3. 10. 2017 | Společnost | Autor: Nikola Synek

„Škola je základem života i pro město, kde se nachází,“ říká emeritní ředitel SOŠ Luhačovice Jan Uherka

---

Proč došlo k tomu, že se škola dnes tolik liší od svého původního určení?

Škola se proměňovala proto, že se po roce 1989 velmi rychle změnily společenské poměry prostředí, v němž se škola nacházela. Původně byla škola určená k přípravě knihkupců pro celou republiku. Jedinou výjimkou byli knihkupci, kteří pracovali v podniku hlavního města Prahy. Vzdělávali jsme žáky ze všech krajů včetně těch, kteří pracovali v knihkupectvích nakladatelství jako Albatros nebo Naše vojsko.

Jak změny probíhaly?

Krajské podniky Kniha, pro které jsme připravovali žáky, zanikly a my jsme se museli postavit tváří v tvář nové situaci. Protože naším gestorem bylo Ministerstvo kultury, orientovali jsme se nejprve na obory, které spadaly do jeho gesce. A to byly obory uměleckých řemesel, které se vyučovaly v Čechách, ale nikoli na Moravě. Tak jsme je pro zájemce z Moravy zřídili v Luhačovicích.

To ale nebylo vše…

Dalším rysem nové situace byl nedostatek oborů pro dívky po absolvování základní školy. Otevřeli jsme proto rodinnou školu ve čtyřletém a později tříletém oboru. Tento obor postupně zanikl ruku v ruce s tím, jak v tehdejším Jihomoravském kraji, do nějž Zlínsko patřilo, na školách vznikaly obory vhodné pro dívky.

Nevznikla zde ale jen „rodinka“…

Při analýze vzdělávacích potřeb a potřeb celé podnikatelské sféry se také ukázalo, že v Luhačovicích chybí gastronomické obory. Do všech stravovacích podniků lázní a do restaurací sem jezdili na praxi žáci ze vzdálených míst. Dohodli jsme se proto s tehdejším ředitelem Lázní Luhačovice, inženýrem Krůželou, že podpoří zavedení těchto oborů na luhačovické škole. Kde jinde by se totiž měly vyučovat než tam, kde žáci najdou i místo pro odborný výcvik!

Zavedení gastronomických oborů ovlivnilo celkovou strukturu školy…

Ano, vznikl tak vlastně další pilíř školy. Z dřívějška existoval pilíř vázaný na knihkupectví a později transformovaný na obor knihovnické a informační systémy a služby, nově jsme vytvořili pilíř vázaný na umělecká řemesla a pilíř vázaný na gastronomické obory a management.

Rozvoj školy byl v té době tedy velmi intenzivní, že?

Ano, a měl i další příčiny. Nedovedu si představit lázeňské město, které by nemělo střední školu.  Školu bylo nutné zachovat, protože zároveň dotváří kulturní klima města, což je patrné dodnes. Kromě kulturního přínosu měla škola pro město i efekt ekonomický.

Jak se to projevovalo?

V průběhu 4-5 let se počet žáků z ani ne 200, kteří školu navštěvovali v roce 1990, zvýšil na 500. To znamenalo, že odhadem každý desátý člověk v Luhačovicích byl žákem školy. A když k tomu připočítám 72 zaměstnanců školy, to už je nějaký ekonomický faktor! Třeba na Domově mládeže bylo ubytováno 60 až 70 žáků, v soukromí jich pak bydlelo dalších 150, a to i mimo lázeňskou sezónu.

Škola samozřejmě musela rozšířit své prostory a všechno také zafinancovat.

Pro každý perspektivní rozvoj je zapotřebí spojenců. Když jsem se stal ředitelem, vedla má první cesta za starostou. To je pro školu osobnost číslo jedna. Když ředitel nevychází s obcí, se starostou, tak to nemůže fungovat. Také náš zřizovatel, Ministerstvo kultury, v nás muselo vidět perspektivního partnera, což jsme museli prokázat. Dalším subjektem, u nějž jsme hledali podporu, byl samozřejmě tehdejší Okresní úřad ve Zlíně. A nesmím zapomenout ani na podporu ze strany podnikatelské sféry.

Jak se dobré vztahy projevily v praxi?

Město například vyšlo vstříc při budování Domova mládeže tím, že pozemek poskytlo zdarma. Pro tento záměr jsem se snažil získat tehdejšího přednostu okresního úřadu, doktora Dostála. Když si prostudoval záměr rozvoje, vyslovil mu svou podporu a doprovodil mne na ministerstvo školství. Náš záměr jsem pak vyložil náměstkovi ministra a pan Dostál ho ujistil o podpoře ze strany okresního úřadu. Jen tak se celý plán mohl uskutečnit. Domov mládeže představoval investici v hodnotě celkově asi 32 milionů.

Nestavěl se ale jen Domov mládeže…

Během období, kdy jsem školu řídil já, došlo také k rekonstrukci budovy školy a vybudování přístavby. Další rekonstrukce probíhala pod taktovkou stávajícího ředitele, doktora Miličky. Rekonstrukce probíhaly rovněž z cizích zdrojů. Z místních zdrojů, a to je velká zásluha města, se ovšem vybudovaly dílny uměleckých řemesel.

Spolupráci s městem asi později ještě víc usnadnilo, že se starostou stal pan Hubáček, dnes tajemník MÚ, který byl původně kantorem na SOŠ Luhačovice?

Doktor Hubáček ve škole začínal. Když jsem se stal ředitelem, jmenoval jsem ho zástupcem pro praktické vyučování. Je Luhačovjan, takže věděl, co škola pro město znamená. V polovině 90. let byla škola asi 5. největším zaměstnavatelem ve městě.

Nejenže jste byl ředitelem, ale zažil jste také spolupráci se všemi ostatními řediteli této školy. Každý měl určitě své kvality, můžete je přiblížit?

Prvním ředitelem byl pan profesor Semela, který se k nám později, po ukončení své další práce na gymnáziu, vrátil a učil v Luhačovicích coby senior. Byl to vynikající člověk, který do školy vnesl velmi humanistického ducha. Každý se od něj mohl něco přiučit. Byť jsem ho znal krátce, zaznamenal jsem jeho výraznou duchovní stopu v činnosti školy.

Po něm nastoupila paní inženýrka Kolářová, že?

Ano. Paní ředitelka Kolářová byla zase osobností jiného druhu, protože byla vzděláním ekonomka. Měla však hluboký vztah k žákům a velkou schopnost empatie. Byla velmi spravedlivá. Velice si vážím její role. „Budovatelskou“ úlohu, jakou jsem později sehrál já nebo doktor Milička, nemohla naplnit vzhledem k direktivnímu způsobu řízení školství za její éry. Její žáci ji však dodnes vnímají opravdu velmi pozitivně.

Než jste přišel v ředitelování na řadu Vy, nahradil ji během její mateřské dovolené načas ve funkci další ředitel.

To byl kolega Staňa Laxar. Řekl bych, že velmi dobře vyplnil mezeru, která vznikla jejím mateřstvím. Byl to velmi lidský člověk a navíc muzikant, hrával v Olšavě. Do kultury školy tak vnesl další zajímavý moment. Vzpomínám si, že třeba během maturitních večírků vzal svoje „fidlátka“, já se přidal na harmoniku, pak přišel ještě někdo s bubny. Zapojili se i žáci a byla z toho velká show.

Když jste s ředitelováním skončil, převzal vedení školy současný ředitel Milička…

To je opravdu významná pedagogická osobnost. Já ho přijímal jako češtináře dva měsíce po svém nástupu do ředitelské funkce. Ukázalo se, že jsem zvolil velmi dobře, protože jeho znalost světové literatury je obrovská. Doktor Milička je autorem třídílné učebnice světové literatury a domnívám se, že u nás zatím lepší publikace nebyla vydána. Vnesl do školy zase jiný rozměr.

Je něco, čím jste se Vy jako ředitel školy řídil?

Ředitel musí vidět dál než druzí a chtít více než druzí. Nesmí si o sobě příliš myslet a musí si k sobě vybrat ty nejlepší lidi, kteří ho ve svých oborech převyšují. A to se mi myslím podařilo. Mohu vzpomenout třeba na Jardu Bureše, který skvěle držel umělecká řemesla. Řídil jsem se tím, že musím mít dostatek osobností pro realizaci své vize, dostatek informací a rozvinutý systém komunikace uvnitř zařízení.

Jaké byly Vaše další zásady při řízení školy?

Dobře spolupracovat se zřizovatelem, s městem a s podnikatelským sektorem.  Když se k těmto zásadám přidá heslo, že dobrá diplomacie řady nepřátel nerozšiřuje, tak si myslím, že se škole může podařit etablovat se jako skutečně významný společenský subjekt v rámci daného teritoria. U nás se přitom nejednalo jen o Luhačovicko, ale celou Moravu, odkud se k nám žáci sjíždějí. Někteří k nám zamířili i z Čech. 

Kromě ředitelování jste samozřejmě i učil. Jaké předměty?

Mé odborné zaměření je filozofie a historie. Vystudoval jsem filozofickou fakultu v letech 1960-65 a získal jsem i aprobaci k výuce historie a občanské nauky. V oblasti vzdělávání jsem ovšem prošel složitou cestou. Po studiu jsem začínal v České socialistické akademii, což byla instituce určená ke vzdělávání dospělých. Spoluzakládal a rozvíjel jsem Lidovou univerzitu v Kroměříži. Bylo to v době, kdy v Anglii vznikaly open university a v Německu Volkshochschule. Troufám si říct, že jsme tehdy, tedy v druhé polovině 60. let, byli v naší republice opravdu dobří. Uspořádali jsme řadu mezinárodních kongresů odborně zaměřených na vzdělávání dospělých.

Co bylo dál?

Pak jsem takříkajíc „padl v třídním boji“ a musel jsem působit ve výchovných ústavech neboli polepšovnách. První z nich byl ústav ve Střílkách, kde byli umístěni chlapci do 19 let. Potom následoval výchovný ústav tady v Bojkovicích, kde jsem dělal vychovatele a učil všechno. Když jsem třeba učil fyziku v 8. třídě, tak jsem se na to musel opravdu důkladně připravit. Manželka je učitelka češtiny. A třeba mé archy se souvětími souřadnými a podřadnými a příslušnými spojkami pro svou výuku využila také! Vše jsem si musel znovu projít, nejen abych učivo dokonale ovládal, ale také abych ho dokázal žákům srozumitelně předat.

Tato část kariéry byla asi výborná „škola“ pro Vaše pozdější působení, ne?

Když jsem přišel do Luhačovic, učil jsem dějepis, ale i naučnou literaturu nebo třeba hospodářské výpočty. Dodnes když paní v obchodě vypadne pokladna, spočítám jí svou útratu dřív, než položky znovu vyťuká.

Jak se pozná dobrý učitel?

Dobrý učitel se musí umět učit od svých žáků. Každý rok přicházejí do školy noví žáci a nastavují učitelům znovu ono pomyslné zrcadlo. Mým cílem také bylo žáky nejen dobře naučit, ale i získat.

Doba se hodně změnila. Jak moc je dnes složité mládež zaujmout?

Škola musí být otevřená, ale ne příliš. Svobody v ní tedy musí být tolik, kolik je možno, a řádu tolik, kolik je nutno, jak už říkali římští filozofové. Je potřeba učit svobodě, ale musíme žáky také učit chápat to, co je nutné. Když projíždím Luhačovicemi autem, musím dodržovat padesátku, abych nikoli svou svobodou, ale svou svévolností neohrožoval sebe ani druhé. Nejtěžší úkolem ve výchově je naučit žáka, co je svoboda a co je občanská kázeň.

Než jste skončil s ředitelováním, kulminovala škola co do počtu žáků. Dnes jich má ale o hodně méně…

Tento výkyv byl ovlivněn především demografickou křivkou. Když celkový počet žáků klesne o 30 %, tak určitě klesne i počet žáků ve vaší škole. Ředitel musí sledovat potřeby společnosti a také je předvídat. A to si myslím, že škola zvládla dobře. Posun v orientaci odpovídá současným potřebám. Když jsem navštívil v roce 1991 spřátelenou školu v rakouském Sankt Pöltenu, měli tam skvěle vybavená odborná pracoviště pro budoucí kadeřnice. Ptal jsem se tamějšího kolegy, zda se všechny ty učnice, co škola za léta vychovala, skutečně staly kadeřnicemi. A on mi na to odpověděl: „Ale kdepak! Za tu dobu jsme připravili tolik kadeřnic, že kdyby se každá z nich měla uživit touto profesí, musely by všechny ženy v Dolním Rakousku chodit ke kadeřnici dvakrát týdně. Jeho sdělení pro mne tehdy znamenalo: „Tak, chlapče, tudy ne! Musíme brát jen tolik žáků, abychom je nevytvářeli na sklad!“

Můžete uvést příklad?

Když jsme otevřeli obor umělecká řemesla, byl velký zájem o keramiky. Mohli jsme klidně otevřít jednu třídu jen z keramiků. My se ale rozhodli, že bude jen 1 třída umělců a v ní budou kromě keramiků i truhláři a kováři. Kdybychom otevírali celé třídy keramiků, za 10 let by bylo „překeramikováno“, děti by po škole nemohly najít uplatnění a škola by přišla o svou dobrou pověst. Když jsem si pak kontroloval statistiky Úřadu práce, viděl jsem, že to děláme dobře. Naše škola měla menší neuplatnitelnost absolventů, než byla celková míra nezaměstnaných.

Kromě školy jste působil i v komunální politice v Uherském Brodě, kde žijete…

Po určitou dobu jsem byl městským zastupitelem, na čas i krajským zastupitelem. Je to asi má přirozenost, že se snažím být aktivní, kde mohu a to, co říkám, se snažím mít vždy důkladně zformulováno. Chci, aby to, co prosazuji, mělo racionální opodstatnění.

Čemu se věnujete teď v důchodovém věku?

Jsem místopředsedou Národní rady osob se zdravotním postižením. Mám 4 děti, dvě dcery a dva syny. Mladší syn, kterému je teď 36 let, prodělal dětskou mozkovou obrnu. Když jsem se jeho diagnózu dozvěděl, řekl jsem si: „Tak, Janku, teď musíš svému synovi pomoct. Když mu ale budeš pomáhat, bylo by dobré, abys pomáhal všem.“ Začal jsem se proto v této problematice angažovat. Už asi dvanáct let jsem místopředsedou Národní rady osob se zdravotním postižením a jsem také předsedou Krajské rady zdravotně postižených.

Mohl byste tuto činnost přiblížit?

Člověk se zdravotním postižením se v souvislosti se svým hendikepem  ocitá v nerovné situaci. A to jak v přístupu ke vzdělání, tak třeba při překonávání bariér při pohybu. V některých oblastech existuje také značná stigmatizace hendikepovaných osob v očích společnosti. V souvislosti s jejich nerovným postavením se navíc v nerovném postavení často ocitá i celá rodina takového člověka, například v případě, že tento člověk potřebuje celodenní péči. Trvá-li taková nerovnost dlouho, deformuje nejen postižené jedince, ale i jeho rodinu a také celou společnost. V rámci možností proto musíme usilovat o odstranění této nerovnosti. Nerovná společnost je ostatně také neefektivní.

Proč je neefektivní?

Protože plýtvá svými zdroji. I zdravotně postižení mají zbytkový potenciál, který jim musíme umožnit využít. Někteří zrakově postižení se třeba dokázali dostat do velmi významných funkcí. Odstavit tyto lidi by bylo významným ochuzením pro společnost. Sice to ještě ideálně neumíme, ale snažíme se situaci zlepšovat. V izraelské armádě například klidně slouží vozíčkáři. Takový ajťák na vozíčku dokáže ve své práci plně nahradit zcela zdravého chlapa, který může sloužit jinde.

Kvůli aktivitám pro zdravotně postižené asi nemáte příliš mnoho volného času. Přesto se zeptám, jaké máte v penzi koníčky? Hrajete třeba ještě na tu harmoniku?

To už ne, ta se mi rozbila, ale rád si zazpívám. Zpěv je pro člověka důležitý, přináší uvolnění a pomáhá i při myšlení. Jako důchodce mám času málo kvůli práci pro zdravotně postižené. Věnuji se také lektorské činnosti. Ve volnu tak zbývá čas sotva na malou zahrádku.

Co byste popřál SOŠ Luhačovice do další padesátky?

Aby dále kultivovala společenský a duchovní život ve městě a okolí. A pokud jde o úlohu školy vůči žákům, aby se řídila zásadou, kterou jsem si pro sebe zformuloval takto: „Každý člověk by měl mít možnost rozvíjet se tak, aby mohl dosáhnout limitů, které má od přírody, a postupovat takovým tempem, které odpovídá jeho vnitřní síle.“ K tomu mám na vysvětlenou i příběh o poutníkovi.

Povídejte!

Jde poutník do Athén, potká filozofa a ptá se ho: „Jak dlouho půjdu do Athén?“ Filozof mu neodpovídá. Poutník tedy odchází. Za chvílí však uslyší, jak za ním filozof volá: „Dvě hodiny!“ „A proč jste mi to neřekl dřív?“ ptá se poutník. „Potřeboval jsem nejdřív vědět, jak rychle jdeš!“ Nejprve tedy musíme detailně poznat osobnost žáka, abychom mu mohli umožnit rozvoj takovým tempem, na které bude stačit.

Můžete to popsat na příkladu z praxe?

Na naši školu se hlásil jeden žák. Jeho maminka mne vyhledala, aby se svěřila se svými obavami, že její syn neudělá maturitu. Protože jsem chlapce neznal, poslal jsem jeho maminku na dvě hodiny na kafe do města a s žákem si promluvil. Po rozhovoru s chlapcem jsem dospěl k závěru, že sice maturitu udělá, ale nebude to za 4 roky. Kvůli nedostatkům ze základní školy, kde zřejmě došlo k nepochopení jeho osobnosti, to bude trvat déle. Maminku se mi podařilo uklidnit a můj odhad se potvrdil. První ročník si chlapec zopakoval u nás, dohnal, co chybělo ze základky, ale nového učiva bylo moc. V druhém ročníku už měl jen jednu čtyřku, ve třeťáku nějakou tu trojku a odmaturoval bez trojek. Za rok jsem si na něj vzpomněl a zavolal jeho mamince, abych se zeptal, jak se synovi daří. Řekla, že ho přijali na filozofickou fakultu na obor archivnictví. Proto tvrdím, že každý dokáže dojít k cíli. Někdo uběhne stovku za 12 sekund, někdo za 10, někomu nestačí ani 15, ale do cíle nakonec dojde.

Kdo je ve školství nejdůležitější?

Určitě ti, co učí na základní škole v 1. třídě. Tam potřebujeme mít ty nejlepší učitele. Když dokážou dobře podchytit vzdělání prvňáčka, má pak takový žák ve školství důvěru. Když ho vystresují, mohou výrazně zbrzdit jeho vývoj. Tito učitelé by proto měli mít velkou úctu veřejnosti.

Co je největším současným problémem českého školství?

Nejsou to ani tak finance, i když by si učitelé určitě zasloužili lepší ohodnocení. Ke ztrátám dochází především kvůli tomu, že je celý systém ekonomicky neefektivní. Především je ale velmi oslabena vážnost učitele ve společnosti, od níž se odvíjí vztah žáka k učiteli a škole. To je ovšem dluh společnosti, nikoli učitelů. Chceme-li, aby nám vyrostla budoucí generace zdravých, sebevědomých, spravedlivých a sociálně citlivých lidí, musíme především změnit náš pohled na tuto profesi.

Jak vzpomínáte Vy na léta strávená ve škole v pozici žáka a studenta?

Přibližně od 5. třídy jsem se poměrně dost vzdělával i samostatně. Odebíral jsem řadu časopisů. Učil jsem se rusky, tak jsem si kupoval Vokrug sveta. Začal také vycházet velmi moderní časopis Dějiny a současnost, který jsem odebíral od 1. čísla. Brzy jsem se začal zaměřovat na společenský směr vzdělání, ale měl jsem rád i matematiku. To je univerzální věda, která člověka rozvíjí v globálním vnímání.

Byl jste oceněn jako vynikající pedagog krajem i ministerstvem. V mládí jste ale ve škole určitě sklidil nějakou tu poznámku. Klukovské rošťárny Vás jistě neminuly…

Jako kluk jsem si nenechal nic líbit. Vyrůstal jsem na vesnici, bratři byli starší a už ze školy, tak jsem se musel obhájit sám. Když do mě nějaký kluk strčil, tak jsem do něj strčil taky. (smích) Chodil jsem také nějaký rok i do hudební školy v Hradišti. Tam do mě kdosi vrazil, chytli jsme se a jak jsme sebou lomcovali, tak jsme vletěli do ředitelny. Ředitel byl ale rozumný a vzal to celkem dobře. To víte, rány tuží muže a člověk mezi kluky často nějaké utrpí. Patří to ale k hlubokému poznání do života. Naučíte se snést porážku. Větší sílu ale potřebujete, abyste unesl úspěch. Pýcha je počátkem pádu. Když jsem byl nucen skončit svou práci v Socialistické akademii, trvalo nějakou dobu, než jsem dostal místo vychovatele. Ve volném čase jsem pracoval v lese, na zahradě si postavil fóliovník a pěstoval zeleninu k prodeji na trhu. Každá práce kultivuje a musíte ji ocenit. Ve škole je to třeba práce školníka, uklízečky, kuchařky. Tyto profese nejsou dodnes doceněné. Školník musí například mimo jiné zajistit, aby už u vstupu nebyla shrnutá rohožka. Když vcházíte do školy, musí být i na první pohled vidět, že je to dílna lidskosti, že tam každý centimetr čtvereční vychovává.  A tím jsme se na SOŠ Luhačovice řídili.