8. 6. 2021 | Společnost | Autor: Nikola Synek

Dohlížela na opravu kolonády i zámku ve Slavičíně

---

Asi vás těší, že po opravě kolonády došlo i na tuto památku?

Jsem velice ráda, že k obnově dochází. Vodoléčebný ústav je jedna z nejhodnotnějších památek Luhačovic i celého území obce s rozšířenou působností. Objekt byl zchátralý a díky dotacím z EU se naskytla jedinečná šance, jak ho teď zachránit. Tyto dotace se vztahují na památky na tzv. indikativním seznamu UNESCO. Dřívější snahy o zápis Luhačovic na seznam kulturního dědictví UNESCO, které nakonec nevyšly, tak měly pozitivní dohru alespoň v tomto směru. Ze stejného zdroje se podařilo obnovit i halu Vincentka s kolonádami. Jedná se o desítky milionů Kč, prostředky, které by se jinak v rámci ČR asi získat nepodařily.

Co je z toho areálu vodoléčby nejhodnotnější?

Objekt samotného Vodoléčebného ústavu, který je nejstarší a v průběhu času byl nejvíc zasažen různými dostavbami. Původně se jednalo o Jestřabský mlýn ze začátku 18. století, který byl pak podle Jurkovičova návrhu přestavěn. Později k němu přibyly i některé další přístavky, většinou imitující Jurkovičův styl, od kterých bude ale v rámci rekonstrukce očištěn, aby se tak objekt víceméně vrátil do podoby, kterou navrhl tento slavný architekt.

Co při takové obnově z v rámci památkové péče nejvíce kontrolujete?

První fáze je trochu nezáživná, ale o to podstatnější. Stanovují se při ní podmínky rekonstrukce a nařizují provést průzkumné práce, aby se zjistil skutečný stav dané památky. Nejčastěji to bývá tzv. stavebně – historický průzkum, který by měl i za pomoci archivních materiálů zjistit, co se v průběhu let s památkou dělo a na základě toho stanovit, zjednodušeně řešeno, které části stavby hodnotné jsou a které tolik ne. Ale památková péče není zdaleka vždy o tom „očesat“ objekt na tu nejstarší podobu. Některé úpravy dokládající architektonický vývoj mohou být hodnotné, na jiné se názory různí.

Můžete uvést příklad?

Snahou o návrat „k původnímu stavu“ se vyznačoval zejména tzv. purismu charakterizovaný v památkové péči historizujícími přestavbami. Nejtypičtější a nejznámější v tomto směru je Mockerova přestavba Karlštejna z konce 19. století, která z pohledu dneška ideální zdaleka nebyla. Došlo tehdy k odstranění některých částí hradu, které byly z pohledu stavebně historického vývoje důležité. Obliba starých slohů se projevila v prvních desetiletích 20. století také dostavbou chrámu sv. Víta, kdy čelní vstup s dvěma věžemi, který lidé často považují za nejstarší část katedrály, je vlastně novogotika, dostavěná až za první republiky. Ty diskuse se v památkové péči vedou stále. Jestli u památkového objektu vytvořit místo kdysi zaniklé části nějakou úplně moderní dostavbu, nebo udělat kopii toho, co tam kdysi stálo. U každého objektu se ale to, co je správné, může lišit.

Co je nejdůležitější pro Vodoléčebný ústav?

Tam byla nálezová situace vcelku jednoduchá. Přístavby byly lehce detekovatelné a nehodnotné, jejich odstraněním, nedojde k poškození původní stavby, protože ta s nimi není nijak zásadně provázaná. Rozhodnutí vrátit se k původní Jurkovičově úpravě tak bylo ze strany architekta i památkářů jednotné. Zajímavostí možná je, že v novodobé přístavbě se našly zabudovány původní pískovcové překlady, které budou zrestaurovány a osazeny na nové místo.

V Luhačovicích městská památková zóna (MPZ), která sahá od Augustiniánu až ke knihovně. Jak se s majiteli tolika nemovitostí spolupracuje?

Jsem ráda, že minimálně ti největší vlastníci už se naučili domluvit si s námi před obnovou budov základní parametry. Jinak se může snadno stát, že si nachystají projektovou dokumentaci, která u nás během řízení o povolení stavby neprojde. Vznikají pak zbytečné spory, kdy majitel již zaplatil dokumentaci, v níž ovšem projektant navrhne něco, co je v rozporu s povahou MPZ nebo konkrétní památky a jen nerad vidí další vícenáklady za změny nebo projekt zcela nový. Vždy je lepší, když se předem stanoví základní principy. Řekneme, co konkrétní památka vyžaduje. Samozřejmě je nutné trochu rozdílně přistupovat ke stavbám na Lázeňském náměstí, v Pražské čtvrti a součástem MPZ v centru města. Nelze říci univerzální pravidla.

Co můžete specifikovat?

Které materiály tu použít nelze, které jsou preferované, jaká je dominantní barevnost v MPZ. Ale o návrzích diskutujeme, a to i se zástupci Národního památkového ústavu. To je věc, kterou jsem zavedla, že se zve i zástupce  NPÚ. Je lepší vést zároveň debatu s námi, jakožto s úřadem zastupujícím stát v tzv. přenesené působnosti, a zároveň i s NPÚ. Někomu nepřipadá konkrétní stavba důležitá, ale v rámci urbanismu města může mít značný význam. Snažím se do jednání zapojit i architektku města, aby majitel stavby měl informace ucelené. Myslím, že to není ve všech městech s MPZ zvykem, ale velmi se to osvědčilo, ušetří se čas i finance za neprůchozí projekty, jak jsem zmiňovala výše.

Dohlížela jste i na obnovu haly Vincentka, tam byla nejsložitější obnova sloupů?

Ano, i když umělé mramory, nejsou až tak složitá technologie. Běžně se používají v kostelech na oltářích. V této budově ale omítky absorbovaly sůl z minerální vody, která se tu čepuje. Sloupy byly dole zasolené a mramory opadávaly. Nešlo však pouze o estetickou hodnotu, muselo se vyřešit i zachování nosné funkce. Oříškem tak bylo napojit spodní vrstvy z moderních materiálů odolávajících agresivnímu prostředí a závěrečné povrchové úpravy a ty zároveň sjednotit s původními mramory ve vyšších partiích sloupů. Obnova trvala dlouho, protože při opravě památek je důležité dodržet i původní technologie, např. vyzrávání materiálů, ty bývají časově velmi náročné.

Co máte jako památkářka z Luhačovic nejraději?

Mně bývá líto, že se lidé baví o Luhačovicích někdy jen v souvislosti s Jurkovičem a hodně opomíjejí moderní stavby, jaké najdeme např. v Bílé čtvrti. Ona sice poněkud ztratila někdy necitlivou dostavbou dalších objektů svou původní vzdušnost, ale i tak je stále patrné, že architekt Fuchs nenavrhoval pouze jednotlivé domy, ale území řešil právě jako čtvrť, jednotný urbanistický celek. I Jurkovič si dělal různé dílčí regulační plány. Ostatně všichni úspěšní luhačovičtí architekti navrhovali své stavby v kontextu okolních budov, s ohledem na prostředí, do nějž vstupovali. Právě protože na Lázeňském náměstí tak souzní stavby z různých období. Problém dnešní architektury je, že se mnozí snaží, aby jejich budova byla hlavně výrazná, okolí spíš převyšovala, než dotvářela a někteří prostě chtějí pozemek pouze vytěžit. Vždycky mě tak potěší, když architekt, krom přirozené potřeby vyniknout, která není sama o sobě špatná, má cit i pro potřeby města. Mým cílem v památkové péči rozhodně není někomu něco od stolu zakazovat, vždy se snažím vysvětlovat, diskuse může být i ostrá, ale pokud jsou majitelé aspoň trochu přístupní věcné argumentaci, k řešení se dobereme.

Co bylo nejtěžší u obnovy kolonády?

Dlažba. Je unikátní, protože tak rozsáhlá drobná mozaika ve venkovním prostoru v republice není. Řešil se hodně materiál dilatací s ohledem na současné normy, aby se nevzdouvala a nevypadávala a zároveň zůstala zachována nesporná estetická funkce. I vlastník objektu pak ocenil, že díky tomu kolonáda neztratila své kouzlo. Trochu dobrodružné bylo řešení osvětlení, kdy se, kvůli dlouhým letním dnům, schůzky k odsouhlasení barvy a intenzity světla organizovaly až v nočních hodinách.

Památkáře majitelé asi moc v lásce nemají?

Památková péče je finančně náročná a vlastně majitele obtěžuje. Já bych za náš úřad mohla věci řešit od stolu a sledovat jen, co si „vyboxuje“ NPÚ, co projektant a vlastník a pak zvážit ten výsledek. Já ale chci, aby si vlastníci uvědomovali, co a proč po nich chceme, proč se do historických objektů nehodí (i z hlediska fyziky staveb) moderní technologie a že i tyto zvýšené náklady mají dlouhodobě smysl.

Uvedete další významné rekonstrukce posledních let?

V rámci ORP to byla i obnova zámku ve Slavičíně. Památková zóna je v rámci ORP jen v Luhačovicích, ale v území ORP máme velkou řadu kulturních památek, o které se staráme. Byla jsem i u první fáze obnovy Starého Světlova, kdy se rekonstruoval hradební systém. Bylo to složité, šlo už spíš o les v hradu, než o hrad v lese. Muselo se řešit, nakolik stromy odstraňovat, aby se nepoškodily zbytky zdiva. Někde se hradby jen vyskládaly z kamenů, jiné se dozdily maltou odpovídající původním technologiím. To bývá problém, dnes firmy staví ze sypaných směsí, třeba hašené vápno už téměř není dostupné a postupy, které dřív ovládal každý učeň, už dnes zná jen málokdo. Krásný je i areál vodního mlýna v Kladné Žilín. Jde o jeden z nejmenších mlýnů v republice, navíc se zde zachovalo hodně původních konstrukcí a hliněné omítky.

Od památek k další práci odboru, co vše dělá?

Máme několik agend. Zajišťujeme ochranu přírody a krajiny. Nejde tolik o chráněná zvířata, jak by někdo myslel, ale o krajinné prvky, krajinný ráz a samozřejmě regulace kácení stromů. Spadá pod nás i státní správa na úseku odpadového hospodářství a ovzduší, pak ochrana zemědělského půdního fondu, typicky ve formě žádostí o vynětí ze ZPF za účelem stavby. Další jsou oblasti jako myslivost a rybářství, takže i lovecké a rybářské lístky. Pak také věci vodohospodářské. Náš vodoprávní úřad je vlastně speciální stavební úřad, povoluje stavby podle vodního zákona.

Co u vás lidé vyřizují nejčastěji?

Na vodoprávním úřadě povolení studní, malé čistírny odp. vod a další vodní díla. Stanoviska dáváme i ke stavbám u vodních toků. De facto ke každé stavbě se vyjadřujeme v celé škále odborností. Zmínila jsem vodu, když zůstaneme u výše uvedeného příkladu, z jiného pohledu se (ve stejné věci) vyjadřujeme za ochranu přírody a krajiny, protože vodní tok je také tzv. významný krajinný prvek. Někdy do je zároveň v památkové zóně, což řeším já. Kolega pak určí částku za vynětí ze ZPF a další kolegyně stanoví podmínky nakládání s odpady, které při stavbě vznikají. Jako malý úřad nemůžeme mít odborníky na všechno, každý kolega má několik odborností. Pokud přichází někdo nový, je složité ho zaučit. Lidi, kteří mají odbornost, sem není snadné dostat, soukromý sektor je lépe placený a zodpovědnosti je u nás hodně. Najít člověka se zápalem, který na to odborně stačí, je oříšek. Stále se mění zákony, někdy k nim nevydá stát včas vyhlášku, mnohé jsou nejednoznačné. Veřejnost se pak diví, že jinak úředníci rozhodli u nás, jinak na úřadě jinde. Pokud by byl výklad jednoznačnější, nikdo by nebyl radši než právě úředník.

S jakou vizí jste šla do funkce vedoucí?

Můj úkol byl stabilizovat odbor po odchodu předchozího vedoucího, najít nástupce na odbornosti, kterým se věnoval. Také odcházel pracovník z vodoprávního úřadu, za něj se hledala náhrada, další paní šla na mateřskou, teď jde druhá. Neustále jsme v pohybu. I při všem tom pnutí se podařilo vždy najít lidi, kteří tu chtějí pracovat a učit se i nové věci. Úředník musí být dnes poloviční právník, protože charakter rozhodnutí se mění. Liší se od těch 10 až 15 let zpátky. Musí být daleko preciznější, což vyžadují zákony i kontroly z krajského úřadu.

Kolik rozhodnutí se vydá?

Nerada kvantifikuji, nelze srovnat různě velké stavby. Třeba zmíněný Vodoléčebný ústav, tam spis má desítky stran, není to jen rozhodnutí k obnově stavby, ale i samostatná stanoviska k restaurátorským záměrům. Je to jiné, než když rozhodujete, zda si někdo v MPZ může upravit garáž. Lze spočítat vydané rybářské lístky, srovnat počet vynětí ze ZFP, ale ne porovnávat rozhodnutí u staveb. Ač si to veřejnost často neuvědomuje, staveb přibylo hodně i v koronavirové době, protože lidé byli více doma a měli čas vyřizovat. Omezení úředních hodin pro veřejnost se nás tak v podstatě nedotklo, protože většinu podání přijímáme poštou nebo přes datové schránky. Naopak bych řekla, že když si lidé domlouvají schůzky předem, nechodí zbytečně, práce se velmi zefektivní. My pak máme prostor žádosti nejen přijímat, ale i je vyřizovat. Vydání rozhodnutí není přepážková práce, trvá řadu dní, než úředník zkontroluje dokumentaci, ověří situaci v terénu, zhodnotí všechna stanoviska dotčených orgánů, námitky ostatních účastníků, teprve pak se píše rozhodnutí, které už bohužel nebo bohudík není na jednu dvě stránky. Každopádně stejně jako jsem mluvila o své praxi, snažím se, aby i kolegové byli občanům nápomocni a spory, kterým pro rozdílnost zájmů někdy nejde zabránit, řešily s co největším pochopením a nadhledem. Doufám, že se nám to daří.