18. 11. 2015 | Společnost | Autor: Nikola Synek

Rodiny by se měly více scházet, míní Missis Eurobabička Mikulcová

---

 „Ve středu a ve čtvrtek nemůžu, to hlídám nemocnou vnučku. Tak přijďte v pátek, stavte se k nám na kafe,“ pozvala mě úřadující Eurobabička. Při návštěvě jsem si mohl prohlédnout i to, jak její vnoučata vypadají. I když ne naživo. Na parapetu v obývacím pokoji totiž má Mikulcová vystavenu řadu drobných sošek, které povětšinou sama vytvořila. Jsou mezi nimi i spodobněné hlavy vnoučat, tedy nejmladší pětileté vnučky a vnuků, kterým je teď už 12, 14, a 22 let. Všechny má vystaveny na parapetu s dalšími soškami příbuzných, ale třeba i Beethovena. K výtvarnému umění jsme se proto v hovoru dostali také, řeč se ale točila především kolem úspěšné účasti v soutěži Missis Eurobabička.

Co Vás přivedlo k tomu zúčastnit se?

Ukážu vám výstřižek...  To bylo ve Vlastě, takový malinký článeček. Soutěž pro babičky, jedinou podmínkou, že musí mít vnouče. Dcera říkala: „Mami, tak na univerzitu třetího věku chodíš, lyžuješ, hraješ kuželky. Kdo už jiný by tam měl jít. Já tě přihlásím!“ Moc se mi nechtělo, ale nakonec říkám: Tak mě přihlas. No, přihlášky se podávaly do konce dubna, ale třeba jedna účastnice se přihlásila a teprve v březnu se jí narodilo první vnouče. Byla o dvacet roků mladší, tak jsem si říkala, to nemám šanci mezi mladicemi...

To ona ale zase neměla zkušenosti babičky, ne?

Neměla...Ale mladá byla! 

Vyjmenovala jste tu řadu aktivit, kterým se věnujete...

Tady Vám ukážu, podívejte: Jedno osvědčení univerzita třetího věku, druhé, třetí,čtvrté páté...

Člověk nesmí přestat ty mozkové buňky cvičit, to je stejné i s tělem. Ono to není za darmo. Třeba vás něco bolí, ale nesmíte se tomu stáří poddat a sportovat dokud to jde.

A co jste na té univerzitě třetího věku studovala?

Já se přihlásila na dějiny umění, zajímá mě kultura. Udělala jsem dva semestry a pak další pokračování byla praktická část, začalo se kreslit tužkou, malovat... Říkala jsem si: „Tak to zkusím!“ Je to pěkné, dělají nám i promoce, jen ten titul není, ale to nevadí. Měli jsme tam partu a šli do toho společně. Začli jsme malovat a modelovat, tak po baráku mám asi dvacet obrazů. (Ochotně je představila.) S tím výtvarnem jsem ale začala až v důchodu. V tom už jsem deset roků, vždyť mně bude příští rok už sedmdesát!

A jak vítěze té soutěže o nej Eurobabičku vlastně vybírali?

Když jsem se přihlásila, nejprve mi ta paní Tauchmanová, co to pořádá, telefonovala a třeba se ptala, jaké bych uvařila rychlé jídlo. Zkoušela, jak účastnice dokáží reagovat na dotazy. Nebo co bych chtěla na světě změnit. A tak.  Přihlásilo se na pět set babiček, tak byl takový předvýběr formou toho telefonátu.

Co následovalo?

Pak bylo moravské kolo a české kolo. Já byla na moravském kole v Kyjově, to nás tam bylo už jen devět. Kolo bylo neveřejné a měli jsme už zadání. Interpretaci vtipu, rozhovor a volnou disciplínu. Tři dané úkoly. Tak vtip jsem nějaký řekla, že...

A o čem byl?

Vtipy byly v každém kole. Já je řeknu, jestli chcete. Tady v tomto jsem si vzala šátek, jako babka a (vypráví a velmi komicky předvádí) říkám: Stojí babička před zrcadlem a zálibně se prohlíží. A říká pepíčkovi: Pepíčku, že ještě nevypadám jak stará babka. ...(klučičím hlasem): Néé babi, jak starej dědek...

Dále bylo co?

Prezentovala jsem se jako sportovní babička, tak jsem tam tančila rokenrol. Dala jsem si paruku, oblékla sukínku a jak mají holky trička a legíny, začala tančit rokenrol, všichni  byli vyvalení, ostatní předváděli nějaký zpěv, pak pantomimu, no zkrátka to mé vystoupení bylo takové akční. Tak se mi za čtrnáct dní ozvali, že jdu do dalšího kola. To se už odehrávalo před plným sálem lidí.

Jaké byly přípravy, když jste jela na tu soutěž?

Nejprve byl ten Kyjov, pak už před plným sálem lidí lázně Bohdaneč, tam bylo semifinále, no a finále v Teplicích nad Bečvou. Člověk se musel na všechna ta kola chystat. Úkoly byl třeba rozesmát šíleně smutného prince, to v semifinále. Než člověk něco vymyslí, aby to trochu vypadalo, to trvá.

Jak jste prince rozesmívala?

Já si složila básničku. Namaškařila se, vzala si paruku a dlouhé šaty dávno vyšlé z módy. Vycpala jsem si ňadra a říkala tomu princi: „Princi, princi, princátko, pousměj se nakrátko, když se hezky usměješ, za ženu mě dostaneš! Představ si svou hlavičku na mém lepém tělíčku (a já ho přivinula na ty své „vycpané balonky“. ) Šáhni na ty boky, infarktové šoky! A když zvednu sukínku, uvidíš tam pipinku…“ A já si dala pod sukni takové bombarďáky a na ty připla obrázek slepice, tedy pipinky. Možná tu legraci někteří nepochopili, bylo z toho haló. Ale pokračovala jsem: „A to všechno stojí za to, usměj se, ty moje zlato!“ Ale on tam furt seděl a nic, tak jsem k němu přišla, rukama mu roztáhla škraně do úsměvu a řekla: Usmál se! To je on, mého srdce šampión! A za 14 dní přišlo, že jsem postoupila.

Jak vypadalo to finále?

„Ve finále byly zase tři úkoly, byla tam imitace někoho, jak vypráví vtip. Tak jsem dělala, když jsem z pomezí Valašska, folklorní zpěvačku Jarmilu Šulákovou. Říkala jsem, že jsem Šuláková po redukční dietě. A vtip byl nářečím, takový lehtivý. Taky tam byl rozhovor, kdy pan Náhlovský, který to moderoval,dělal vnoučka a my měli rychle reagovat. A měli jsme ukázat, co nás baví, tak jsem tančila kankán, v tom mi pomohla i dcera, protože jedna tanečnice je málo.

A co samotné vyhlášení vítězů - překvapilo Vás umístění?

Oni vyhlašovali třetí, druhé, a neříkali mě, tak jsem myslela, že už nemám šanci.

A najednou jsem byla první. To víte, že se to pak oslavilo!

Po příštím desátém ročníku soutěže, chtějí pořadatelé udělat ještě superfinále pro všech deset vítězek jednotlivých ročníků. Jak vidíte svoje šance?

Ale to už zas budu o kolik starší! Účastnit se budu určitě ráda, myslím, že si to užiju ještě více. Už jsem vyhrála, tak podruhé nemusím, ne? Bude to beze stresu.

Jak se jako Eurobabička díváte na funkci babičky v dnešním světě? Změnily se podle Vás v posledních letech ty vztahy v rodinách?

Určitě. Toho času není a rodina dostává zabrat. Ale když se něco stane, kdo jiný pomůže než rodina? Myslím, že dobrý vztah k prarodičům je hodně výchovou. Třeba nedávno mě můj dvanáctiletý vnuk strašně mile překvapil.

Čím?

Jeli jsme nakupovat kolem nového domova důchodců. Říkám manželovi: „Poslouchej, měli bychom tam zajít si to obhlídnout...“ A vnuk hned: „Babi a co byste tam dělali?“ Říkám mu: „Až nebudeme moct, kdo se o nás postará?“  A vnuk na to: „Babi, přece já, ty se o mě taky staráš!“ Tak to mi šly štěstím do očí slzy!

Jak na to, aby to takhle fungovalo?

Rodiny by se měly víc scházet, což dnes kolikrát není, a učit ty děti, že prarodiče jsou také členy rodiny, a ne jen jednou za uherský rok za nimi zajít na návštěvu.

Umějí dnes být ženy babičkami?

No, babička Boženy Němcové, to už není... Babičky jsou dnes aktivní, chtějí si užívat života, mezitím mají ale ty vnuky. Možná mají někdy na ně míň času.

Už se ani tak nebydlí v dvougeneračních domech, staří rodiče, potomek s partnerem a vnoučata...

My jsme tento dům měli dvougenerační, rodiče tu bydleli na hoře. Ale žádné z našich dětí pak nechtělo o takovém bydlení ani slyšet. Hlavně bydlet sami! Ale dovolené, Vánoce, to ano, přijet a mami uvař něco dobrého to jo... (úsměv).

Vidíte. Babičky vždy výborně vařily. Jak to máte vy?

Já už tolik nevařím, jak jsem v důchodě. Soboty a neděle nebo když mladí přijedou, i  peču ale jinak tak normálně. Sladká jídla ale moc ne, já jsem od mala na maso, ale teď víc zeleninka, zdravá výživa, méně kalorické věci.

A s vnoučaty jste jak často?

Když byly menší, hlídala jsem je pořád. Toho nejstaršího ještě, když jsem chodila do práce, jsem ho brala do školky ze školky.

A čím jste byla v zaměstnání?

Já jsem dělala učitelku právě v mateřské škole, mám i střední pedagogickou školu. A po léta jsem vedla i cvičení rodičů s dětmi.

Sporty děláte dodnes.

Lyžuju, hraju tenis, taky hraji druhou ligu kuželkářek. Jsem nejstarší hráčkou ligy.

Váš manžel je také sportovec. Je dokonce starostou sokola.

Někde muž lyžuje, manželka ne. My spolu jezdíme na hory, spolu k moři, hrajeme oba kuželky, tenis.  To je výhoda.

A čeká ho už taky penze?

Moc se mu nechce, ale ano. Dělal ředitele v Zevosu v Brodě, ale je tam už jen na zkrácený úvazek. Takže brzo...

A nemáte obavu, že najednou budete oba pořád spolu doma?

Někdo říká, to bude hrůza, jak chlap bude doma, ale já se těším. Tím, že děláme všechny aktivity spolu, aspoň nebudeme muset třeba na horách na lyžích přemýšlet, že se kvůli začátku pracovního týdne musíme už v neděli vrátit.

A Vaše děti působí kde, mluvila jste o tom že i mimo Luhačovice?

Dcera je provdaná Křenková. Ta je tu a je právnička. Její manžel byl i v zastupitelstvu. Oni mají dva kluky. Syn, který pracuje jako technik v Malenovicích v Tajmacu, se odstěhoval do Hradiště. Mají kluka a holku. Takže tu jejich malou hlídám asi míň předtím ty starší, když musím jezdívat hlídat k nim. Hodně ale s vnoučaty jezdíme na dovolené. Bereme je s manželem k moři, nebo na hory, nebo jedem rodiny společně.

Vnoučata tu máte i vymodelovaná. Tedy jejich hlavy. Jak dlouho takové dílko vzniká?

Je to ze sochařské hlíny. Časově jde o to, jak se daří. Někdy to odložím a vrátím se k tomu za týden. Ta hlína se pak i patinuje, to musím u hlavy vnučky ještě dodělat. Kromě rodiny jsem třeba dělala i hlavu Havla, když umřel. Byla v Radunu taková tryzna a na ni mě prosili, ať ho zvěčním. (ukazuje sošku Havla) Trochu podobný si snad je, no je to jen podle fotky. A zlatý je, protože to bylo jako Havel – zlatý chlapec.

Stejně jako u obrazů po domě oceňuji během hovoru značnou zdařilost sošek. Při povídání o výtvarné tvorbě mi proto paní Mikulcová prozrazuje i zajímavost:

Jednou jsem měla na střední škole ale i trojku z výtvarky na vysvědčení!

Jak to?

My jsme malovali kohouta podle vycpaniny a to byla hrůza. Já až koncem hodiny vzala tužku udělala čmrk-čmrk a bylo to. Odevzdala jsem to a profesor se na výkres dívá, vidí jen ty nohy a načmáraný velký ocas. Říká mi: „Pětka to nebude, protože jste to odevzdala, dám čtyři méně.“ A já jako přidrzlá puberťačka povídám: „Hm, slavní umělci nebyli nikdy na začátku pochopení!“ On se na mě podíval a roztrhl výkres a říká: „Pět!“ A to zkazilo pak vysvědčení.

Když jste ta Eurobabička, ještě mě napadá, zda pletete, to babičky dělávají...

 Pletení já nedělám, ale drátkuju, což je vlastně pletení z drátků. Podívejte, tady je anděl s drátkovanými křídly (ukazuje drobnou plastiku). Nebo když k někomu jdeme na návštěvu a neseme mu slivovičku, tak tu láhev odrátkuju. Dárek je pak osobnější, jedinečný. Ale takové ty babičkovské činnosti, to je i zahrádka, a o tu se starám. I když někdy je složité všechno to skloubit, protože se snažím opravdu být co nejvíc aktivní.