12. 10. 2015 | Kultura | Autor: Nikola Synek
Metr sněhu a příjemných deset pod nulou. Začátek října v Grónsku
Alena a Jaroslav Klempířovi již mnoho let pobývají vždy část roku v Grónsku, které se stalo jejich druhým domovem. Zkoumají tamní kulturu a šíří povědomí o této zemi u nás i ve světě. O arktické zemi píší, fotí a natáčejí tamní život a krajinu a své poznatky také prezentují například výstavami nebo přednáškami. Jedna z nich se konala v říjnu také v Městské knihovně Luhačovice.
Jak jste se k životu v Grónsku vlastně dostali?
Jaroslav:To je jednoduché, já jsem byl v minulém životě Eskymák a manželka šamanka...(úsměv).
Alena: Já to uvedu na pravou míru. Bylo to úplně cíleně. My jsme chtěli vyzkoumat, jak to že národ čítající padesát šest tisíc obyvatel, obývající největší ostrov světa, se nedal převálcovat jinou kulturou a pořád si zachoval tu svoji. Pak jsme zkoumali stopy souvztažnosti České republiky a Grónska. A je jich kupodivu opravdu hodně!
Před kolika lety jste poprvé zamířili do Grónska?
Jaroslav: Je to devatenáct let, co jsme tam přišli, jak říkám, natrvalo. Protože Grónsko se stalo naším druhým domovem. Když jsme tam v polárním létě, tak tam tři měsíce slunce nikdy nezapadá, naopak v zimě, kdy je polární noc, tak u nás v Ilulissatu tři měsíce slunce nevychází. Ale nad vámi plane ta krásná polární záře.
Vy tam ale, pokud vím, nemáte trvalý pobyt, že?
Alena: My pendlujeme, to bylo naším záměrem. Protože to, co se tam dozvíme a vybádáme, chceme předat lidem v ČR, protože o Grónsku tu toho nikdo příliš moc neví.
Vy tam také natáčíte filmy, píšete, fotíte, pak tu děláte různé přednášky. Čemu všemu se ještě věnujete?
Alena: Jsme mezinárodní novináři, píšeme o tamní hudbě, o kultuře a také o změnách klimatu, to je manželův obor. O všem, co je v Grónsku zajímavého, a toho je tam spousta!
Co vás tam zaujalo nejvíc?
Jaroslav: Nejvíc kultura a ten život. My jsme si k naší práci přibírali další a další profesní obory. Třeba manželka pracuje v oboru historie, já se vrhnul na glaceologii a změny klimatu, což je velmi podstatné obzvláště v dnešní době, kdy Grónsko se opravdu otepluje a ty ledové kry, ledoví obři, plují v moři a tají. Zajímavé také je třeba, že u nás v Ilulissatu, což je třetí největší město v Grónsku, je 4680 obyvatel a 3700 polárních psů. Není to husky ani malamut, ale je to grónský polární pes.
Alena: Mě tam nejvíce zaujali lidé. Přiblížit se k nim - ke Gróňanům, čili Eskymákům. Lidé jsou tam tak úžasní! Jsou klidní a museli přežít, o čem se nám ani nezdálo. Ty kruté zimy, vánice... O to jsou k sobě hodnější. Zaujal mě tedy životní styl a místní lidé.
Mají povědomí o Česku?
Alena: Mají, my tam chodíme i besedovat do škol a mají úžasné povědomí. Nesmí se zapomenout, že ze severní Moravy přišli do Grónska Moravští bratři, misionáři. Byla to odtržená část Jednoty bratrské.
Jaroslav: Nám se konečně podařilo uzavřít zkoumání historie. Misionáři přišli přesně 20. května 1733 a stopy po nich jsou v Grónsku stále. Nejen že v hlavním městě Nuuku stojí budova, která se jmenuje Nová Morava, ale jde i o hudebnost, literaturu. Co se týče hudby, přinesli třeba smyčcové nástroje a pro Eskymáky nezvyklé žesťové nástroje, takže se tam začalo hrát třeba na trubku, nebo tubu.
Ty vlivy z Česka se odrazily i na tradičních krojích Eskymáků, že?
Alena: Ano, zasáhly do krojů. A tomu se chceme i dále věnovat. Jablonecké korálky jsou na honosném západogrónském kroji jako takový návlek, váží kilo a půl a pak se tam odrazil Kyjov a návleky na vysokých botách, které mají původ z Kyjova, máme to přesně vyzkoumané.
Můžete ten kroj ještě blíže popsat popsat?
Alena: Grónský kroj je jediný, který nemá sukni. Popíši tedy ten nejhonosnější. Má kazajku jako „pončo“ z korálků, které přišly z Altony a tam se dostaly pomocí misionářů a obchodníků korálky. Zručné Gróňanky vytvořili vzor z těch korálků, kupodivu poměrně podobný jako vzory u nás. Kroj má tulení kalhoty, se vzory podobnými Moravě. Pak mají k těm krátkým kalhotám ty vysoké boty ve kterých se tak strašně chodí a ty mají borduru se zdobením velikými květy, které by v Grónsku nikdy nevyrostly. Ty květy pochází z Vlčnova. Spolupracujeme na těch výzkumech krojů i s národopisným muzeem.
Vy jste zažili i různá dobrodružství, jezdí se tam na psích spřeženích...
Jaroslav: To je tradiční dopravní prostředek asi tři a půl tisíce let. Používá se ale samozřejmě jen, když je sníh. Teď máme sedmého října a včera jsme dostali zprávu, že v Ilulissatu napadlo metr sněhu a je příjemných deset pod nulou.
A lyžuje se tam třeba?
Jaroslav: Eskymáci nikdy nelyžovali, nyní už tam jsou ale vybudované tři sjezdovky. Grónsko je velmi hornatá země. Dělají se tam i maratóny na běžkách, dlouhé 160 kilometrů. Závodníci musejí přenocovat v polární noci. Když je -20 nebo -30, je to určitě zážitek.
Jakou nejnižší teplotu jste zažili?
Alena: No, -42, to už je skutečná zima!
Jaroslav: Nejenže to byla teplota jeden den, ale my tam trávíme i zimu, to máme rádi. Před asi třemi roky nazpět jsme tam trávili Vánoce, kdy v té polární noci se teploty zapikolovaly tři neděle na těch -42. Ale chodí se ven, pracuje se.
Co se dá proti těm mrazům dělat?
Jaroslav: Dobře se najíst, trochu tuku, ale určitě ne dát si alkohol, to dehydruje, to vůbec není dobré.
Takže představa slivovičky na zahřátí nefunguje?
Jaroslav: To se nedoporučuje, jinak tam mají ale dobrý piva dánský a takovou ohnivou vodu aquavit, ale v tom chladu alkohol není dobrá věc.
A co si dáváte dobrého k jídlu?
Jaroslav: Manželka vaří prima tuleně! Nebo máme rádi rybu „geraka“, to je takový mořský sumec...
Alena: Já se skutečně naučila grónskou kuchyni, protože abyste dobře mohli pobývat v Arktidě, musíte jíst jejich stravu.
O čem všem ještě na té přednáškách bývá řeč?
Jaroslav: Já od třinácti let chtěl být polárník, to se mě drželo, ale absolvoval i konzervatoř – flétnu a dirigování. A v Grónsku mají klasickou hudbu rádi, ne tolik jazz, ale pak je ta jejich lidová hudba. Oni tam třeba ale nemají symfonický orchestr, vzhledem k financím a počtu obyvatel, ale mají výborné sbory. Ty sbory zpívají srdcem. Většinou lidové písně, ale na Vánoce zpívají i chorál Vánoční hvězda vyšla, a to je zase chorál Jednoty bratrské.
Alena: Ještě jednu pikanterii, když už jsme v těch českých stopách Ilulissat, neboli
Jakobshavn, tak zakladatelem byl Jakob Severín, tedy Kuba Severínů, který byl také z Moravy.
Ještě mě napadá, pobýváte v Grónsku, to jste se třeba i seznámili někde na cestách po světě?
Alena: Ne v Čechách, v Karlových Varech, ale pak jsme objeli spolu velký kus světa a Grónsko je prostě ostrov splněné touhy.
Když máte přednášku v Luhačovicích a seznámili jste se v Karlových Varech, musím se zeptat. Mají třeba v Grónsku lázně?
Jaroslav: No, Grónsko to jsou vlastně jedny velké klimatické lázně – je tam nejčistší vzduch na světě!