2. 10. 2014 | Společnost | Autor: Nikola Synek
Dožít jako klientka domova pro seniory bych se nebála, říká oceněná pečovatelka z Luhačovic
Věnuje se jí už na tři desítky let a ocenění si velice váží. Řeč je o Drahomíře Bodnárové, zaměstnankyni luhačovického Domova pro seniory, který zřizuje Zlínský kraj. Během našeho rozhovoru povyprávěla samozřejmě o povaze její práce, nesnadnosti nočních směn i tom, jak milé je vykouzlit na tváři seniorů úsměv. Nešlo se však na úvod nezeptat na čerstvé ocenění...
Jak moc pro vás ocenění znamená?
Znamená pro mě hodně. Už samotná nominace, kdy naše ředitelka paní Ševčíková s mou vedoucí paní Naděždou Martincovou mě nominovali na toto ocenění, pro mě byla hodně významná a moc jsem si toho vážila.
Ocenění jste získala za práci v sociálních službách. Jak dlouho se jí věnujete a jak jste se k tomu vůbec dostala?
Začínala jsem pracovat jako terénní pečovatelka v pečovatelské službě Strahov. Práce se mně líbila a bavila mě, ale pořád jsem měla pocit, že bych dokázala dávat víc. Zlom nastal, když jsem navštívila Domov pro seniory v Luhačovicích. Hned jsem věděla, že tady by mohlo být mé místo. Když se tu pak naskytla pracovní příležitost, neváhala jsem, a už tu působím skoro patnáct let.
Co vás přivedlo k tomu druhu práce, co bylo popudem?
Zemřeli mi rodiče v poměrně mladém seniorském věku, tak mi ta péče o starší lidi asi i chyběla. Ke starším lidem mám tak nějak přirozený vztah a nedokázala bych si představit dneska jinou práci.
Co všechno je vlastně náplní té práce?
Jsou tu klienti, kteří už péči o sebe sami přestali v domácnosti zvládat. Rodinu nemají, nebo rodina nemá možnost se o ně postarat. Snažíme se jim pomáhat téměř ve všem, co potřebují a co už sami nedokáží. Samozřejmě že jim domov nikdy nenahradíme, ale určitě jsou to klienti, kteří jsou spokojeni a domů by se nevrátili.
Jak moc se za dobu Vašeho působení v tomto odvětví péče a systém práce se seniory změnily?
Péče o seniory se celkově změnila! Nedokážu odhadnout, o kolik procent se situace zlepšila. V dnešní době se domovy pro seniory nedají srovnat s těmi, které jsem poznala téměř před třiceti lety, když jsem začínala. Na různých stážích a seminářích se seznamujeme s luxusním vybavením v domovech, možnostmi společenských aktivit a uplatnění pro seniory.
Změnil se i přístup ke klientům?
Určitě se změnil k lepšímu téměř ve všech podmínkách. Senioři by se už pobytu v Domově neměli obávat a brát ho jako nutné „zlo". Nabízí se jim tu kvalitní péče, různé společenské akce, výlety, atd...
Dříve byla i určitá tabu. Třeba taková inkontinence se asi dnes řeší daleko jinak...
To rozhodně. Jsou kvalitnější prostředky a pomůcky, jak inkontinenci řešit, takže tím opravdu nemusejí lidé s těmito problémy vůbec trpět.
Řešit takovéto potíže svěřených seniorů jim jistě pomáhá. Co ale myslíte, že je pro ně na práci personálu, mezi který patříte, to nejdůležitější?
Myslím si že, od nás nejvíc očekávají to, že jim budeme hodně nablízku, přátelští, téměř jako rodina.
A jde tomu dostatečně vyhovět?
Jde to, ale někdy je to složité. Skladba klientů je náročnější a často nám chybí čas, abychom se jim mohli více věnovat. Ovšem někteří z klientů jsou uzavřenější a vycítíte, že nic takové od nás ani nevyžadují. Většina je ale velmi otevřená a milá a to přátelství potřebují.
Co Vás na práci nejvíc těší?
Víte ta služba, kterou tu máme, je dost náročná. Jak fyzicky, tak psychicky. Když ale vidíte tu spokojenost a vděčnost těch starých lidí, když jim pomáháte a podaří se vám vykouzlit na jejich tváři úsměv, to je takové pohlazení na duši a moc to potěší.
Z různých pracovních návštěv znáte i další domovy. Překvapilo Vás někde něco hodně negativně?
Ani ne. Spíše jsme viděli lépe vybavené domovy, ale ten náš domov má taky své kouzlo.
Máte ale jít do nového, staví se vám nová budova v jiné části města...
Klienti i my to tu sice máme rádi, ale je tu už řada různých technických nedostatků a požadavky jsou dnes na mnohé věci daleko přísnější. Na nový domov se těšíme, ale bude to trochu změna. Tady je pěknější okolní prostředí a procházky. Ale zase to bude pro seniory možná taková injekce do života v rušnějším dění a jiné možnosti.
Jak je Vaše práce v zařízení vůbec rozvržená?
Pracujeme dvanáctihodinové směny, noční či denní, od šesti do šesti, pak nějaké volno, aby člověk dokázal zregenerovat. Jen výjimečně máme nějakou kratší službu.
Kdysi jsem taky pracoval na směny. Ty noční, to bylo docela peklo...
Že odcházím na noc z domu, to jsem si zvykla, ale že se v noci nespí, je horší. Ten narušený biorytmus... někdy je problém si na to zvyknout. Samozřejmě jde také o konkrétní průběh té noční služby, někdy je to snazší, někdy těžší.
Smutným, ale přirozeným faktem je, že z domovů pro seniory obyvatelé obvykle odcházejí zároveň s odchodem z tohoto světa. Jak složité je se s tím porovnat, když jsou vytvořené ty vztahy a přátelství?
Je to smutné, když odchází ten, ke komu jste si vybudovali vztah. Ale i to patří k životu.
Kam se může ještě péče v domovech posunout k lepšímu?
Myslím, že to technické vybavení a podmínky jsou dnes čím dál lepší, a o to větší význam hraje personál. Jde o to, aby tu práci vykonávali lidé, kteří k ní mají vztah. Hodně se teď tato práce bere z nouze, dělá se rekvalifikace přes úřady práce. Ale ne každý u této práce dokáže zůstat. Měli jsme tu děvčata, která po jednom po dvou dnech odešla. Naopak se objevila některá, která byla šikovná a zařadila se úspěšně do pracovního kolektivu. Na tom taky moc záleží a myslím, že náš domov má ten tým celkově výborný.
Co byste poradila lidem, kteří pečují o své blízké v domácnosti, aby to zvládli?
Je to velmi individuální. Poradit se dá jediné: Když se na tu péči dali, aby to dotáhli dokonce, a aby vydrželi. Ono to vždycky má smysl rozloučit se s blízkými a dopřát jim ten odchod co nejdůstojnější. I my tady v domově umožňujeme naši klientům, kteří mají příbuzné, a ten jejich odchod se opravdu blíží, aby tu s nimi ty poslední chvilky mohli blízcí strávit.
Tak, ať neskončíme chmurně, něco pozitivního. Co třeba pomáhá ve chvílích, kdy je pečovat o svěřené seniory opravdu těžké?
Já si myslím, že když člověk o jiného pečuje, nějak se mu to časem vrátí v tom dobrém. Že když tu péči dá, snad se jí i dočká, až ji sám bude potřebovat.
A až byste byla ve věku vašich klientů, nebála byste se dožít ve Vašem zařízení?
(Smích) No, několikrát jsem si tu otázku už položila. S manželem jsme si říkali kolikrát, co s námi na stará kolena bude. Ale nebála bych se toho určitě. Vím, že je tu o klienty dobře postaráno a věřím, že i oni nás mají rádi.
Drahomíra Bodnárová pochází z Polichna
Do Luhačovic jezdila už jako žačka místní základní školy.
V lázeňském městě žije od roku 1980.
Je vdaná, má dva dospělé syny, kteří žijí se svými rodinami v Čechách.
V luhačovickém domově pro seniory pracuje už téměř 15 let.
V září 2014 byla oceněna v anketě Pracovník v sociálních službách Zlínského kraje.