude kultovní a také nemám toto škatulkování rád. Pro mě je hlavní, že i po letech film má odezvu a lidé co se s nimi setkám, řeknou: „Super, to je náš film."
Vy sám prý za kultovní považujete herce Marlona Branda a Marylin Monroe?
To byly takové idoly z Ameriky, takový odraz toho, kam se ještě za socialismu náš pohled upíral a trochu programově jsme si hledali něco mimo tu zónu, kam jsme byli směřovaní. Pro mě jsou to takové symboly, které už dnes nemohou snad ani vzniknout. Brando je pro mě dodnes nepřekonatelný a báječný.
Ze seriálů Vás hodně proslavila Rodinná pouta, jehož pokračování běželo několik let. Byl to první domácí seriál s tak masovým ohlasem.
Byl to úspěch, takový seriál je sice komerční záležitost, ale já jsem rád, že jsem u toho mohl být. Setkal jsem se tam s řadou jedinečných lidí a rozhodně to nevnímám jako něco, co by bylo nějak profesně degradující. Je to prostě určitá herecká disciplína. Ne že bych musel žít jen tím, ale vůbec se tomu nebráním.
Když se bavíme o herectví, jaké jsou v tomto ohledu Vaše nejbližší plány?
Divadlo, tedy angažmá v Národním, je hlavní náplní, Teď jsme měli těsně před prázdninami premiéru Ze života hmyzu bratří Čapků v režii Daniela Špinara, kde hraji tuláka. No a začínáme zkoušet věc, která bude mít premiéru sedmnáctého listopadu, což není náhoda. Je totiž pětadvacáté výročí Sametové revoluce a ta hra je taková koláž ze sloupků z Respektu, kde je rubrika Minulý týden, která je tam od začátku, tedy už od dob, kdy hned záhy po revoluci začal Respekt vycházet. To je taková rubrika, která odrážela ty důležité i méně důležité věci, co se za předešlý týden staly. A ty věci jsou tam řazené bez důrazu na souvislosti a vždycky to skládá takový kaleidoskop, jak je svět barvitý, složitý, absurdní .... A z těch textů vznikl scénář. Budeme to zkoušet s Jirkou Adámkem a bude nás tam pět nebo šest na jevišti a ty texty se budou různě prolínat. Zajímavé to nebude ani tak z hlediska faktografie, ale spíš jako celkový dojem z toho, co se tu za těch posledních pětadvacet let semlelo i třeba dojem, kam jsme vykročili a kam jsme došli.
A na to vy se díváte jak?
Já se na tom dívám pozitivně. To je jako s počasím, nemůže být pořád stejné a nejde jen nadávat, že dnes prší. Člověk by mohl prožít celý život v nějaké skepsi a stížnostech, ale to není ono. Samozřejmě si to taky uvědomuji, některé věci nebo lidi mě štvou, ale to je v každé době a v každé společnosti. Když revoluce přišla, bylo mi osmnáct a spousta těch tužeb, se jednoznačně od té doby splnila.
K době porevoluční patří i velký boom reklamy, ve které vystupují známé osobnosti. Vy jste dělal reklamu pro poskytovatele internetu. I dnes se proto někteří lidé na známé tváře dívají někdy trochu skrz prsty. Jak moc si člověk takovou nabídku vybírá?
Já si vybíral hodně dlouho, bylo to poprvé a asi i nadlouho naposled, co jsem něco takového udělal. Spíš jsem si počkal, jestli mě někdo osloví a bude mi to nějakým způsobem konvenovat. Navíc náplň reklamy byla související částečně s tím, co dělám, protože ta firma nabízí i televizní připojení. Přišlo mi to rozumné doporučovat, já sám jsem měl přes ně připojení zařízené, ještě než jsem dělal tu reklamu, a byl jsem spokojený. Ale dnes už lidé tolik reklamy neřeší, jako na začátku.
Horší je pro vás asi nenasytnost lidí po bulvárních zprávách. Jste tak pod drobnohledem a soukromé věci, které ne tak známí lidé řeší v ústraní, se ocitají na stránkách bulvárních plátků. Jak se s tím dá bojovat?
Nijak. Je to odporné a špína. Je mi líto vlastně hlavně to, že bulvár by nefungoval, kdyby neměl odezvu v těch lidech, kteří si stěžují, že nemají peníze, ale utrácejí za tenhle hnůj a těm hyenám tečou díky zájmu lidí stamiliony ročně. A přitom je to prodávání pomluv a lží a čím horších, tím více na nich vydělávají.
A na kulturu potom třeba nezbývají peníze, že? Lidé mají málo peněz a na kulturu je nedají, je to kolikrát to první, co škrknou ze seznamu výdajů...
Je to boj, lidé samozřejmě své těžce vydělané peníze nechtějí a nemohou na všechno dát a soutěží se i v rámci všech mediálních a jiných lákadel. Myslím ale, že je to taky součást celé výchovy a školství a jak se k tomu společnost staví. Já myslím, že třeba když je člověk z Luhačovic, tak by mělo patřit k určité prestiži nejenom jít se dívat třeba do hospody na mistrovství světa ve fotbale, což samozřejmě může být báječný zážitek a nic proti tomu nemám, ale když tu je skvělý divadelní festival, měli by si tam i domácí chtít zajít. Když tu skončí festival a potkají se lidé na ulici, tak bych čekal, že si mezi sebou řeknou: „Byli jsme na festivale a bylo to fajn. A vy jste jako nebyli?!?" Což si myslím, že tady funguje a já si za to luhačovických vážím.
Vrátili jsme se tak zase k Luhačovicím. Na kolonádě je letošní léto pro veřejnost klavír, na který také umíte hrát. Už jste ho vyzkoušel?
No, už jsem po něm pokukoval, protože jsme začínali nedělní vernisáží v hale Vincentka u kolonády. Zabrnkat si na piáno mám hrozně rád, i když nejsem žádný virtuos, kdekoliv ale nástroj je, hned to monitoruji a zahrát si mám určitě v plánu.
Lidé se tedy mohou těšit, že Vás na kolonádě možná uvidí na klavír hrát?
Ne možná, ale zcela jistě, i když dnes v tom dešti nevím, to leda nějakou více melancholickou hudbu...
A jak si třeba ještě užijete volný čas v Luhačovicích mezi povinnostmi s festivalem?
V Luhačovicích i v jejich okolí je moc krásně, což se musí využít. Třeba včera už jsme také byli na houbách, našli jsme tašku hub, dokonce nějaké praváky. Jsem vášnivý houbař.