28. 1. 2015 | Aktuality z města | Autor: Nikola Synek
Včelař Horák: Žihadel schytám 50 ročně, půlku záměrně pro zdraví
Jak jste se k včelařině dostal?
V mládí jsem vzhledem k režimu ve státě jako věřící nemohl jít na lecjakou školu. A protože jsme byli od Brna, tatínek mi povídá: „Je tu včelařská škola, běž na ni. Tam budeš mít i volné soboty..." To se hodilo, protože jsme rodina věřících-adventistů a sobota pro nás je dnem odpočinku, ale v šedesátých letech se ještě běžně chodilo v sobotu do práce i do školy. Tak jsem byl rok na zemědělské škole v Tišnově u Brna a pak za rok šel do Nasavrk na Chrudimsku na školu včelařskou. Tam jsem dělal 3 roky učební obor včelař-ovocnář, pak další 2 roky nástavbu. Tím jsem se stal včelmistrem.
Co bylo dál?
Tehdejší zemědělské podniky mívaly obvykle včelmistra, který se staral o 100-120 včelstev. Ta zajišťovala opylování jejich sadů i dalších plodin. Z Nasavrk, kde bylo v okolí krásně a točili zde i seriál Dobrá voda, jsem se pak přesunul až do oblasti Orlických hor. Do Olešnice, kde potřebovali se včelami pomoci a požádali mou školu. Tam jsem byl 2 roky do vojny a už tehdy se tu setkal s dnes aktuálním problémem moru včelího plodu, kvůli kterému museli i pálit včelstva. Místo bylo z včelařského hlediska ale i krásné.
Čím?
Blízko bylo Polsko, kde pěstovali pohanku. A med z oblastí, kde roste, je skvělý. Je bohatý na rutin, prospěšný pro žíly a srdce. Je hodně cítit, spíš až výrazně páchne, ale je cenný.
Pak byla vojna?
Ano. A po vojně jsem se oženil do Luhačovic. Byli jsme tu na setkání v rámci sboru, byla tu i další mládež, a našel jsem zalíbení v jedné dívce. Už spolu budeme 43 let a právě k svatbě jsem dostal od tatínka šest úlů. Práci jsem však nesehnal u včel ale v UP Bučovice, v provozu vUherský Brod, což byl výrobce nábytku.
Dělal jste tedy co?
Vrtání, broušení, sestavování nábytku, později nákupčího. Průprava pro nábytkařinu ale byla i na mé škole, musíte si umět totiž dát dohromady různé dřevěné části úlu. A naopak jsem pak odpadu z výroby mohl využít pro vlastní úly. Když se ale změnil režim, podnik zkrachoval.
Čím jste se živil potom, přišel čas včelařiny?
Ne, byla dál koníčkem. Byl jsem obchodním zástupcem výrobce Luhačovických brambůrek.
A co včely?
Ty jsem měl stále. Chodil jsem do spolku, začal jsem potom dělat důvěrníka a už asi deset let dělám předsedu základní organizace včelařského svazu v Luhačovicích.
Jak se včelařství za ta léta, co se mu věnujete, vyvinulo?
Za těch více než 40 let hodně. Dříve byli hodně hobby včelaři, kdy každý měl u domu jen 3 až 5 úlů. Dnes je i systém úlů úplně jiný. Bývaly menší dvouprostorové úly, dnes jsou větší – nástavkové. Dřív se více zateplovaly, dnes se to tolik neřeší. Ale už ředitel v těch Nasavrkách říkal, že každá krabice může být vlastně použita jako úl.
Jak to?
Nezáleží tolik na úle, ale na okolních podmínkách. Třeba na Luhačovicku je spíše pastevecká oblast, kde se kulturní plodiny jako jetele či slunečnice tolik nesází. Takže jde víc o to, co včelám nabídnou ovocné stromy, malina, ostružina, les. Ale příroda je tu zase dobrá, nezasažená chemií a průmyslem.
Na čem si tu včely nejvíc zgustnou?
Tady jsem objevil keř dřínku, hlavně v okolí - tedy na Šumicku, Bojkovsku, ale i v Luhačovicích. Včela, když doletí do úlu nabalená tímto pylem, bohatým na bílkoviny, tak to je zdroj, který ji z jara nakopne do toho rozvoje. Důležité jsou i jarní stromy – jíva, břízy.
Kolik je v Luhačovickém spolku včelařů?
Teď 44 a mámě nějakých 540 včelstev.
A současné aktivity v tomto oboru?
V lednu jsme odevzdávali tzv. zimní měl, což jde na vyšetření varoázy a toho moru. Jsme totiž v ochranném pásmu blízko výskytu, kde ty nemoci byly, tak se to povinně kontroluje.
Jak nemocem předcházet?
Jde hlavně o hygienu úlů. Buď se vypalují hořákem nebo se třeba vystříkávají přípravky na bázi jódu či chlóru. Varoáza je vlastně parazit na těle včelky, ten mor zase způsobuje spóra, která napadá včelí plod. Vždy jde o to, kdy se začne léčit.
A to se dělá kdy?
Někdo s tím začal až v listopadu, ale přišel a měl třeba čtyři z deseti úlů prázdné. Nachystané plné cukru pro včely na zimu, ale bez včel. Ony totiž s tím parazitem vyletí umřít pryč z úlu. Slyším třeba z Plzeňska a Těšínska o těchto velkých úhynech. Musí se tomu předejít zavčasu a monitorovat to více i během roku.
Proč se tam vůbec dává ten cukr do úlů?
Vy si vezmete med, který si včely ukládají, tak jim musíte poskytnout jako potravu do zásoby něco jiného.
Jak vypadá včelařův rok?
Ten začíná už v pozdním létě. Musí se správně zakrmit včely a začít chystat na přezimování. Aby tam byla včelí královna, dostatek zásob, sucho, teplo. Bývalo přísloví „Září-úl zavři, zahoď klíč!" To už ale neplatí. Musí se zavčasu léčit včely. V zimě se vybírá ta měl, což jsou zbytky včelího vosku z plástů, které včely okusují. Měl padá na připravenou podložku a potom se posílá na veterinu na kontrolní vyšetření. A desinfikují se zase průběžně části úlů.
Pak přichází jaro...
Je dobré, když počasí umožní, že se mohou přezimující včely co nejdřív proletět. Svými výkaly pak neznečistí tolik úl, což by také mohlo způsobit nemoc včel. Rozhodující je pak březen a duben. Březen byl vloni krásný, pak duben propršel, museli jsme včely znovu krmit. Nemohly nasbírat tolik zásob, matky kladou méně vajíček. Míň včel, míň medu.
A ten se vybírá z úlů kdy?
Doba medobraní bývá zhruba květen až červenec. Ale med není jediným produktem. Včely dávají také vosk, propolis, včelí jed, mateří kašičku a pyl. Všechny jsou pro zdraví člověka. Hlavní cíl včelařství je ale opylování rostlin, které včely na světě zajišťují z pětadevadesáti procent. Jen pět procent je na ostatním hmyzu.
Je včelařství dobrý „kšeft"?
Jeden mladý včelař mi nedávno říkal, že to dělá, protože včelaři jsou bohatí. Říkám: „Jo? Tak se podívej, jak jsem zbohatl!" Nesmí to být jen o tom, kolik medu máte, ale je nutné výnosy z medu pak zpět investovat. Vezmu od nich med, musím na zimu koupit cukr, aby přežily. Třeba vloni to vyšlo sotva tak, že jsem nebyl prodělečný. Za cukr dám 25 tisíc.
Medu máte pak kolik?
To je různé od včelstva. V průměru kolem deseti kilo, ale loni určitě míň. Prodávám tak zvaně ze dvora - mám stálou klientelu. Média dost mluvila o úhynech včel a strašila vysokými cenami medu. Já jsem držel do loňska cenu na 120 korunách, ale mnozí chtěli za kilo 150.
Jaký med máte nejraději?
Dříve tmavý, ten tak brzo netuhne, je lesní, více minerální. Medy květové mají zase více fruktózy, glukózy, pylu. Teď se ale s manželkou zase vracíme k těm světlejším...
Medy v supermarketech jsou kolikrát kdoví odkud, že...?
Překupníci je nakoupí, filtrují je a tím je zbaví pylu. Pak nejde ani inspekci poznat odkud je, zda z Číny nebo Argentiny. A navíc takový med ani netuhne. Normální domácí med vždy tuhne. Dříve medy květové, řepkové, pak lesní a nejpozději akátový med.
Uletěly Vám někdy včely?
Určitě mi uletěly! (úsměv) To se stává a souvisí s tím více faktorů. Ty úly mívaly dříve jen dva prostory, a bylo tam tedy méně místa. Když už jim to nestačí, včely se vyrojí. Mohou se vyrojit také, když necítí v úle vůni včely-matky. Včelstvo se někdy přirozeně rozdělí, když se vylíhne nová matka, ta stará s částí včelstva odlétá. Někdy vylétne i ta mladá, to je tzv. druhoroj. Když zůstane matek v úle víc, navzájem se ubodají, zůstane ta nejsilnější.
A co se dělá, když Vám včely uletí?
Ještě v těch Orlických horách jsem míval nachystané volné úlky. Když roj uletí, posílá totiž nejdřív průzkumníky, kteří hledají nové místo. Tak si našli místo v tom prázdném úlku. Ale včelař by si neměl brát v dnešní době třeba cizí roje, které uletěly, protože nemusí být přeléčené a mohou být právě zdrojem těch nemocí, což by ho mohlo dost mrzet....
A kolik Vy opečováváte včelstev?
Čtyřicet. A osm máme ve škole. Tam vedu přes 10 let kroužek, který jsem převzal po předchůdcích i se starostí o tamní včelín. Ten má škola od padesátých let. Tak jsem se pustil do té práce s mládeží. To by mi totiž nedalo srdíčko, aby zůstal včelín prázdný a nevedly se k tomu další děti, naši potenciální nástupci.
Čím se snažíte zaujmout ty mladé v kroužku?
Snažím se dělat ochutnávky medu, různé hádanky, vystřihovánky, děláme rámky do úlů, aby to nebyla jen teorie, kterou pak potřebují i při soutěžích. Je ale těžké je zaujmout, mají tolik možností aktivit. Snažím se od začátku vychovat si nějakého nástupce, který by to pak třeba vedl, ale zatím se to nedaří. Děti jsou tam rok, dva a pak je chytne zase jiná záliba.
Za práci s mládeží jste byl oceněn. Kolik to pro Vás znamená?
Vážím si toho, že mě město a škola navrhli i že mě kraj ocenil. Hlavní je ale, že vás to nakopne k další práci.
Kolik jste za život dostal žihadel?
To nepočítám. Nevím. Ani obvykle nenosím tu drátěnou kuklu. Dostal jsem sice jednu výstavní i s kloboukem od zaměstnavatele, když jsem šel do důchodu, ale tu používám jen na výstavy, které děláváme.
A třeba aspoň odhadem, kolik těch žihadel může být za rok?
Tak asi možná 50. Z toho ale polovina je, když se nechám naschvál píchnout do kotníku u nohy. Měl jsem v dětství revmatickou horečku a myslím, že mi ta žihadla udržují revmatismus v pohodě. Když kotník otéká dám ta žihadla. Teď jsem mluvil s lékařem, který dělá běžně terapie žihadly, třeba i na páteř a tak. Bolí to, ale pomáhá.
Máte potomky, kteří se věnují včelařině?
Máme tři děti, už samozřejmě dospělé. Když byly menší, chodily mi pomáhat, ale nevěnují se tomu. Nejstarší syn je teď učitelem, žije ve Žlutavě. Druhý kluk je v České Třebové, je plastikář, a dcera je v Havířově. Tam je to nejnadějnější u jejího syna. Vnuk přijede, jde se mnou ke včelám pomáhat. Třeba se tomu bude jednou věnovat.
A co Vaše manželka a včely?
Když ještě za mladších let jezdila za mnou na Brněnsko, tak ke včelám šla, ale pak už moc ne. Zase se jí ale musí nechat, že víc vychovávala děti, když já byl v práci nebo u včel. Za to jsem jí moc vděčný. Když ale vidím, jak se třeba starší manželé o včely starají společně... No-je to pěkné...
A máte i jiný koníček nebo jen tu včelařinu?
Rád jsem měl také motorky, hraji na mandolínu. Mám na starost sbor v Uherském Brodě, kde se jakožto adventisté sedmého dne scházíme.
...............................................
Pavel Horák
Narodil se 26. 10. 1948.
Pochází z Žatčan nedaleko Brna.
Vystudoval včelařské učiliště v Nasavrkách.
Živil se ale jako pracovník v nábytkářském podniku a později obchodní zástupce.
Od roku 1972 žije s manželkou v Luhačovicích a také je aktivní ve zdejší včelařské organizaci. Má 3 dospělé děti, 5 vnoučat.
Přes 10 let vede včelařský kroužek v ZŠ Luhačovice.
Za práci s mládeží získal v prosinci 2014 ocenění od Zlínského kraje.
V současnosti je v penzi a stará se o svých 40 včelstev.